Neponižuj se

Nebudete tomu věřit, ale jsem tu zase jednou s relativně normální povídkou. Yay! (Note to self - Přestat používat 'yay' pro vyjádření nadšení.) Tak jinak. To je radosti na Starém Bělidle, co? Nutno říct, že tahle povídka je normální vážně jen relativně. Slíbila jsem totiž jisté nejmenované Ladě, že jí zase jednou napíšu něco se dvěma slečnami, načež mi bylo sděleno přání, aby to bylo něco vážnějšího. No, pokusila jsem se. Absolutně spokojená nejsem, ale... No, co už, tak snad to aspoň jednoho člověka trochu potěší. =) (Pokud tedy nepropadne depresi, jako se to málem při psaní povedlo mně...)

Kapky deště mi dopadaly na tvář a prosakovaly skrz skoro promočenou bundu. Opírala jsem se o sloup veřejného osvětlení a zírala před sebe, aniž bych vnímala, co se kolem mě děje. Kdyby přímo vedle mě vypukla třetí světová válka, ani bych si nevšimla.
Dívala jsem se na proudy vody padající z nebe a matně na tváři cítila zvedající se vítr a na svém rameni jakoby stále větší váhu tašky.
Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.
Nemohla jsem uvěřit, že je to teprve pár dní...

„Prosím.“
Dívala se na mě a v jejích modrých očích nebyla jediná emoce. Dívala se na to, jak před ní sedím na zemi, a její výraz byl absolutně prázdný. Žádný vztek, žádná nenávist, žádné zklamání. Prostě jen... nic. Mohlo být něco horšího?
„Můžeš si za to sama,“ řekla a její hlas byl právě tak prázdný jako její oči.
„Já vím. Já vím...“ kývla jsem. „Ale ty bys mi mohla... Kdybys chtěla... Mohla bys ukázat, že jsi lepší než já, o tolik lepší...“
Její výraz se nezměnil. Jako by měla na obličeji nasazenou masku.
„Jsi vážně tak zoufalá?“ zeptala se.
„Nevím. Možná. Prosím.“
„Myslíš, že když budeš prosit, tak ti odpustím? Tak málo mě znáš?“
„Prosím,“ zopakovala jsem.
Nesnažila jsem se zadržet slzy, které se mi hrnuly z očí, i když jsem dobře věděla, že jí se ani nedotknou. Možná mohly hrát spíš proti mně, ale...
Koneckonců, co vlastně nehrálo proti mně?
„Neponižuj se,“ řekla. „Nemá to smysl.“
„Určitě nemá?“
A v tu chvíli jako by se v ní něco zlomilo a její výraz se změnil. Prázdnotu vystřídaly všechny emoce, které v její tváři předtím chyběly. Vztek zdaleka převažoval.
Myslela jsem předtím, že nic nemůže být horší než tupý pohled jejích očí? To jsem se zatraceně spletla.
„Máš vůbec odvahu se PTÁT?!“ vyštěkla na mě. „Samozřejmě, že to nemá smysl! To si vážně myslíš, to tě třeba jen na vteřinu napadlo, že bych ti tohle mohla odpustit? Jsi vážně tak neuvěřitelně pitomá?!“
„Ale já tě miluju,“ zamumlala jsem.
„No ne, vážně? Že jsem si toho za ten půlrok nevšimla!“ zasyčela a z jejích slov jako by odkapával jed. „Možná jsem ani neměla kdy a jak, že ano?“
„Prosím.“
„Přestaň už s tím zatraceným PROSÍM!“ zaječela na mě. „Uvědomuješ si vůbec, že jsem tě k sobě vzala, když jsi nic neměla a nic neznamenala?! Nabídla jsem ti svůj byt, i když jsem tě skoro neznala, jen abys neskončila na ulici! A jak ses mi za to odvděčila? Od začátku sis sem tahala cizí holky A kluky. Někdy oboje najednou. Fajn, ještě jsme nebyly spolu. Ale když jsme se daly dohromady? Vodila sis je sem pořád, jen ne tak často a potají. A ještě jsi měla ty nervy, abys mi o tom přímo do očí lhala! Ale dobře, dobře, to jsem ti odpustila. Snažila jsem se. Říkala jsem si... Není to zase tak vážný, nemůžeš za to, prostě jsi taková, smířím se s tím...“
„Já nejsem-“
„Ale jsi! Jsi obyčejná děvka a nic víc!“
„Když já...“
„Když ty co? CO?!“
„Já ani nevím, co dělám,“ zašeptala jsem. „Já neumím vážný vztahy. Nevím, jak se to dělá, nevím, jak se mám chovat, nevím... Nevím...“
„Ale víš, jak by ses chovat neměla, ne? Jestli jsi viděla aspoň pár dílů jediný telenovely nebo někdy četla aspoň jedno číslo stupidního dívčího časopisu, zatraceně, jestli jsi někdy aspoň mluvila s holkou, kterou jsi zrovna nechtěla dostat do postele, tak víš, že pokud se oba nedohodnou na opaku, tak kurvení se do vztahu prostě nepatří! A my dvě jsme se co?“
„Nedohodly,“ pípla jsem. „Jenže-“
„Mlč. Radím ti dobře, nic už neříkej! S tímhle bych se smířit dokázala. S tímhle jo. I s tím, že ses nechala vyhodit ze třech různejch zaměstnání, s tím, že to vypadá, jako bys vůbec nechtěla dát svůj život dohromady. Ale teď... Teď jsi to přehnala.“
Do očí se jí začal vracet ten prázdný výraz.
„Ne. Ne, to neříkej. Já to napravím. Jsem pitomá, ne, jsem absolutně blbá. Vím, že jsem, ale když mě necháš, já to napravím, já to vážně-“
„Tohle... Tohle se nedá napravit. Asi tak milionkrát jsi zradila moji důvěru a já byla ochotná zapomenout, ale... Ukrást mi peníze? Věděla jsi, že tohle... Že to je moje slabý místo. Něco, co neumím odpustit, něco z mojí minulosti. Věděla jsi to a bylo ti to jedno. Prostě sis vzala, co jsi chtěla. A na co? Co sis vlastně koupila? Cigarety? Něco horšího? Klidně mi to řekni. Horší už to být nemůže.“
„Já... Já ani nevím. Byly tam, tak jsem je prostě...“
Sklonila jsem hlavu a upřela pohled do podlahy. Už jsem se jí nemohla ani dívat do očí.
„Kdybys mi aspoň nelhala,“ ozvalo se nade mnou. „Tak bych o tom mohla možná aspoň uvažovat.“
„Ale já...“
„Spakuj se. Máš čas do večera. Pak tě tady už nechci vidět.“
„Ale... Ale kam-“
„To mě nezajímá. Je tvoje věc, kam půjdeš. Něco si najdi. Jestli ti něco zbylo z mejch úspor, bude to jednodušší.“

Nemám tušení, kdy jsem zavřela oči. Nejspíš bych nic neviděla ani v případě, že bych je měla otevřené.
Vím, že mě ze zamyšlení vytrhla důkladná facka, která dopadla na moji tvář vlhkou deštěm a slzami.
Neodvážila jsem se oči otevřít. Bála jsem se, že tam nebude ona.
„Ještě jednou,“ ozvalo se přede mnou. „Ještě jednou. Jedna nevěra, jedna práce, odkud se necháš vyrazit, jedna jediná koruna, co zmizí z mojí peněženky, a skončila jsi, rozumíš?“
Kývla jsem. Nezmohla jsem se na jediné slovo.
Cítila jsem, jak chytila přední část mojí bundy a zatáhla. Poslušně jsem vykročila. Jako by si mě vedla na vodítku.
„A samozřejmě nečekej, že budeš spát v posteli. Minimálně pár dní zůstáváš na gauči.“
Otevřela jsem oči.
„Já...“ řekla jsem tiše.
„A ano, jsi blbá. Dokonce bych řekla, že jsi kráva. A napadalo by mě i pár horších výrazů, ale nechci bejt mrcha. Takže si prostě zapamatuj, že JEŠTĚ JEDNOU...“
„Zapamatováno.“
„Hodná holka.“