neděle 28. dubna 2013

Proč zrovna já?

Tak jo. Omlouvám se za to, ehm, lehčí sesypání se. No dobře, ne tak docela sesypání. Víte, jak to myslím. Jen chci, abyste věděli, že vaše komentáře mi dost pomohly. Dokonce víc, než jsem myslela, že pomůžou. Dneska jsem od rána nějakým zázrakem napsala kus knížky, a jako bonus navíc ještě tuhle povídku na TT 'Proč zrovna já?'. A pozor, bez toho, abych se musela nějak zvlášť přemlouvat. Múza konečně zase spolupracuje. A je vcelku hyperaktivní. Sláva.
Dnešní povídka, jak vidíte z obrázku, je tak trochu netypicky (kapku se stydím, že netypicky) lesbická. Dlouho jsme tu nic se dvěma slečnami neměli. Každopádně, tahle není bláznivá, extrémně vtipná, nic takovýho. Ale stejně myslím, že je vlastně docela hezká...
Mimochodem, je napsaná na slova, která má na svědomí undead Trentina: baskytara, dřez, okno, cukr, čokoláda, kanady, sbírka cínových vojáčků, borůvkový džem, spacák
Tak přeju příjemný počtení... =)



„Lásko?“
Zvedla jsem oči v sloup a vypnula vodu.
„Ano?“ zavolala jsem.
„Nechtěla bys přijít za mnou a chvíli si popovídat?“
„Mám plnej dřez nádobí, zlato,“ odpověděla jsem. „Nemám tak docela čas-“
„Ale no tak, svět přece nestojí na čistým nádobí. Prosím?“
„A co celkově na čistý kuchyni?“ vzdychla jsem, zatímco jsem si rezignovaně otírala ruce.
„Varuju tě. Jestli nepřijdeš, tak vstanu a dovalím se k tobě!“
„No jo, vždyť už jsem tady...“ ušklíbla jsem se a vešla do obývacího pokoje. „Ale varuju tě, jestli to nestihnu a tvoje máma dostane infarkt, až za hodinu přijde, je to jen tvoje vina.“
„Prosím tě, máma není taková,“ mávla rukou a trochu poposedla na gauči. Veskrze jednoduchý úkol, který jí ovšem značně ztěžovalo velké břicho. Musela jsem se usmát.
„Jen aby,“ řekla jsem. „Vím, že jsi tam dlouho nebyla, Simí, ale naše kuchyň momentálně vypadá tak trochu jako bitevní pole.“
„Válí se tam spousta mrtvejch, zmrzačenejch a krvácejících chlapů v uniformách?“ pozvedla Simona obočí.
„Nejsem si jistá. Ale kdyby ano, nejspíš by se tam docela ztratili. Až budu příště chtít připravit čistě domácí lasagne, prašť mě něčím těžkým do hlavy, ano? Baskytara by byla ideální.“
 „Pokud budu v tý době schopná tu baskytaru zvednout, určitě si vzpomenu,“ kývla. „Kotě, nechtělo by se ti otevřít okno? Je tu hrozně vydejchanej vzduch...“
Její přání jsem splnila během pár vteřin. Poté jsem došla ke gauči a posadila se vedle ní.
„Chceš  něco namasírovat?“ zeptala jsem se.
„Ano, prosím...“ zamumlala a otočila se, aby mi mohla dát do klína svoje nohy. „Mám pocit, jako bych permanentně měla obutý kanady. Nebo steely. Ale ne jen s ocelovou špičkou. KOMPLETNĚ ocelový.“
„Ty moje chuďátko,“ pousmála jsem se a začala masírovat jedno její chodidlo. „Už jen pár týdnů...“
„Já vím. Hm, jo, tam...“ vzdychla. „Ale mám pocit, že to nepřežiju. Proč zrovna já, kotě?“
„Protože ty jsi řekla, že to dítě odnosíš, vzpomínáš?“ mrkla jsem. „Řekla jsi, že z nás dvou jsi ty ten víc mateřskej typ. Že já jsem mnohem aktivnější, bylo by pro mě těžší se všeho vzdát kvůli těhotenství. Že stejně nosím domů víc peněz než ty. Že klidně zůstaneš na mateřský, a ještě budeš ráda. Že budeš moct háčkovat a tak podobně...“
„To jsem ale neměla všechny informace!“ zaskučela. „Nevěděla jsem, že mě budou příšerně bolet záda, že budu mít dojem, že brzo odletím, jak jsem nafouklá, ale že mě budou na zemi pevně držet mý ocelový nohy... Že čtyři měsíce prozvracím, a když přestanu zvracet, tak se pro změnu nebudu moct skoro hnout. Že budu mít neustálou ŠÍLENOU chuť na čokoládu namazanou borůvkovým džemem...“
„Kolikrát ti mám říkat, že když máš chuť na čokoládu, znamená to, že ti chybí hořčík? Chce to nějaký oříšky, luštěniny...“
„Když si dám luštěniny, neudrží mě na zemi ani ty nohy,“ zasmála se. „Nebo ti přijde, že jsem málo nafouklá?!“
Natáhla jsem ruku a pohladila ji po tváři.
„Nepřijdeš mi vůbec nafouklá,“ zamumlala jsem. „Jsi moc krásná.“
„Zlato...“ zavrněla. „Ale to, že se lísáš, nic nezmění na tom, že mimčo nechce luštěniny. Mimčo chce cukr.“
„Mimčo je nějaký vybíravý.“
„Lásko...“ zadívala se na mě psíma očima.
„Proč zrovna já?“ frkla jsem.
„Protože já jsem tak velká a těžká, že bych z bitevního pole v naší kuchyni udělala ještě navíc tankodrom.“
„Ale kdybys nežvanila...“ ušklíbla jsem se a zase se zvedla na nohy. Než jsem odešla do kuchyně, ještě jsem se sklonila, abych Simonu krátce políbila. „Jsi fakt nádherná.“
„Když to říkáš...“ špitla.
Mrkla jsem a došla do kuchyně. Vracela jsem se během chvíle, v rukou tabulku čokolády, skleničku borůvkového džemu (v lednici byly ještě další dvě) a příborový nůž. Všechno jsem postavila na opěrku gauče a v duchu si zase jednou pogratulovala k tomu, že jsem před lety vybrala zrovna ten, co má opěrky široké a rovné.
„Tak. Tady. Ještě něco, madam?“ zasalutovala jsem.
„Hm...“ zamyslela se, zatímco rozbalovala čokoládu. „Mohla bys pokračovat v tý masáži, prosím?“
„A je si doktor vážně jistej tím, že to nebude kluk, jo?“ pozvedla jsem obočí a posadila se zpátky vedle ní, její nohy zase v mém klíně. „Víš, všechny ty potíže, co dělá, by seděly spíš na chlapa.“
„Je si naprosto jistej tím, že to bude holka,“ usmála se. „Ale hele, ženský taky umí člověku pěkně zatopit. Ty bys mohla vyprávět.“
„Hm,“ odtušila jsem temně.
„Ne, bude to holčička...“ řekla Simona tiše. „Krásná holčička. Sladká, roztomilá... A po nás obou...“
„Nevím, jak ti to říct, Simí, ale to je geneticky nemožný.“
„Geneticky možná,“ zaculila se. „Ale co od nás odkouká, na to genetika nemá vliv.“
„Ach. Takže ty čekáš...“ našpulila jsem rty. „Čekáš, že naše dcera bude vyžadovat metalový trička a k tomu růžovou sukýnku a lakovaný botičky. Že bude rvát moji sbírku cínových vojáčků do růžovýho kabrioletu. Že bude chtít jezdit pod stan, ale bude vyžadovat spacák s Barbie...“
„Hele, nedělej ze mě laskavě naprostou panenku!“ ohradila se Simona a mírně do mě nohou šťouchla. „Já nebyla zas taková.“
„Ale byla. Tvoje máma mi to vykecala,“ zasmála jsem se.
„Pch. PCH,“ frkla.
„Upřímně... Představuješ si naši dceru tak, jak jsem ji popsala?“ naklonila jsem hlavu.
„Upřímně... Ano,“ kývla. „Jen jsi vynechala copánky.“
„Sladký. Zbejvá jen doufat, že nebude na jiný holčičky,“ kousla jsem se do rtu. „To by moje máma asi nevydejchala. Už takhle říká, že ji určitě zkazíme.“
„Jestli ji někdo zkazí, bude to MOJE máma. Myslím, že už teď nakupuje hračky, čokolády a... Hm, tohle je příjemný...“
„Zatraceně. Tvoje máma,“ polkla jsem. „Musím jít na tu kuchyň!“
„Seď, prosím tě,“ zavrněla. „Ona ti s tím pak pomůže. Krom toho... Bude radši za to, že se o mě tak pěkně staráš, než by byla za uklizenou kuchyň.“
„Jsi si jistá, jo?“ pozvedla jsem obočí. „Nechci mít na svědomí jedinou babičku, která by nám to pískle byla v budoucnu ochotná hlídat!“
„Jsem si naprosto jistá,“ usmála se. „Zlato... Dej pryč tu čokoládu, prosím. A pomoz mi, ať se k tobě můžu přitulit...“
O minutu později už jsem ji držela v náručí. JE, dalo by se říct.
„Mimochodem...“ políbila jsem svoji krásnou přítelkyni do vlasů. „Víš, vážně ti to moc sluší, když jsi těhotná. Ale co bys řekla na to, že bysme případný druhý dítě radši adoptovaly?“
„Geniální nápad, lásko. Absolutně geniální...“

30 komentářů:

  1. Jé, tak tohle byla moc milá povídka! Vážně roztomilá - po celou dobu čtení jsem se musela uculovat jako blázen. :D :) Je fajn, že tvá Múza už zase spolupracuje. ;) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, je to moc fajn. =) Díky moc za pochvalu...

      Vymazat
  2. Naprosto přesvědčivá povídka, jeden by skoro věřil, že jsi tu situaci sama zažila :) No dobře, já to nemůžu tak dobře vědět, těhotná jsem ještě nebyla, ale... Mám pocit, že se do toho začínám nějak zamotávat :D No prostě jsem chtěla říct, že se mi to líbilo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, klidně můžu odpřísáhnout, že nezažila. =D Díky. =)

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. Díky. Od tebe ta pochvala obzvlášť něco znamená. =)

      Vymazat
    2. Protože jsem lesba? :) Pokud chceš fakt pochvalu, tak tady. Já tohle většinou moc nečtu, protože pak z toho mám deprési, že proč ony a ne já (lol, to se hodí :D), že bych taky chtěla, aby mi takhle někdo masíroval nožky a tak podobně. Poslední dobou jsem v pohodě, takže to ve mně deprési nevyvolalo, ale aspon takový ten pocit něhy, máj, lásky čas, no prostě to pohladí :)

      Vymazat
    3. Ano, přiznávám, že proto. =D Nehledej v tom nic špatnýho, prostě jen... U gay povídek pro mě taky dost znamená pozitivní komentář od gay kluka, tak. Neumím to pořádně vysvětlit, ale snad mě chápeš... =D Každopádně jsem ráda, že se to v tobě tyhle pocity vyvolalo. =) Mně by se momentálně zas hodil někdo, kdo mi namasíruje záda... =D

      Vymazat
  4. Pěkná povídka, moc se mi líbila. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásná povídka, ono někdy nezaškodí vynechat tu bláznivost a na chvilku být realista...
    A tohle je moc pěkná realita :)
    Je to výplodem tvé múzy a hlavy, nebo ses nechala někde situačně inspirovat? Protože celý příběh působí... jako zkušenost. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, vážně jsem se nenechala inspirovat. Žádná zkušenost. Dítě mně nejbližší je moje šestiletá sestřenka. =D Díky moc za pochvalu... =)

      Vymazat
  6. Ano, není bláznivě vtipná, ale je prostě rozkošná a úsměvná. Krom toho si myslím, že cínovému vojáčku bude kabriolet moc a moc slušet. Ale jedině když dostane růžovou šálku na krk. Může tvrdit, že je Jonne Aaron a třeba si pak najde nějakého Kristianka - jooo, deformace, ale díky tobě, drahoušku.

    Mimochodem, když já se odvážila, tak ty přestaň dělat fóry a seznam se s mojí skříní. Fakt tě nekousne, možná jen třískne dveřmi. *andílek*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se ale nechci seznamovat se skříní. Skříně jsou zlý, fňuk. =D A proč jen mě představa Jonneho jako vojáčka tak příšerně děsí?

      Vymazat
  7. Tak tohle bylo úžasně sladký. Někdy prostě nemusí být povídka zrovna vtipná, aby byla dobrá :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. =) Jak tak na to koukám, možná chvíli nechám bláznivost jen Patrkovi s Lukym...

      Vymazat
  8. To bylo roztomilé, culila jsme u toho jako nějaká buberťačka:D

    OdpovědětVymazat
  9. íííííí! -kácí se z postele na zem a kření se jako idiot- moje slova! a navíc je to TAK krásný.. -vlhnou jí oči- být tak na místě Simony, ale být víc jako ta druhá ( ne, bárbí stajl není úplně moje, sem spíš na tmavé barvy. jediná skutečně bárbí věc, co mě potkala pořádně, je počítačová hra "bárbí: módní přehlídka" :D ).. klidně bych přetrpěla všechny ty nepříjemnosti s tím spojené, nejsem z cukru. :)

    asi si to přečtu ještě jednou. a pak ještě jednou. tahle povídka mně a mým dalším já vážně udělala radost. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klidně můžeš vymyslet i víc zadání, jestli jsi to ještě neudělala. V menu je nenápadně umístěnej link na jeden článek... =D

      Vymazat
  10. Povedená povídka, hezky se to čte, má to své kouzlo a optimismus.. ;o)

    OdpovědětVymazat
  11. Skvělý :-)
    A jako zasloužená těhule, která sice neměla žádný z uvedených problémů, potvrzuji, že to zní naprosto přesvědčivě a reálně :-)
    Mimochodem, gratuluju k záplavě komentářů :-) Vidíš, jak tě čtenářská obec miluje :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda. Vážně jsem se snažila... =D
      A díky. =) Ta záplava mě docela nutí přehodnotit psaní povídek, abych řekla pravda. Asi se na ty vtipný na chvíli vybodnu, nebo se to pokusím aspoň střídat... =)

      Vymazat
  12. O lesbičkách bys mohla psát častějc ;)
    Protože je to přecijen změna... :)
    Je to samozřejmě úžasný - vtipný a... No, ty víš co ;D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemejšlím, že budu. Ale uvidím, co mi Múza příště přihraje. Gayové jsou přeci jen moje srdcovka... =D Díky za pochvalu. =)

      Vymazat
  13. Tak se ti sem hlásím s mým úplně prvním komentářem k tomuto žánru. Je to strašně sladké a vtipné zároveň :3. Nejraději bych si to vytiskla a vložila do nějaké složky, což bych mohla začít praktikovat s každou tvou povídkou :3.

    Ynat

    OdpovědětVymazat
  14. Ty tvoje povídky jsou vždycky tak reálný :) Vždycky mám chuť pokračovat v příběhu dál :)
    RadunkaH2112

    OdpovědětVymazat