neděle 9. června 2013

Ráda bych řekla…

No, původně jsem vám na dnešek chtěla napsat úplně novou povídku (ano, bylo by to částečně na Chřestovou sezónu), ale pak jsem nad to sedla a zjistila, že nějak nemám na psaní povídky vůbec chuť a i když základ příběhu v hlavě mám, vůbec netuším, jak bych měla začít. A to se mi stane málokdy. No nic, nechám tuhle povídku ještě uležet, kdyžtak ji napíšu někdy v týdnu.
Ale abyste neřekli, že na vás kašlu, mám tu pro vás dneska úplně jinou povídku. Tahle je odležená už zatraceně dlouho. Leží mi v počítači skoro dva roky, abych byla konkrétní. A nějak jsem se nikdy nedostala k tomu, abych ji publikovala.
Není ani za mák vtipná, spíš trochu přemýšlivá. Někomu se to třeba bude líbit. A i když je docela krátká, vypráví příběh. A zcela mimochodem je i lesbická, což jsme tu už dlouho neměli, viďte?


Ráda bych řekla, že nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem ji uviděla poprvé, ale pravda je, že přesně tu chvíli si ani tak docela nepamatuju. Prostě mi splývá s ostatními skoro všedními dny mého života, je někde mezi tím zmatkem z prvního dne v té nové práci, ztracená ve změti neznámých tváří, drnčení telefonů a špatně zvolených chodeb.
Možná jsem ji poprvé uviděla u automatu na kávu, ale taky to dost možná bylo ve chvíli, kdy jsem s tou kávou procházela kolem její kanceláře, nebo jsme se prostě jen potkaly na chodbě k toaletám, když jsem je po deseti zoufalých minutách konečně našla. Možná mi ona ukázala tu cestu.
Nebo jsem ji taky dost možná první den ani neviděla, takže je ztracená v šedi každodenních povinností, přes které jsem si jí ani nevšimla.
Nejspíš jsem ji podvědomě registrovala, jelikož mi nebyla úplně neznámá, když jsme se tehdy na firemním večírku daly do řeči, i když jsem si nebyla schopna vzpomenout na její jméno. Nevzala si to nijak špatně, právě naopak, s úsměvem se mi připomněla.
Byla tak nepodobná jiným ženám svého věku. Šedé vlasy nemaskovala načervenalým přelivem s několikabarevnými melíry, nýbrž ony šediny hrdě nosila na vlasech sahajících po ramena. Neoblékala se ani do neforemných pytlů, ale ani do džínů a triček s vtipnými nápisy. Byla elegantní a přesto poměrně barevná, rozhodně se nebála doplňků. Nebyla naštvaná na svět a netrpěla žádnou depresí plynoucí z věku, byla energická a optimistická.
Ten první večer, co vím, že jsme se bavily, mi přišla prostě úžasná. Pak jsem si jí začala všímat víc. Jejích náramků, nápadných náušnic, šátků, halenek, účesů. Občas jsem s ní prohodila pár slov, občas jsme se na sebe usmály.
Tak nějak se stalo, že jsme se naučily vyskytovat u automatu na kávu ve stejnou dobu, skoro jako bychom se snad nějak podvědomě domlouvaly.
Na dalším podnikovém večírku, když jsme společně šly na cigaretu, jsem na balkoně najednou zjistila, že ji líbám. Díky těm cigaretám chutnala čokoládově.
Ráda bych řekla, že díky ní jsem si uvědomila, že jsem lesbička, ale to by byla taky lež, jelikož holky jsem proháněla už od svých čerstvých šestnácti, necelé dva roky potají, pak už zcela otevřeně. Měla jsem v průběhu života pár krátkodobých známostí a několik dlouhodobějších vztahů, a všechny byly s děvčaty. Nebyla jsem ani zdaleka nezkušená, když se naše rty poprvé setkaly. A bylo dost jasné, že ona na tom nebyla jinak.
I když jsme ten večer neskočily hned do postele (stejně jako ještě následujících sedmadvacet večerů), všechno se změnilo.
Bylo mi pětadvacet, jí už táhlo na padesátku. Byla tu vysoká pravděpodobnost, že našemu okolí se to nebude nijak zvlášť líbit, že v práci to způsobí akorát problémy, že…
Jenže když mi druhý den ráno přinesla kytku, i když ne v živé formě, ale jako krásnou fialovou brož, a tak hezky se na mě usmála, byly mi nějaké problémy upřímně ukradené. Možná jsem doufala, že se to prostě nějak vyřeší samo, i když pravděpodobnost, že se to stane, byla prakticky nulová.
Vždyť byla dokonce i starší než moje matka.
Což je něco, co moje matka v žádném případě nedokáže překousnout, to jsem věděla. Vždyť jak dlouho jí trvalo vstřebat jen moji orientaci?
A vůbec, není tenhle věkový rozdíl podle všech na překážku i u heterosexuálů? Nebyla jsem to snad já sama, kdo před pár lety kamarádce vymlouval vztah se čtyřicátníkem, protože to prostě nemůže dlouhodobě fungovat?
Ráda bych řekla, že jsem v ten vztah od začátku naprosto věřila, ale já měla vážně strach. Tolik jsem jí záviděla její vyrovnanost a skoro až nebeský klid. Ona vážně VĚŘILA, že se všechno samo vyřeší. Kéž bych to já dokázala.
Neřekla bych, že byla přímo naivní, to by v jejím věku snad ani nešlo. Jen prostě nebyla tak realistická, jak bych čekala. Do té doby byl největší věkový rozdíl mezi mnou a mojí milenkou jen šest let. A nefungovalo to. Možná to bylo našimi už tak rozdílnými osobnostmi, ale…
Ale copak jsme si byly my dvě nějak podobné? Klidná, vyrovnaná a přemýšlivá proti trochu praštěné, cholerické a unáhlené. Nejen pracovní elegance proti, no, řekněme, že v soukromí jsem se prostě oblékala docela divoce a barevně. Touha mít trochu svého vlastního klidu proti touze žít, chodit ven s přáteli. Žádní společní známí. Nelíbila se nám ani stejná hudba, oblíbených filmů jsme sdílely jen několik.
Milovaly jsme se, to bylo bez diskuse. Přišlo mi, že úžasnější ženu jsem nikdy nepotkala, a vážně jsem si přála být ve svém stáří jako ona, aspoň trochu jako ona. A ona zase říkala, že by chtěla být zase mladá, a přesně taková jako já. Táhlo nás to k sobě. Doplňovaly jsme se.
Spojovala nás naděje, že to bude stačit.
Ráda bych řekla, že stačilo, a vlastně by to byla pravda, ale jen na pět měsíců. To kouzlo a láska, všechno tam bylo i potom, ale…
Neunesly jsme to. Když se o nás dozvěděla moje máma, byl to definitivní konec. A nejhorší na tom bylo, jak to ona prostě chápala. Jak nabídla, že odejde z firmy, abychom se nemusely vídat. Nakonec jsem odešla já. Vždyť sehnat novou práci je stokrát snazší pro mě než pro ni. A pracovat potřebuje. A tuhle práci miluje…
Ráda bych řekla, že jsem nedoufala, že se mi na stole zase nějak nenápadně neobjeví nějaký malý dáreček, jako se to občas dělo, když jsme byly spolu, protože jsem doufala. Protože jsem to chtěla. Protože jsme se rozešly před měsícem a já na ni od té doby nepřestala myslet.
Už stokrát jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdybych se prostě sebrala, vykašlala se na všechny kolem a šla za tím, co chci, bez ohledu na následky. Váhala jsem. Sbírala odvahu. Promluvila si s mámou a řekla jí, že pokud mě kvůli tomu zapře, je to jen a jen její problém.
Ráda bych řekla, že jsem nakonec zazvonila u dveří jejího bytu, usmála se na ni a strčila ji dovnitř, jen abychom skoro vzápětí zapadly do postele, ale…
Ale faktem je, že jsem den po tom rozhovoru s mámou našla na stole v nové kanceláři brož ve tvaru růže. A vzápětí si mě zavolali, abych tam provedla novou kolegyni…

5 komentářů:

  1. Moc pěkné, docela mě překvapilo, že zde nebyly žádné dialogy. Na tebe celkem neobvyklé. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to docela starý dílko. Od tý doby jsem začala dialogy využívat v o něco větší míře. =D Ale zrovna teď mám rozepsanou knížku SKORO bez dialogů... ;) =D

      Vymazat
  2. Moc pěkné:)Jenom ten konec je trochu smutný...Ale chápu.Taky mám ve své sbírce spoustu lesbických příběhů:)Ale zajímalo by mě,jestli je to tvůj vlastní příběh nebo jenom smyšlená povídka...

    OdpovědětVymazat
  3. Mmmm, ten závěr by se dal vyložit i pozitivně ... dal? :o)

    OdpovědětVymazat