čtvrtek 14. května 2015

Ty absolutně nemožné věci

Za posledních pár měsíců ve škole jsem se něco poměrně důležitého naučila. Znáte to, jak někdy narazíte na věc, úkol, cokoliv, co prostě musíte (ve výjimečných případech i chcete) udělat, ale máte pocit, že to nikdy, v žádném případě, ani za milion let prostě nezvládnete, i kdybyste se třeba na hlavu stavěli? Něco absolutně nemožného, něco, o čem víte, že to zkrátka neumíte, nevyznáte se v tom, nemáte s tím zkušenosti?


Příklad ze života: předmět Dějiny umění. Musím přiznat, že pokud jde o umění, jsem zoufale nevzdělaná, přiznávám to. Nechodím na výstavy, neznám malíře a fotografy, zkrátka nepoznám umělecké dílo, ani když mi ho přerazíte o hlavu. Moje znalosti zahrnují daVinciho, Picassa a Vincenta van Gogha, čímž tak zhruba končí. (A ano, posledního jsem náhodou znala i předtím, než jsem ho viděla v Doctorovi, kdyby se někdo ptal.) No dobře, možná ještě pár jmen mi něco řekne, ale sama od sebe si na ně nejspíš nevzpomenu.

A v předmětu Dějiny umění se po mně najednou chtělo, abych šla na výstavu (a já to myslím vážně, předtím jsem byla maximálně tak na Tutanchamonovi, což není právě umělecká výstava) a udělala o ní prezentaci. Abych popsala díla. Popsala uspořádání výstavy. Popsala, co se mi líbilo a nelíbilo.

Už jen JÍT na výstavu pro mě bylo neskutečně obtížné. Vlastně spíš najít takovou expozici, která bude splňovat kritéria. No, ono se sice nakonec ukázalo, že to zase tak žhavé nebude, jelikož učitelka brala tak nějak všechno (asi pochopila, že nemá smysl po nás chtít víc), ale na začátku to prostě byl vcelku stres. A vypracovat tu prezentaci? No bloody way. Já a popis prostor, osvětlení... Když tomu vůbec nerozumím?

No, a tak jsem na tu výstavu teda šla. A dělala jsem si poznámky. Dalo to na tři stránky malého Oxford bloku (což je o něco větší rozměr než A6, a ještě to má užší řádky než většina sešitů). Doma jsem to sepsala a pak hodila do prezentace. Prostě jen tak. Jediným zádrhelem bylo to, že jsem si zároveň hrála hry na facebooku, takže to šlo o něco pomaleji. S ničím z toho, s čím jsem čekala, že budu mít problémy, jsem problémy neměla. Moje práce sice rozhodně nebyla podle teorie dějin umění, ale dohromady jsem to dala, a dokonce s tou prací byla i celkem spokojená.

A víte co? Tak to funguje vždycky.

Když po vás chtějí naučit se nazpaměť zhruba dvouminutovou ukázku z knížky a přednést to. Nebo napsat imaginární projev na promoci. Nebo naopak rozebrat nějaký projev (dobře, tam mi dost pomohlo, že jsem si vybrala RDJ, ale...). Nebo se nedejbože naučit konečně poznat příslovce. Dokonce dokážete i přepsat text z staročeštiny. Vážně.

A jasně, že to nefunguje jen se školou. Můžete si myslet, že nikdy v životě nenapíšete recenzi, a najednou je píšete. Můžete si myslet, že neuběhnete ani pětistovku, a pak zničehonic běháte pár kilometrů. Můžete si myslet, že se nenaučíte anglicky, a vtom zjistíte, že v angličtině bez problémů čtete.

Dobře, obvykle se k tomu cíli nedostanete zrovna rychle, přece jen to chce čas a snahu, ale... Jde to. A vy si uvědomíte, že to vlastně není ani tak těžké, jak jste si původně mysleli. Protože hádám, že už jste slyšeli, že cvičení dělá mistra? A stejně tak jste nejspíš slyšeli, že když na to přijde, nejdůležitější je začít. Když totiž začnete, obvykle zjistíte, že pokračovat už je mnohem jednodušší.

I s tím údajně nemožným totiž musel někdy někdo začít, aby dokázal, že to zdaleka tak nemožné není. Tak se do toho prostě vrhněte. Po hlavě. Nezapomínejte na to, co kdysi řekl jeden moudrý muž.


A co vy víte. Třeba se jednou touhle radou budu řídit natolik, abych se pokusila napsat nějakou tu fantasy...

8 komentářů:

  1. Mluvíš mi z duše (konečně můžu použít tuhle krásně otřepanou frázi), něco takového taky občas zažívám. Většinou je to něco, na co mám tak půl roku času, ale je to tak strašnej vopruz, že než se k tomu dostanu, zjistím, že zítra to mám odevzdat a už mi fakt nic jiného nezbude (mimo jiné taky proto, že všechno svoje počínání stavím na pravděpodobně mylné domněnce, že jsem vlastně pořád jenom vlásek od vyhazovu ze školy, případně že už mám být dávno vyhozená, jenom se na to ještě nepřišlo). A teď už se k tomu vážně musím dokopat... A vida, on to nakonec ani není takový horor. Moc sice nechápu, o čem to je (a nejsem si jistá, jakého pohlaví je autor, takže ve své práci radši nepoužívám slovo "autor(ka)" a doufám, že se o té osobě se mnou pak nikdo nebude chtít bavit), ale zjišťuji, že referát/semestrálka/cokoliv se o tom dá napsat i tak. A pak mi to vždycky projde, nebo aspoň zatím tomu tak bylo, a já nechápu, jak se to mohlo stát, pořád nevím, o čem to bylo, ale jsem ráda.
    Napiš fantasy, udělám ti k ní fanarty (nevím teda, jestli je to zrovna motivace, ale zkouším to, no :D).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to je přesně ono. Mně kolikrát přijde nemožný udělat nějakou práci za půl roku, a pak se ukáže, že když se chce, zvládne se to skoro i přes noc... =D A zrovna psaní referátu o něčem, čemu nerozumím, je u nás na škole prakticky běžná činnost, obvyklým řešením je hodit do placu pár děěěsně odborných termínů a dát se na modlení... =D
      A to víš, že je to motivace, je to přímo skvělá motivace, fanarty od tebe bych si nejspíš pověsila i nad postel... =D

      Vymazat
  2. Přesně tak. Spousta nemožných věcí je mnohem možnější, když se člověk snaží. Jde si za svým snem a nevzdává to. :) Problém je, že v dnešní době je tolik lákavých možností prokrastinace (fb hrami jen počínaje :D), že dokopat se a začít bývá to nejtěžší. Se vším s tebou souhlasím, naprosto jsi to vystihla... Krásný článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prokrastinace je velká mrcha, jestli mi něco brání něco dokázat, tak ona. =D A ono i když vynecháme ty lákavější možnosti dnešní doby, je tu pořád univerzální řešení v podobě záchvatu uklízení, protože kolikrát i to je lepší než učit se na zkoušku... =D

      Vymazat
  3. NIkdy se nezvládnu naučit dvacet tři stránek na test. Plný děl, autorů a dat. Nyní se na to dívám dvakrát před testem. :-D Ale máš pravdu. Někdy to vypadá zdánlivě nemožně. Je to jako ve škole. Když jsi v první třídě, hledíš obdivně na páťáky, co všechno umějí. Přijde ti to nemožné. Najednou jsi na vysoké a to, co dělají páťáci umíš stejně automaticky jako vytřít si zadek. :-D Ani nad tím nepřemýšlíš.

    Ve druháku nás čeká nějaká výtvarná seminární práce(uděláš dílo a k tomu deník). Pro mě nepochopitelné a modlím se, abych to mohla zpracovat písemně. A pak je tu běh. Neproběhnu les z kopce a do kopce za 12 minut :-D A taky neuběhnu 800 ani 1500. :-D Ale časem to dám, snad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já momentálně trvám na tom, že se nedokážu naučit víc jak padesát stránek na Dějiny filmu. Je toho strašně moc a bohužel zkouška je ústní. Jako, NĚJAK to asi zvládnu, no, ale začínám z toho bejt slušně na nervy. =D Ale jinak máš absolutní pravdu, ono se všechno zdá nemožný, dokud to neuděláš... =)

      Ehm, no jo, běh. Běh je pro mě pořád věc zhola nemožná, i když už je to lepší než kdysi na střední. Ale hele, tehdy pro mě bylo nemožný udělat jeden dámskej klik, teď už jich přece jen pár zmáknu... =D

      Vymazat
  4. Asi bych se prřeci jen měla hryznout do zadku a dokončit seminárku, leží mi na ploše už skoro dva měsíce ladem. Ze své zkušenosti to nemám, ale vidím to na přítelovi,že když se vyhecuje dokáže se naučit celou kapitolu oxidace v předmětu Organické syntésy, ale je to boj, to je pravda. Ale běhat nebudu .... to ne zatím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi bych měla konečně začít se seminárkou, kterou odkládám už dva tejdny od doby, co jsem si vyučujícímu napsala na téma. =D Vím, že když zatnu zuby, tak ty dvě, tři normostrany dám za dvě odpoledne (nebo i za jedno, když na to přijde), ale začít, to je peklo... =D

      Vymazat