Filmový tip #17 - Wonder Boys

Zdravíčko. Dnešní článek je pro vás dalším důkazem toho, že ano, zázraky se dějí, a ne, ještě není čas tenhle blog úplně odepsat a vymazat z oblíbených, protože se tu přece jen může objevit něco, co vás třeba bude zajímat. Popravdě, když jsem koukala na film k dnešnímu tipu, nějak mi nedošlo, že má jeden zásadní spojující článek s tipem předchozím, ale to je proto, že ten předchozí tip vyšel už tak zatraceně dávno, že jsem prostě zapomněla a zjistila to až v okamžiku, kdy jsem hledala, jaké že má tenhle tip mít číslo. No nic. Však vy ten spojující článek přežijete. Aspoň v to doufám. Minimálně vás to nijak extra nepřekvapí...

Takže, dneska se mrkneme na zoubek filmu Wonder Boys, který byl do češtiny kapku idiotsky přeložen jako Skvělí chlapi. Ne, že by mě to ještě nějak překvapovalo, znáte překladatele...

Ale to je klučičí!

Aby bylo jasno, jsem si plně vědoma faktu, že název článku zní jako dětský výkřik. To proto, že technicky vzato to dětský výkřik taky je. Konkrétně argument mojí osmileté sestřenky, který použila v okamžiku, kdy jsem jí dnes, když byla na návštěvě, nabízela pustit kreslenou verzi Avengers. A zarputilost, s jakou odmítala i další návrhy (mezi nimi i Harryho Pottera, kterého já osobně sice skoro nemůžu vystát, ale i přesto považuji za poměrně šokující, že ho osmileté děcko nikdy nevidělo), mě přiměla se nad tím tématem 'holčičích' a 'klučičích' věcí trochu zamyslet.

Panebože, CO CHCEŠ?!

Skoro se tomu ani nechce věřit, ale skutečně je to teprve deset dní, co jsem na tenhle blog něco napsala naposledy, a hle! Další článek! A co víc, tentokrát je to dokonce povídka. No, spíš taková minipovídečka. Ale na druhou stranu, jsou to Patrik s Lukym. To by vás mohlo aspoň trochu potěšit, ne? Námět, co mi tak nějak vklouznul do hlavy, tak jsem ho tak nějak prostě zpracovala... A teď jen doufám, že se vám bude aspoň malililililinko líbit...

(Předstíráme že) Píšeme bakalářku

Pakliže toužíte po zdůvodnění toho, proč to na tomhle blogu poslední dobou trochu skřípe (no, kdyby to tak skřípalo jen trochu, ehm), mám jich pro vás hned několik. První důvod znáte, jsem poslední dobou (poslední hodně dlouhou dobou) líná cokoli psát, zkrátka mi úplně chybí motivace. Druhý důvod znáte taky, od podzimu vedle školy chodím ještě do práce, takže třetinu dní v měsíci se doplazím domů a moje motivace a schopnost psát, je, když vstávám o půl páté ráno, tím pádem ještě o dost menší. Třetí důvod je, že když už na to psaní přijde, musím se soustředit na něco tak trochu jiného a podstatně důležitějšího - svou bakalářskou práci.

(Mimochodem, tohle bude další ze článků plných trapných gifů. Pokud je nemáte rádi, víte, kde je křížek.)

Láska si žádá oběti

Ha. A teď jste zase jednou v šoku, nemám pravdu? Ale jo, vidíte dobře, moc dobře. Vážně jsem to já, vážně jsem napsala něco na tenhle blog (no, vlastně na libovolnej blog, vlastně jsem napsala, no, cokoliv, což je skoro zázrak). Sice je to jen taková mikropovídečka, ale bohužel, momentálně se asi bohužel na nic lepšího nezmůžu. Je to škoda, ale je to tak. Bohužel prostě nějak nemám nápady, ani čas, ani náladu na psaní. Ale když teď jeden přišel, tak jsem teda něco sesmolila, aby se neřeklo... :)

Vánoční stres

No jo, já vím, já vím, ono je vlastně už skoro po Vánocích, ale co se dá dělat. Poslední dobou jsem prostě neměla vůbec čas na psaní, a to jsem tenhle nápad nosila v hlavě pěknejch pár dní. Jen nebylo kdy ho sesmolit. Až dneska večer jsem se konečně aspoň na chvíli zastavila, no, a tady je výsledek toho zastavení. S kým jiným byste chtěli prožít Vánoce než s Patrikem a Lukym, že ano... ;)

Malá vánoční soutěž - VYHLÁŠENÍ

Ahojky, všichni!

Tohle je jen velice rychlý informativní článek týkající se té vánoční soutěže, od jejíhož vyhlášení jsem se na blogu neobtěžovala objevit. Na moji obhajobu, poslední dva týdny jsem měla absolutní blázinec, běhala jsem prakticky jen z práce do školy, volno nula nula nic. Můj mozek byl ve stavu permanentní vygumovanosti, zkrátka jsem neměla pořádně KDY psát. Ale o tom tady mluvit nechci. Když budeme mít štěstí, snad se v nejbližších dnech zase ozvu...

Teď už ale každopádně k tomu, kvůli čemu vlastně píšu, a to je vyhlášení výsledků té soutěže. Takže kdo se může těšit na výtisk Radka?

Je to, pozor... 

Ondřej Rychlík

Výherci samozřejmě gratuluju a doufám, že mi co nejdřív odepíše na mail a pošle mi adresu, ať můžu s Radečkem vyrazit na poštu. A vy ostatní nesmutněte, protože tohle určitě nebyla poslední soutěž na tomhle blogu.

(I když, kdybyste po Radečkovi vážně toužili, vždycky si ho můžete objednat. Když to uděláte do konce týdne, je šance, že by se to mohlo stihnout do Vánoc...) ;)

Taková docela malá předvánoční... SOUTĚŽ!

No, já to říkala, nebo snad ne? Jo, rozhodně jsem říkala, že pro vás mám jedno překvápko, a... No, je to tady. Vánoční soutěž! A protože se mi tu ještě pořád válí zbytečně moc výtisků Radečka (ne, vážně, kde jsou všichni ti, co tvrdili, jak si určitě objednají dotisk?), tak o co jiného bychom mohli soutěžit, než o jeden z nich? Uznávám, rozhodně to není soutěž pro všechny čtenáře blogu, ale třeba někomu stejně udělá radost. Zejména teda té jedné osobě, která ode mě dostane Radečka víceméně pod stromeček... :)

Možná  vás potěší, že se jedná o jednu z těch vzácných soutěží, kdy po vás nikdo nebude chtít sledovat blog na facebooku, komentovat článek, nebo cokoliv jiného. Případné komentáře potěší, samozřejmě, ale bohužel, v soutěži vám nijak nepomůžou. Pardon... :D

Já žiju! Tedy teoreticky...

Tak koukám... Koukám... (A vy asi taky koukáte, pravděpodobně, protože jste na existenci tohohle blogu nejspíš už i stihli zapomenout, co?) A zjišťuju, že je to skoro měsíc, co jsem se na tomhle blogu naposledy ozvala. Nebo na jakýmkoliv jiným blogu. Tam je to ještě mnohem delší doba. Tedy, když nepočítáme Tumblr nebo AO3, ovšem. To jsou stránky, kde se ozývat paradoxně vcelku umím.

Nošení sukní je drahá sranda

Jen tak mezi námi, kdybyste mi před pár lety řekli, že budu psát zamyšlení na téma, na které právě píšu, nejspíš bych se vám buď vysmála, nebo se vás zeptala, jestli jste v lese poslední dobou netrhali nějaké podezřelé houbičky. Dost možná obojí. Ale znáte to, časy se mění, lidi se mění, a tak jsme tady, a já vážně píšu článek týkající se nošení sukní.

Faktem je, že sukně a šaty jsem spoustu let radikálně zavrhovala. Možná proto, že nebyly dost cool, možná proto, že mi přišly nepohodlné, nevím. Každopádně moje maminka si vždycky přála, abych je nosit začala. Asi si představovala, že se ze mě zase stane roztomilá holčička. No, pokud jde o sukně, maminčin sen se splnil, ta roztomilá holčička kapku pokulhává, ale nevadí. Možná bych si měla udělat culíčky...

Bezejmenný ex

Ehm... Já už se sem skoro i bojím něco psát, věříte? Je mi dost trapně, že na tenhle blog tak nehorázným způsobem kašlu, ale prostě nějak nemám moc času, a když je čas, tak pro změnu není nálada nebo inspirace... Zkrátka je to všechno na pytel. Ale abyste neřekli, že to tu zase tak zanedbávám (nebo spíš abych to zanedbávání zamaskovala), donutila jsem se přece jen dát dohromady nějakou tu povídku. Malé postrčení od Múzy taky nepochybně pomohlo. Takže, no, tady to máte, a já upřímně doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat... :D

Zdravíčko

„Ehm... Zdravíčko.“

„Už zase ty?“

„Mhm.“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„To mi povídej.“

„Tentokrát za Dvanáctku?“

Závislosti

Vidíte to? No vidíte? Povídka! Včera jsem na facebooku říkala, že na ní pracuju, no, a už je tady. Teda, tím bych se asi neměla moc chlubit, protože dřív jsem něco takovýho vysekla za večer, zatímco teď na tom pracuju večery tři, ale... No, snaha se cení, a nějak se do toho psaní musím dostat zpátky, no ne? Takže tady je jedna nepříliš dlouhá rádoby povídka, tentokrát neinspirovaná žádným tématem, ae prostě jen... sepsaná na základě inspirace vlastní. Tak snad se vám bude aspoň trošku zamlouvat... :)

Seriálový TAG

Zdravíčko! Hádám, že jste naprosto v šoku, že se ozývám dřív než týden od posledního článku. Tentokrát vám ovšem nenesu nic extrémně zajímavého. Jen mě vcelku zaujal jeden tag u Mati na blogu a rozhodla jsem se ho nenápadně ukrást a taky vyplnit. Takže pokud někdo ještě neví, jak jsem na tom s oblíbenými seriály, no... Můžete se vesee pustit do čtení... :D

Basic hadry, aneb „Jen jestli ty nejsi nějaká náročná...“

Tak si říkám, jak moc vás to vyděsí, když se ozvu po takové době, po jaké se tu ozývám, a ještě se článkem věnujícím se tématu, které se na tomhle blogu tak nějak moc nerozebírá, a dost pravděpodobně sem ani nepatří. Ale co už, změna je život, a k něčemu tu rubriku na zamyšlení používat musím, no ne? A kdyby něco, vždycky můžu tvrdit, že jde o nepovedený pokus o fejeton...

Říkám to upřímně, tenhle článek není pro ty jedince (schválně neurčuji pohlaví jedinců, aby se někdo necítil uražen, ale musím varovat, že celé zamyšlení budu psát ze svého, tudíž z větší části ženského, pohledu), co ke svému rannímu oblékání přistupují stylem 'tyhle kalhoty nosím teprve týden a tohle triko leží na vršku hromádky, ideální kombinace'. Ale na druhou stranu není ani pro ty, jejichž skříň a botník přetéká těmi nejvíc IN kousky, které si ovšem dotyčná osoba po té jedné sezóně už nikdy nevezme na sebe, protože jsou najednou strašně OUT. Je to zkrátka pro ty, co sice trochu přemýšlí, co že si to berou na sebe, ale na druhou stranu jim je vcelku jedno, jestli to je nebo není dost trendy.