Knižní tip #5 - Maurice

Asi jste poslední dobou měli pocit, že si tohohle blogu nevšímám. Musím se přiznat, nebyl to jen pocit. Ale nebylo to proto, že bych snad chtěla blog úplně ignorovat, ale prostě proto, že jsem neměla sílu ho neignorovat, jestli mi rozumíte. Mám za sebou (a z větší části ještě pořád před sebou) docela hektické období ve škole a prostě jsem vážně neměla zrovna moc času blogovat.

Dnešní knižní tip je toho důkazem. K téhle knížce jsem se totiž jaksi nedostala z vlastní vůle... Ne, jinak. TEĎ jsem se k ní nedostala z vlastní vůle, ale na seznamu knížek k přečtení jsem ji měla už docela slušnou dobu, a to, že jsem potřebovala na jeden seminář referát na téma tabu v literatuře (na což se homosexualita, a zejména v téhle knížce, značně hodí), mě jen popostrčilo k tomu, abych si ji co nejdřív přečetla. Ano, zkrátka jsem sprostě využila situace. Ale věříte, že jsem za to fakt ráda?

Kdo?

Britský spisovatel Edward Morgan Forster se narodil 1. ledna 1879 v Londýně a zemřel 7. června 1970 v Coventry. Ve svých románech se většiou zabýval společenskými tématy, jako jsou kupříkladu třídní rozdíly, postoj britské společnosti vůči menšinám (ať už homosexuálům, nebo cizincům či přistěhovalcům) a mezilidské vztahy. V jeho díle můžeme vysledovat jistou dávku ironie. Mezi jeho nejznámější romány patří Pokoj s vyhlídkou a Cesta do Indie.

(Pst, a taky patřil do okruhu přátel Christophera Isherwooda, jen tak mezi námi...) =D

Co?

Maurice je kniha, kterou Forster napsal už mezi lety 1913 a 1914, ale která kvůli svému tématu mohla vyjít až mnohem později, a to v roce 1971, tedy rok po Forsterově smrti. Za svého života se Forster totiž bál toho, jak by knihu přijalo jeho nejbližší okolí - a to jak rodina, tak bývalí spolužáci, z nichž některými se při psaní inspiroval, ale i toho, že společnost celkově na ni ještě není připravena.

Příběh vypráví o Maurici Hallovi, britském mladíkovi z mírně vyšší vrstvy (ale zase ne kdovíjak vysoké), a jeho mládí a částečně hledání sebe sama. Mauricovi se nikdy nelíbily dívky, i když se nikdy nezamýšlel nad tím, proč tomu tak je. (Rozumějte, homosexualita byla v Británii v té době jedno z nejhorších tabu a důvod, proč jste byli automaticky a bez přemýšlení odsouzeni k naprostému vyloučení ze společnosti. Maurice sám se později označí za "tabuizovaný typ Oscara Wildea", a ani to se mu nechce vypustit z úst. Obrázek si udělejte sami.)

A pak během svého studia na Cambridge potká mladého venkovského šlechtice Clivea Durhama, který je výřečný, možná mírně bláznivý, miluje Řecko a má poněkud extrémní názory, které se rozhodně neslučují s názory většinové společnosti. A taky má poměrně jasno ve své orientaci, která rozhodně vůbec nesouvisí s "tabuizovanou neřestí Řeků"...

Proč si to chcete přečíst?

Protože prostě říkám, že chcete? Protože jsem vám to já doporučila? Protože... Já vím, já vím, tohle asi nezabere, vy chcete pořádné důvody. A máte je mít.

Tak předně, styl psaní. Musím přiznat, že jsem se téhle knížky trochu bála. Co když to bude jedno z těch typických přehnaně složitě psaných děl? Musím říct, že moje obavy byly zcela nepodložené. Maurice se čte vážně skvěle a rychle. Až mě to překvapilo. Když se přičte ironie a trocha toho suchého britského humoru... Chápete, ne?

Pak tu máme ústřední postavy. Maurice, kterého si tak nějak oblíbíte, i když někdy byste ho pro tu jeho natvrdlost nejradši uškrtili. Clive, kterého si zamilujete, jen abyste ho (což je mírný spoiler) později v románu uškrtili mnohem radši než Maurice. A nakonec Alec, o kterém vám ovšem nehodlám říct vůbec nic, protože to by byl o něco větší spoiler. Ale klidně vám řeknu, že každá ze zmíněných postav má vážně něco do sebe. Pokud jde o postavy vedlejší, no... To jsou obvykle typičtí zástupci své třídy a/nebo povolání a fungují spíš jako kulisa, ale... No, nějak to zkrátka funguje. =D

Ale co je nejdůležitější a proč byste si tuhle knížku vážně MĚLI přečíst, je samotné zobrazení toho, jak to na začátku dvacátého století bylo v Británii (a na spoustě dalších míst) s přijímáním homosexuality. Protože tohle vás nejspíš přiměje si uvědomit, že to vždycky nebylo jako teď, a že teď si vlastně, i přes všechny problémy, vlastně ještě můžeme docela pískat. Prostě, je to svědectví o době před sto lety, a jako takové určitě stojí za přečtení, pokud vás aspoň trochu zajímá historie LGBT tématiky...

Malé osobní úchylky

Musím říct, že žádnou úchylku v pravém smyslu toho slova tady vážně nemám. Ale zaujalo mě pár citátů, takže myslím, že se nic nestane, když je zařadím do úchylek, co vy na to? =D

Bude žít v pravdě, ne proto, že by na tom teď někomu záleželo, ale pro tu věc samu. Už nebude tak hrozně klamat sám sebe. Už nebude předstírat - a to je ta hlavní zkouška -, že mu záleží na ženách, když jediné pohlaví, které ho přitahuje, je jeho vlastní. Miluje muže a vždycky je miloval. Toužil je objímat a sdílet s nimi život. A to si připustil přesně ve chvíli, kdy ztratil muže, který opětoval jeho lásku.

-Kapitola 10

"I mé matce to patří, že jsem jí před večeří utekl a zaskočil k tobě, abych ti mohl ještě dát pusu. Kdyby to věděla, neznala by slitování, ani by se nesnažila a nechtěla pochopit, že k tobě cítím úplně totéž, co Pippa ke svému snoubenci, s tím rozdílem, že je to daleko ušlechtilejší, daleko hlubší, tělem i duší, není v tom samozřejmě nic středověce vyhladovělého, je to jen - zvláštní soulad těla a ducha, o jakém se ženám myslím ani nezdá. Však víš."

-Kapitola 16

Přihodila bych jich víc, ale obávám se, že ty zbylé jsou pro změnu zase poněkud spoileroidní. Hups. Ale abyste neřekli, mám tu ještě jednu myšlenku z Forsterova doslovu, která mě hodně zaujala a která, mám pocit, je svým způsobem pravdivá i dneska.

Neuvědomili jsme si, že co veřejnost na homosexualitě skutečně odpuzuje, není záležitost sama, ale to, že se o ní musí přemýšlet.