Mrknutí

Hřejivá výzva: Úkol č. 8 - Příběh na motivy snu, který se ti zdál

Tak jsem se konečně dostala k dalšímu úkolu Hřejivé výzvy. Čekala jsem dlouho. Vlastně hlavně na to, jestli se mi bude zdát nějaký sen vhodný ke zpracování. Víte, já si svoje sny nepamatuju. Občas ještě těsně po probuzení, výjimečně mi to vydrží ten den. Občas mi v hlavě zůstane osamělý obraz, ale nechtěla jsem stavět příběh jen na základě toho. Jediné sny, co mi zůstanou v hlavě dlouho, jsou noční můry. Konkrétně si pořádně pamatuju dvě. Jedna z toho se mi zdála, když mi bylo... No, odhadem tak mezi pěti a sedmi lety. Místu v rybníce, u kterého máme chatu, kde se ten sen odehrál, se totiž úzkostlivě vyhýbám, co pamatuju. Druhá noční můra je tahle.

Jestli chcete tip, nepište příběh na motivy své noční můry (dobře, tohle je trochu nepřesné, hlavně poslední pasáž je skoro přesně ta noční můra) v jedenáct večer. Vážně, je to špatný nápad. Já bych si vážně měla jít lehnout, ale sama sebe jsem během psaní vyděsila tak, že se mi vážně nechce jít do postele a zhasnout světlo. Ehm, jo. Ale asi bych měla. Měla...

Jen tak mezi řečí, kdo jen z názvu vytuší, o co půjde?

Chladný, tmavý den. Obloha plná mraků. Přes mlhu skoro není vidět ani z okna na zahradu. Bílé chuchvalce se převalují po trávníku a vznášejí mezi větvemi stromů. Stmívá se.
Nemůžu se zbavit špatného pocitu. Jako bych věděla, že se má něco stát, jako by mi nějaká cizí síla svírala srdce. Ten nepříjemný pocit prostupuje celé moje tělo, od břicha až po brnící prsty na rukou i nohou. Jsem napjatá, a není to ošklivým počasím ani povinnostmi. Netuším, odkud se ten pocit bere, ale dala bych všechno za to, abych to věděla.
Noc padá až podezřele rychle. Možná je to ročním obdobím. V kuchyni si musím rozsvítit, když si jdu uvařit čaj. Tma spolu s mlhou dokonale znemožňuje výhled do zahrady.
Konvice s horkou vodou cvakla. Než ji stihnu vzít do ruky, ozve se rána, zapraskání dřeva...
Světlo zhasne, pak se zase rozsvítí. Několikrát problikne.
Odskočím od kuchyňské linky a zvednu hlavu k lustru. Možná něco s elektrikou? Asi bych měla zhasnout.
Když se vydám k vypínači, uvidím to. Sochu anděla, absolutně nehybnou, u dveří kuchyně. Zírá na mě a ruce má složené na tvářích, prsty těsně pod očima, jako by je právě odkryla. Světlo přestane blikat.
Nemrkat, probleskne mi hlavou. Hlavně nemrkat.
Ruce se mi třesou. Nohy cítím tak, jako by byly ze želé, slabé, neschopné odnést mě pryč.
Nemrkat.
Zírám na anděla a couvám ke druhému východu z kuchyně. Možná když se mi podaří doběhnout k hlavním dveřím, dostat se ven...
Otočím se a utíkám, utíkám přes obývací pokoj, ke dveřím předsíně. Už když rozrazím dveře, vím, že jsem prohrála. Stojí mi v cestě. Jednu ruku má podél těla, druhou natahuje ke mně. A stále na mě upírá oči. Nemám kam utéct, jen nahoru po schodech po mé pravici, do prvního patra. Možná je to účel.
Pokouším se stoupat po schodech bez toho, abych z anděla spustila oči, ale už na třetím se skoro přerazím. Zhluboka se nadechnu, otočím se a běžím nahoru. Nad schody se prudce otočím. Anděl stojí těsně pod nimi. Vzhlíží ke mně.
Nemrkat, nemrkat...
Mé oči mrknou samy od sebe, i když se jim v tom snažím zabránit.
Anděl je náhle o dva schody výš.
Ruce se mi klepou, i když zatnu pěsti.
Mrk.
Další dva schody.
Nohy mě skoro neunesou. Nedokážu se pohnout z místa, ani o centimetr, ani abych se mohla opřít o zeď vedle schodiště.
Nesmím mrknout, nesmím mrknout.
Ale jakkoli se snažím, nemůžu přestat. Ať dělám cokoli. I když třeštím oči tak, že mi začnou slzet, moje podvědomí mě vždycky donutí...
Mrknout.
Anděl je už skoro v polovině schodiště. Je zázrak, že moje nohy se ještě nepodlomily. Třesu se po celém těle.
Není to fyzická potřeba. Je to prostě nějaký zvrácený příkaz mozku, který neposlouchá, co chci, který mě prostě přiměje k dalšímu...
Mrknutí.