Hřejivá výzva: Úkol č. 21 - Superhrdina, který zachránil den (libovolný útvar)
A to jsem se tak snažila do téhle výzvy nepsat fanfikce. Vážně USILOVNĚ jsem se snažila. Ale teď už jsem si prostě nemohla pomoct. Všichni víme, že je jeden superhrdina, kterému prostě neodolám, a shodou okolností se mu ve filmech jednou povedlo den aspoň z větší části zachránit, takže... Jo, zkrátka tady máte fanfikci. Co na to víc říct. Ale třeba se vám bude zamlouvat... =D
„A jako by toho nebylo málo, to tvoje hraní si na hrdinu mohlo skončit...“
Měl co dělat, aby udržel oči otevřené a aspoň většinu času upřené na zrzku, která před ním přecházela sem a tam na zhruba tři metry dlouhém úseku podlahy. Světlo odrážející se od kusu roztříštěného skla bylo mnohem zajímavější.
„... že jsi zachránil New York, přirozeně, nemusíš to říkat, ale musíš si uvědomit, že pokud chceš být součástí týmu...“
Sem. Tam. Sem. Tam. Jeho mozek už prakticky vypnul.
„... šlo vyřešit jinak, kdybys nám dal trochu času, místo toho, aby ses sám rozhodl, že si prostě vyhodíš atomovou bombu na záda...“
Možná kdyby zavřel vždycky jen jedno oko?
„... a to nemluvím o tom, že ses ani nemusel dostat ven, pokud si to neuvědomuješ, a nejde o to, že by snad bylo špatné zemřít hrdinskou smrtí, ale je špatné zemřít ZBYTEČNĚ, a k tomu jsi ty přesně...“
Možná si nevšimnou, když zavře obě oči. Tak, tohle bylo příjemné. Moc příjemné.
„Zatraceně, Tony, posloucháš mě vůbec?!“
Trhl sebou a prudce zamrkal.
„Co, co?“ rozhlédl se po místnosti. Superhrdinové odpočívající (a většinou podřimující a nevnímající), kde se jen dalo, střepy, prach, velká díra v podlaze... Naštvaně se tvářící zrzka. Ach. „Jasně. Promiň. Ošklivej hrdina, co se chtěl obětovat pro vyšší dobro, naplácáme mu za to, že se s náma nejdřív neporadil. Mám se předklonit?“
„Ty to absolutně nebereš vážně,“ zavrčela.
„Beru to smrtelně vážně. Bohužel pro tebe jsem taky k smrti unavenej, tak promiň, že ty tvoje výčitky místy... vypouštím. Tak trochu. Ale chápu základní sdělení a slibuju, že už nikdy nebudu zachraňovat svět, dokud mi to neodhlasujete, fakt.“
Natasha zvedla oči k nebi a chvíli neslyšně pohybovala rty. Skoro jako by počítala. Rusky.
„Nenuť mě, abych začala litovat, že ses odtamtud dostal,“ zamumlala posléze.
„Příště se pokusím tu oběť dotáhnout do konce. Na moji čest.“
„Kde bys TY vzal ČEST?“ dotázal se druhý z přítomných agentů S.H.I.E.L.D.u, aniž by se obtěžoval vůbec otevřít oči.
„Zdrž se komentářů, Katniss, a jdi si ven posbírat šípy. JÁ jsem tu dneska hrdina.“
„A Nat ti to dá ještě pěkně vyžrat, spolehni se.“
„Já mu nedávám vyžrat jeho hrdinství.“
„Ne? A ta přednáška teď byla o čem?“ pozvedl Clint obočí, což bylo bez otevření očí skutečně komplikované.
„O zbytečném riskování života ve chvíli, kdy by bylo možné vyřešit problém... Kam si myslíš, že jdeš, Starku?!“
„Zkusit najít někoho, kdo na mě bude trochu milejší,“ odpověděl Tony, zatímco zvolna kráčel k baru. „Prubnu toho mimozemskýho šílence dole ve vazbě.“
„A na co bereš tu lahev skotské?“
„Na co myslíš? Dlužím mu drink...“
Měl co dělat, aby udržel oči otevřené a aspoň většinu času upřené na zrzku, která před ním přecházela sem a tam na zhruba tři metry dlouhém úseku podlahy. Světlo odrážející se od kusu roztříštěného skla bylo mnohem zajímavější.
„... že jsi zachránil New York, přirozeně, nemusíš to říkat, ale musíš si uvědomit, že pokud chceš být součástí týmu...“
Sem. Tam. Sem. Tam. Jeho mozek už prakticky vypnul.
„... šlo vyřešit jinak, kdybys nám dal trochu času, místo toho, aby ses sám rozhodl, že si prostě vyhodíš atomovou bombu na záda...“
Možná kdyby zavřel vždycky jen jedno oko?
„... a to nemluvím o tom, že ses ani nemusel dostat ven, pokud si to neuvědomuješ, a nejde o to, že by snad bylo špatné zemřít hrdinskou smrtí, ale je špatné zemřít ZBYTEČNĚ, a k tomu jsi ty přesně...“
Možná si nevšimnou, když zavře obě oči. Tak, tohle bylo příjemné. Moc příjemné.
„Zatraceně, Tony, posloucháš mě vůbec?!“
Trhl sebou a prudce zamrkal.
„Co, co?“ rozhlédl se po místnosti. Superhrdinové odpočívající (a většinou podřimující a nevnímající), kde se jen dalo, střepy, prach, velká díra v podlaze... Naštvaně se tvářící zrzka. Ach. „Jasně. Promiň. Ošklivej hrdina, co se chtěl obětovat pro vyšší dobro, naplácáme mu za to, že se s náma nejdřív neporadil. Mám se předklonit?“
„Ty to absolutně nebereš vážně,“ zavrčela.
„Beru to smrtelně vážně. Bohužel pro tebe jsem taky k smrti unavenej, tak promiň, že ty tvoje výčitky místy... vypouštím. Tak trochu. Ale chápu základní sdělení a slibuju, že už nikdy nebudu zachraňovat svět, dokud mi to neodhlasujete, fakt.“
Natasha zvedla oči k nebi a chvíli neslyšně pohybovala rty. Skoro jako by počítala. Rusky.
„Nenuť mě, abych začala litovat, že ses odtamtud dostal,“ zamumlala posléze.
„Příště se pokusím tu oběť dotáhnout do konce. Na moji čest.“
„Kde bys TY vzal ČEST?“ dotázal se druhý z přítomných agentů S.H.I.E.L.D.u, aniž by se obtěžoval vůbec otevřít oči.
„Zdrž se komentářů, Katniss, a jdi si ven posbírat šípy. JÁ jsem tu dneska hrdina.“
„A Nat ti to dá ještě pěkně vyžrat, spolehni se.“
„Já mu nedávám vyžrat jeho hrdinství.“
„Ne? A ta přednáška teď byla o čem?“ pozvedl Clint obočí, což bylo bez otevření očí skutečně komplikované.
„O zbytečném riskování života ve chvíli, kdy by bylo možné vyřešit problém... Kam si myslíš, že jdeš, Starku?!“
„Zkusit najít někoho, kdo na mě bude trochu milejší,“ odpověděl Tony, zatímco zvolna kráčel k baru. „Prubnu toho mimozemskýho šílence dole ve vazbě.“
„A na co bereš tu lahev skotské?“
„Na co myslíš? Dlužím mu drink...“
Žádné komentáře:
Okomentovat