Hřejivá výzva: Úkol č. 23 - Napiš něco o místě, kde jsi vyrůstal/a
Vyrůstala jsem ve městě. Přísně technicky vzato tudíž jsem a vždycky jsem byla městské dítě, i když už pěkných pár let bydlím na vesnici. No, vlastně většinu svého života. Ve městě jsem strávila jen skutečně rané dětství, do nějakých necelých jedenácti let. (A pak jsem se tam svým způsobem zase rychle vrátila, když jsem ve třinácti přešla na gympl, takže jsem ve městě strávila stejně docela dost času.)
Předpokládám, že město jsem poznávala už od kolébky, a to z bezpečí kočárku. Tuto skutečnost bohužel nemohu potvrdit, jelikož si na tu dobu jaksi nevzpomínám. Moje první vzpomínky jsou na to, kterak mě rodiče (či babička) vodili do ne až tak vzdálené školky poblíž konečné zastávky a točny některých autobusových linek, u které, jako na potvoru, bylo hračkářství. Někdy i vozili autem, ale to zřídkakdy. Vlastně jsem tak, ač městské dítě, měla zaručený každodenní pohyb. A do přírody jsem se taky podívala, když na to přišlo, jelikož cesta k našemu panelovému domu (jinak řečeno naší 'hokejce') vedle skrz lesopark, který byl ovšem víc lesem, než parkem. A v létě jsem měla možnost provozovat i vodní sporty, a to díky brouzdališti s lachtanem (vážně tam byl, betonová socha uprostřed brouzdaliště), které bylo hned za lesoparkem. Dvě brouzdaliště přímo za naší hokejkou bohužel snad nikdy nebyla v provozu. Ale zase se tam dobře házelo míčem. Aspoň neutekl daleko, když jsem ho nechytila.
Školu jsem měla ještě mnohem blíž než školku. Volnou chůzí to nemohlo být víc jak deset minut daleko. Dodnes mám v živé paměti, kterak jsem do školy (a odpoledne i z ní) cestovala na zadním nosiči maminčina světle růžového městského kola. (Sedátko vepředu okupoval můj tehdy sotva sedící mladší bratříček.) Bezpečnost nadevše.
Vlastně se dá říct, že jsme měli blízko úplně všechno, co jsme mohli potřebovat. Nakupovat jsme chodili do večerky prakticky před panelákem (teď tam není večerka, ale hospoda, kterou často navštěvuje stejný můj mladší bratříček, co se vozil na sedačce kola), případně do supermarketu 'na Hvězdě'. Tam byla koneckonců i trafika, lékárna a spousta dalšího. Na procházky jsme chodili 'na Benešovku', kde bylo hned proti sobě hračkářství a knihkupectví s videopůjčovnou. (A blízko taky cukrárna, kde jsme jednou dostali salmonelu z vanilkové zmrzliny, ale hele, zase jsme mohli jen ležet a koukat na filmy z videopůjčovny!) Vzpomínám si, že před Benešovkou, u dlouhé 'rampy', kterou se na ni šlo, stávala velká vrba, kterou pak ale jednou při bouřce zasáhl blesk. No, a pokud šlo o sportovní vyžití, prakticky naproti našemu paneláku bylo fotbalové hřiště a sokolovna (kam jsem taky jeden čas chodila) (a můj bratříček tam momentálně hraje fotbal, což je přesně ten důvod, proč tak často vysedává v té hospodě). A prolézačky za domem, samozřejmě. A parádní kopec na zimní sáňkování, a to včetně sebevražedného krpálu vedoucího přímo mezi stromy. (Teď si začínám říkat, že je skoro zázrak, že jsem to dětství vůbec přežila...) A abych nezapomněla, v dohledu našich oken byla hned tři místa, kam jezdily houpačky. (Teď už nejsou. Na jednom postavili bytovky, na jednom supermarket a hřiště u sokolovny dostalo novou úpravu, takže tam už takovéhle akce být nemůžou.)
Samozřejmě, že jsem ale nestrávila ve městě celé dětství. O prázdninách jsem byla co chvíli u babičky na vesnici, u druhé babičky na chatě, případně na letních táborech. Takže přírody a čerstvého vzduchu sem si taky užila vážně dost. Ale nakonec jsem se zase vrátila do toho šedivého města. A víte co? Vlastně jsem tam byla docela ráda. A někdy mi ta doba mého dětství docela chybí...
P. S. Dáme si malou a značně nespravedlivou soutěž. Nespravedlivou proto, že je asi jen pro případné Hradečáky. Ale tak schválně: Kdo pozná, kde že jsem to vyrůstala, má ode mě povídku na přání... =D
Žádné komentáře:
Okomentovat