Pan Smith

Hřejivá výzva: Úkol č. 18 - Příběh, který se odehrává ve 100 let vzdálené budoucnosti

Mezi náma, úplně vidím těch pár Whovianů, co sem chodí, jak si přečetli nápis, přečetli si zadání a teď čekají, že v povídce bude vystupovat jistý námi všemi oblíbený John Smith. Nerada vás zklamu, ale, no... Nebude. (I když jedna z postav má jméno, co vám možná bude připadat kapku povědomé. A to jméno taky nosí jeden Smith, co má co dělat s Doctorem. Takže pokud si toho všimnete, ano, je to záměr.) No, co k téhle povídce říct? Je dost utopická, psaná víceméně z legrace a kvůli pointě, ale ten nápad se mi tak neskutečně líbil, když mi ho Múza přihrál, že jsem fakt nemohla odolat.

Hej, vážně, máme tu jednu věc, na kterou jsem docela hrdá... =D

Oční víčka muže s prošedivělými vlasy se nejprve mírně zachvěla, než se úplně otevřela a odhalila světle modré duhovky. Muž překvapeně zamrkal, když to jediné, co spatřil, byl sterilně bílý strop. Místnosti znělo jen tiché pípání přístrojů.
Ta světla, problesklo muži hlavou. Kamion, nebo tak něco. Kurva.
Ozval se zvuk připomínající otevření automatických dveří. Muž se pokusil otočit hlavu, ale nedokázal jí pohnout. Ani nemusel, v jeho zorném poli se vzápětí objevil mladík s krátkými tmavými vlasy, něčím připomínajícím tablet v ruce a oblečený v bílém plášti.
„Pan Smith,“ konstatoval prostě. „Těší mě. Jmenuji se Matthew a budu vaším průvodcem. Dovolte, abych vás přivítal v roce 2115.“
„V roce KOLIK?!“ vytřeštil pan Smith oči.
„Prosím, klid. Sotva jsme vyléčili vaše předchozí zranění, muset hned odstraňovat následky infarktu by bylo poněkud nešťastné. Je rok 2115. Což znamená, že jste se nacházel ve stavu zmrazení... Přesně sto let.“
„Co... Co se stalo?“
Mladík posunul prst po tabletu a jeho oči okamžik létaly po displeji.
„Na počátku roku 2015 jste měl těžkou autonehodu. Medicína ve vaší době bohužel... nestačila na vaše vyléčení. Vaše manželka se proto rozhodla splnit vaše přání a nechat vaše tělo zmrazit do doby, než bude možné vrátit vás zpět k plnohodnotnému životu.“
„Trvalo to sto let, než...“
„Ach, ne. Kdepak. Prostředky jsme měli už zhruba po padesáti letech. Dovolte, teď se nevylekejte, deaktivuji inhibitory, které vás drží ve stabilní poloze. Můžete zažít určité nepříjemné pocity, mravenčení, mírnou bolest, pnutí ve svalech. To je vše normální.“ Matthew pár okamžiků ťukal do tabletu. „Kde jsem to... Ach, ano. Po padesáti letech. Vaše žena ovšem měla jistý zcela konkrétní požadavek, když vás, ehm, ukládala k ledu.“
Pan Smith cítil, jak ztuhlost jeho svalů prakticky okamžitě začíná povolovat. Konečky prstů na rukou i na nohou ho brněly, ale to byl jediný nepříjemný pocit, který zažíval. Zhluboka se nadechl.
„Požadavek?“ zeptal se opatrně.
„Ach, ano. Požádala o to, cituji 'aby byl ten bastard probuzenej, až bude v Americe první teplej prezident'. Tímto bych se chtěl oficiálně omluvit za to, že to trvalo tak dlouho. Víte, měli jsme kandidáty, kteří by tuto podmínku splňovali, ale bohužel byli absolutně neschopní, takže... No, nevadí. Až se budete cítit připraven, můžete se zkusit posadit.“
Pan Smith vytřeštil oči. Složil ruce pod sebe a mírně se nadzvedl na loktech.
„To byl její požadavek?!“ zavrčel. „Kde je?“
„Vaše žena?“ olízl si Matthew rty. „Je mi to nesmírně líto, pane Smithi, ale vaše žena se zmrazit nenechala. Dožila se devadesáti let a zemřela v rezidenci vašeho syna. I ten je dnes už bohužel po smrti, ale může vám být útěchou, že on i jeho partner, později manžel, se velkou měrou zasloužili o nalezení léku na AIDS.“
„Jeho CO?!“ zaječel pan Smith a prudce se posadil. „Tak jeho ten nesmysl nepřešel?!“
„Ehm... Ne,“ usmál se Matthew. „Obávám se, že ne. Váš syn uzavřel manželství se svým partnerem v roce 2018, v roce 2021 se jemu a jeho manželovi narodilo prostřednictvím náhradní matky první dítě, syn, a o tři roky později dcera. Ta je dokonce ještě naživu, a její žena taktéž. A samozřejmě, že je naživu i vašich pět pravnoučat, dále pak-“
„Dost,“ zvedl pan Smith ruku. „Její ŽENA? A pak že ta úchylka není dědičná!“
Úsměv na Mathewově tváři se rozšířil a zároveň stal poněkud nebezpečně vyhlížejícím. Což ovšem pan Smith ignoroval. Nebo si toho s nejvyšší pravděpodobností ani nevšiml.
„V tom případě by stálo za to popřemýšlet o tom, jak k ní vlastně přišel.“
„PROSÍM?!“
„Nic, nic,“ zavrtěl Matthew hlavou. „Musím vás bohužel informovat, že to, že homosexualita skutečně není dědičná, se nám podařilo s definitivní platností prokázat před... třiasedmdesáti lety. Ne, že by tomu předtím ještě moc lidí věřilo, ehm. A samozřejmě je už jasně dokázáno, že není způsobena ani výchovou či jinými vnějšími faktory. A krom toho, a tohle se vám nebude líbit, pane Smithi, svět se za posledních sto let poměrně změnil v otázce sexuality.“
„Jak... Jak přesně?“
Matthew pokrčil rameny.
„V prvé řadě už nikdo nerozlišuje sexuální orientace. Velké množství lidí je otevřeno... experimentům. Samozřejmě, že jsou mezi námi stále tací, které přitahují jen osoby opačného, případně stejného pohlaví, ale ti ostatní se nebrání nejrůznějším požitkům. Nejsme tak svázáni falešnou morálkou či studem, jako tomu bylo ve vaší době. Je zcela běžné zamilovat se do osobnosti člověka, bez toho, abyste brali ohled na to, co má, promiňte mi to vyjádření, mezi nohama. Vlastně musím přiznat, že jsme tudíž požadavek vaší ženy nevyplnili tak zcela doslovně, prezidentem Spojených států není někdo, koho byste ve své době označili přímo za homosexuála, nicméně v současné době žije v manželství s mužem.“
„Bože můj,“ vydechl pan Smith.
„Ano, křesťanství definitivně přijalo homosexualitu teprve před zhruba třiceti lety. Velká ostuda, že to trvalo tak dlouho. Ale tehdy tím krokem rozhodně získalo na popularitě. Mimochodem, i já jsem křesťan,“ konstatoval Matthew a zatáhl za stříbrný  křížek, který mu visel na krku.
„A vy... Vy jste...“
„Žiji ve svazku s mužem i ženou. To se od vašich dob také stalo poměrně populárním konceptem. Rozumějte, navzájem se všichni tři milujeme, toto uspořádání nám jen poskytuje tu výhodu, že si... nemusíme bolestivě vybírat, s kým chceme být. V mém případě by to byla poněkud Sofiina volba, jestli mi rozumíte.“
„Ještě řekněte, že máte děti!“ vytřeštil pan Smith oči.
„Ale samozřejmě, že ne,“ zavrtěl Matthew hlavou. „Na to máme ještě několik let čas.“
Pan Smith se rozhlédl po sterilně bílém pokoji bez oken. Pak se jeho pohled zaměřil na Matthewa. Měl to vědět už v okamžiku, kdy ten mladíček vešel. To jeho držení těla, ten úsměv, vlasy... Bylo absolutně jasné, že je to buzík. Co na tom, že se to snaží maskovat...
„Mám jednu otázku.“
„Jistě. Jen se ptejte,“ kývl povzbudivě Matthew.
„Můžete mě zase uspat a nechat mě spát do doby, než bude svět zase NORMÁLNÍ?!“
„Ano. Předpokládám, že ano,“ přisvědčil Matthew. „Samozřejmě, zařídit vše potřebné bude vyžadovat trochu papírování. Chce to tak den, dva času.“
„V pořádku.“
„Zatím budete samozřejmě umístěn do některého z našich aklimatizačních pokojů,“ řekl Matthew.
„Jistě. Děkuji.“
„Jen musíme ještě upřesnit váš požadavek na dobu, kdy chcete být probuzen. Navrhoval bych formulaci 'až vyjedou čtyři jezdci Apokalypsy'. Bude to tak vyhovovat?“