Krabička

Hřejivá výzva: Úkol č. 22 - Příběh začínající slovy: "Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se..."

Dobře, dobře, tuhle povídku jsem vzala docela stručně. A ne, neudělala jsem z ní to, co byste možná čekali. (Co dost pravděpodobně čekáte, ehm.) Je to zase jednou věc, jejímiž hlavními představiteli jsou dvojka Martin a Martina. A tentokrát jsem je mimoděk tak nějak... Upíchla do konkrétního města, i když ho nejmenuju. A dokonce i na zcela konkrétní místo. Možná se najde někdo, kdo ho pozná... =D

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. Ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co se jen před docela nepatrnou chviličkou stalo. Už ani nedoufala. Čekala tak dlouho, tak neskutečně dlouho, byla trpělivé, hodné děvče...
A teď se to všechno vyplatilo. Její snaha nepřišla vniveč.
Ruka jí znovu zabloudila do kapsy. Prsty pohladily každou jednotlivou hranu krabičky. Úsměv z tváře jí nemizel.
Zavřela oči a snila o všech možnostech, které se před ní teď otevíraly. Zdály se absolutně nekonečné. Její život nabíral zcela nový směr.
Dveře cukrárny, strategicky umístěné v podchodu pod jednou z hlavních silnic města, se otevřely a zase zavřely, ale ona to nevnímala. Oči otevřela až ve chvíli, kdy nad sebou uslyšela odkašlání.
„Ano, Martínku?“ zeptala se, na tváři pořád ten zasněný výraz.
„Ehm...“ naklonil opatrně hlavu. „Máš snad někoho pod stolem?“
„Ne. Měla bych?“ pozvedla obočí.
„Já nevím. Nějak podezřele se uculuješ, Martinko.“
„Sedni si a nemel,“ ušklíbla se. „Nebudeš mi věřit, co jsem sehnala.“
„Promiň, ten výraz 'právě-mi-to-někdo-fakt-skvěle-udělal' máš z NAKUPOVÁNÍ?“ zeptal se a sedl si na židli proti ní.
„Ano, a už jsem ti jednou řekla, ať si odpustíš ty blbý kecy.“
Sáhla do kapsy, vyndala krabičku a hodila ji na stůl. Martin zamrkal.
„Bombičky do psacího pera?“ zeptal se.
„Ne. Ne bombičky do psacího pera. RŮŽOVÝ bombičky do psacího pera.“
„Ten výraz máš kvůli tomu, že sis koupila-“
„Lítala jsem kvůli nim po celým městě!“ frkla. „Hledala jsem všude, absolutně VŠUDE. A víš, kde jsem je nakonec sehnala? V tom papírnictví přímo tady nad podchodem. V CENTRU! No věřil bys tomu?“
„U tebe? Věřil,“ ušklíbl se. „Ale... Jedna krabička? Člověk by čekal, že když jsi po nich tak toužila, koupíš aspoň-“
„V kabelce mám další čtyři. Ale nemohla jsem odolat, abych aspoň jedny neměla u sebe. No řekni, není to ta nejrozkošnější věc, co jsi kdy viděl?“
„Ehm, jak ti to jen nějak něžně...“
„Proboha, Martine,“ frkla, sáhla po krabičce a schovala ji zpátky do kapsy. „Jsi si jistej, že jsi buzna?“
„Já nevím,“ zaculil se. „Ale můžeš se zkusit zeptat mýho přítele...“