Tohle je další ze zadání, co mi dalo docela slušně zabrat. Ale nakonec mě napadl snad vcelku originální nápad, jak to zpracovat. Je to o něčem, co možná někteří z vás docela dobře znáte. A je to docela krátká věc. Ale mně se poměrně dost líbí... =)
„Nechápu to.“
„Ehm... Co prosím?“
„Říkám, že to nechápu.“
„Nechápu, co nechápeš.“
„Jak... Jak je tohle vůbec možný.“
„No, děkuju, teď jsi mi VÁŽNĚ pomohla.“
„Jak je možný, že život jde prostě jen tak dál?“
„Ehm... Nejsem odborník, ale mám dojem, že na to bude mít jistej vliv fakt, že čas prostě tak nějak... plyne dopředu.“
„...“
„Život jde dál v jaký přesně situaci? Protože abych řekla pravdu, já si nevšimla, že bys v poslední době prožila nějakou velkou tragédii, nebo něco na ten způsob.“
„Ne? NE?!“
„Ehm... Ne?“
„A tohle je podle tebe co?“
„Tohle je podle mě knížka.“
„To je knížka, kterou jsem právě dočetla.“
„Ach. Nebo tak. A?“
„A žila jsem tím příběhem pěknejch pár hodin. Pár dní. Absolutně jsem se do něj zažrala. A teď... Teď je konec. Jen tak. Příběh skončil a život jde dál. Jak?“
„Nemá na výběr.“
„Tohle bylo ošklivý.“
„Já nevím, prostě... Prostě jde. Stejně jako jde dál, když skončí příběh někoho reálnýho. Taky se svět kolem nezastaví. Možná v bezprostřední blízkosti, trochu, na chvíli, ale pak to všechno stejně zase pokračuje. Protože musí. Protože není alternativa. Nemůžeš myslet na to, co bylo. Ale tu knížku si aspoň můžeš přečíst znova.“
„Hm...“
„Ne HNED!“
„Proč ne?“
„Protože... Protože je spousta dalších příběhů, co ještě můžeš prožít. Nemusíš zůstávat jen u toho jednoho. Možnosti jsou neomezený.“
„Myslíš?“
„Jasně, že myslím.“
„Ale... Ale já chci tenhle. Chci víc. Proč nemůžu dostat víc?“
„Někdy prostě nemůžeš dostat víc.“
„A-ale... Ale...“
„Jestli chceš, můžeš dostat horkou čokoládu. A tý můžeš dostat víc, až ji dopiješ.“
„Horká čokoláda je... fajn.“
„Ano. A taky ti dodá spoustu potřebných látek.“
„Jako?“
„Endorfiny, lásko moje. Endorfiny. Něco, co teď očividně potřebuješ...“
Žádné komentáře:
Okomentovat