Rande naslepo

Hřejivá výzva: Úkol č. 14 - Příběh o rande naslepo psán v první osobě

Uznávám, že název téhle povídky není zrovna ukázkou geniální originality, ale, ehm... Pomůže mi výmluva,že mě prostě nic lepšího nenapadlo? Veškerou svou kreativitu jsem si vybila na povídku a na název toho zkrátka už moc nezbylo. =D Takže se omlouvám těm, kterým to snad vadí. A všem přeju příjemné počtení. Přísahám, že dílo je lepší než název...

(Jo, a jen tak mezi řečí, krom hřejivé výzvy je tahle povídka ještě volně inspirovaná tématem týdne 'Předsudky'. To jen tak pro úplnost...)

Seděl jsem v cukrárně a opatrně se rozhlížel kolem sebe. Zářivě žluté stěny se spoustou obrázků vkusných asi jako módní výstřelky mojí padesátileté tetičky, na stolech tmavě modré ubrusy a uprostřed každého naaranžovaná umělá kytka ve vázičce. Jediným pozitivním prvkem celého zařízení byla stěna částečně oddělující několik stolů od hlavní části cukrárny, což osazenstvu oněch stolů poskytovalo pocit aspoň mírného soukromí.
U jednoho z těch oddělených stolů jsem samozřejmě seděl já.
A proklínal jsem Lenku za to, že mě do celé té akce uvrtala.
Byl jsem tak zaneprázdněný pozorováním prostředí, že jsem ani nepostřehl, že mi servírka přinesla objednané cappuccino. Málem jsem tak vyletěl z kůže. No, aspoň že servírku to pobavilo. Uculovala se, když pokládala hrnek na stolek.
A samozřejmě, že při mém štěstí šel prakticky hned za ní blonďatý mladík kolem pětadvaceti, kterého to moje leknutí zjevně pobavilo ještě víc. A SAMOZŘEJMĚ, že si suverénně sundal bundu a přehodil si ji přes židli naproti té mojí.
„Dám si totéž, co on. Díky,“ usmál se na servírku a bez zaváhání se posadil.
„Ehm...“ odkašlal jsem si, když servírka odešla.
„Richard, předpokládám,“ naklonil hlavu. „Neříkej, že jsem se netrefil. Žádnej jinej osaměle sedící kluk tu není. A ty odpovídáš popisu.“
„Popisu?“ zamrkal jsem.
„Tmavovlasej, tmavomodrý oči, nejspíš na sobě bude mít černý nebo šedý triko, černý džíny, pravděpodobně výraz napovídající, že tu rozhodně nechce bejt.“
„To ti nakecala Lenka, co?“ frkl jsem.
„Kdo taky jinej,“ pokrčil rameny. Vzápětí ke mně napřáhl ruku. „Jsem Vojta, mimochodem.“
„Ahoj,“ řekl jsem a nabízenou ruku stiskl. „Aby bylo jasno, vážně jsem tu nechtěl bejt.“
„Samozřejmě, že ne. Rande naslepo, kdo by to měl rád? Šel jsem do toho jen proto, že mi Lenka slíbila pomalou a bolestivou smrt, pokud neposlechnu. Teda, a taky tvůj popis zněl slibně. Tvrdila, že jsi hezkej. Tak jsem si řekl... No, proč ne?“
„A tuhle cukrárnu navrhl kdo? Ty?“ zeptal jsem se, možná trochu moc nepřátelsky, ale k čertu s tím.
„Já? Tohle? Ani omylem. To je celý Lenčina práce. Chtěla, abysme se potkali na neutrální půdě. Úlet, ne? Já navrhoval takovou hezkou malou kavárnu kousek odtud, mají tam úžasný kafe...“
Usilovně jsem se pokoušel nevypadat překvapeně. Zamíchal jsem své cappuccino, zvedl ze stolku hrnek a mírně upil. Ošil jsem se.
„No, tak tady ne,“ konstatoval jsem.
„Ale nepovídej. To by mě nenapadlo.“
„Co si o mně pomyslíš, když si na prvním rande dám pořádnej kus dortu, abych to kafe pak zajedl?“
„Že jsi příšernej dobytek, co vůbec nemá přehled o kaloriích a provádí svýmu tělu odporný věci. Fuj.“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Co bych si měl pomyslet, proboha? Dám si taky.“
Musel jsem se pousmát. Ten kluk byl sympatičtější než jsem čekal.
Servírka dorazila s jeho kávou a Vojta okamžitě objednal dort pro oba. Pohled, který mu věnovala, jasně naznačoval, že jestli sem bude muset jít ještě jednou, hodí nám cokoli, co si objednáme, na hlavu.
„No, takže...“ olízl jsem si rty, když zase zmizela za stěnou.
„Takže,“ kývl. „Už víme, co na tohle rande dostalo mě. Ale proč je Lenka přesvědčená, že TY potřebuješ domlouvat rande? Upřímně, nevypadáš jako ten typ, co si nemůže najít chlapa. Aby bylo jasno, to je poklona.“
Pokrčil jsem rameny.
„Já nevím. Mám prostě smůlu.“
„Potkáváš parchanty?“
„Ne. Ne, to ne. Spíš... Potkávám teplý kluky.“
„V tom případě promiň, ale asi tě zklamu. Já jsem taky teplej.“
„Tak to nemyslím. Víš, já... Potkávám TEPLÝ kluky.“
Na okamžik se zamračil, ale pak zamyšleně kývl.
„Jasně. Chápu. Předsudkově teplý kluky. Klišovitý gaye. Zkrátka buzny. Těsný džíny, obarvený vlasy, pokud možno nagelovaný, občas i nějakej ten make-up...“
„Přesně tak,“ potvrdil jsem.
„Jsou hubený, rozhazujou rukama, zvou tě na kafíčko, některý mají malý pejsky v blejskavejch oblečcích. A když nedělaj kadeřníka nebo vizážistu, tak jsou aspoň zdravotníci nebo ošetřovatelé.“
„Ano, ano, ANO. Většinou toho vizážistu. Jeden dělal nehty. A jeden učitele v mateřský školce.“
„Tak TYHLE typy znám. Nutno říct, že je taky zrovna dvakrát nemusím. Mám radši ty, na který se lidi podívaj a řeknou si 'jak může bejt teplej, vždyť na to vůbec nevypadá'.“
„Přesně takový já prostě neumím najít. Popravdě, jsi první, na kterýho jsem narazil.“
Servírka před nás položila talířky s dorty a odešla dřív, než jsme měli šanci chtít něco dalšího. Vojta si nasypal do svého cappuccina oba cukry, co měl na podšálku, a začal důsledně míchat.
„Aby bylo jasno, tohle obvykle nedělám. Ale špatný kafe se někdy cukrem přebije.“
„Jak víš, že je špatný, když jsi ho ještě neochutnal?“ pozvedl jsem obočí.
„Důvěřuju ti. Vypadáš jako někdo, kdo ví, o čem mluví.“
„Vím, o čem mluvím. Jsem barista.“
Oči mu zasvítily.
„Když mi řekneš, kde pracuješ, už nikdy, nikdy, NIKDY nebudu chodit jinam.“
„V takový hezký malý kavárně kousek odsud. Máme úžasný kafe.“
„Děláš si srandu?“ vytřeštil oči. „Proč jsem tě tam nikdy neviděl?“
„Nevím. Asi jsi tam nikdy nebyl, když jsem tam byl já.“
Upil ze svého hrnku a nakrčil nos.
„No, tak na tohle ani cukr nepomůže. Já tu Lenku zastřelím, vážně.“ Vzápětí si lžičkou ukrojil kousek dortu a strčil ho do úst. „Mimochodem,“ zahuhňal pak, „kdyby tě to zajímalo, tak já jsem ajťák. Doufám, že je to dostatečně heterosexuální povolání, aby tě neodradilo.“
„Abych řekl pravdu...“ vzdychl jsem. „U tebe by mě neodradilo ani kdybys byl ten kadeřník.“
„Abych řekl pravdu,“ usmál se, „mě u tebe taky ne. Ale barista je ROZHODNĚ lepší.“
„No, pro mě ajťák taky. Poslední dobou mi nějak blbne počítač.“
„Jsem ti plně k službám.“
Zvedl jsem hrnek ke rtům a přes jeho okraj si Vojtu konečně pořádně prohlédl. Jeho docela krátké blond vlasy byly už ten kousek od hlavy mírně zvlněné, zelenomodré oči jako by se pořád usmívaly a na pravé tváři měl dolíček, když se culil. Potisk na jeho tričku měl určitě něco společného s nějakou počítačovou hrou, kterou jsem neznal. Nebo možná s filmem. Nebo seriálem.
Odkašlal jsem si.
„Tak mi o sobě něco řekni,“ nadhodil jsem. „Co tak rád děláš ve volným čase?“

Zhruba o dvacet minut minut živého rozhovoru, s přemáháním vypité cappuccino a bez přemáhání snědený dort později Vojta navrhl, abychom zvedli kotvy, vyrazili na ne tak neutrální půdu a spláchli neodbytnou chuť nekvalitního kafe nějakým lepším. Samozřejmě, že jsem souhlasil.
(Nesouhlasil jsem naopak s tím, aby útratu v cukrárně platil on, ale v tomto ohledu diskusi zcela odmítl, jen nekompromisně vytáhl peněženku.)
Útěchou mi byl jeho návrh, že v hezké malé kavárně (přesně tam jsme totiž měli namířeno) můžu pozvat pro změnu já jeho. Rozhodl jsem se nepřesvědčovat ho zbytečně o tom, že to není správné pozvání, když mě jako zaměstnance tam kafe prakticky nic nestojí. Měl jsem hloupý pocit, že by ten argument stejně neuznal.
Když jsme vyšli na ulici, nabídl mi rámě.
„Já vím, je to trochu teplý,“ řekl.
„Nevadí. Trocha tepla nezaškodí. Hlavně když je mínus pět,“ zaculil jsem se a zavěsil se do něj.
Nikdy bych neřekl, že jsem ten typ, ale s Vojtou mi to nějak nevadilo. S Vojtou jsem dokázal vesele ignorovat dokonce i pohledy, co nám na té ulici pěkných pár lidí věnovalo. K čertu s nimi.
Rande naslepo se najednou nezdálo jako tak špatná věc.
I když to, že se povedlo, znamenalo, že Lence dlužím měsíc kafe zadarmo...