Amnestie

Jak jsem avizovala už minulou sobotu, byla jsem hodné děvčátko a na dobu svojí nepřítomnosti jsem vám napsala povídku. A to dokonce delší povídku, než bych napsala, kdybych tu byla, abych tak řekla. Tady vidíte, jak MOC hodná jsem. A jak moc nechci nechat tenhle blog za ty ani ne dva týdny usnout.

No, dneska je ta povídka kapku jiná, než jste ode mě zvyklí. Není veselá (prakticky vůbec), nejspíš je i kapku dojemná, má to příběh a možná vás i donutí se zamyslet.

Snad se vám bude líbit... =)

„Petře, no tak.“
„Nech mě na pokoji.“
„Prosím, zastav. Nech toho.“
„Ani mě nehne!“
„Petře, prosím. Můžeme si promluvit.“
„Promluvit? O čem KONKRÉTNĚ promluvit? O tom, jak jsi po hádce neměl lepší nápad než jít se ožrat do baru? O tom, jak jsem se ti dvacetkrát snažil dovolat a ty ses to neobtěžoval vzít a pak sis ještě vypnul telefon? Ne, počkej, no jasně! Promluvíme si o tom, jak jsi měl potřebu sbalit a vzít si do hotelu prvního ochotnýho kluka, kterej se ti dostal do pracek, ačkoliv já, tvůj MUŽ čekal tady a měl strach?!“
„Prosím...“
„Žádný zkurvený prosím. Mezi náma je konec. KONEC, chápeš to?“
„N-ne. No tak, to nemůžeš myslet vážně. Nemůžeš jen tak odejít.“
„A ty jsi mu mohl roztáhnout nohy?!“
„Haló, byl jsem opilej a vynervovanej a-“
„Opilej jsi byl proto, protože jsi CHTĚL bejt opilej. To není omluva!“
„Lásko...“
„Ne! Neříkej mi lásko! Už se NEODVAŽUJ! Konec.“
„Prosím-“
„Ne, to já tě prosím. Prosím tě o to, abys tu nebyl, až si zejtra přijdu odstěhovat věci. Dejme tomu... od dvou do šesti odpoledne? To bych snad měl zvládnout.“
„Co? Přijdeš? Kam jdeš?“
„Do hotelu, kam asi?! Můžu jen doufat, že nenatrefím zrovna na ten, kde jste si to rozdávali!“

Zaklepal jsem na dveře kanceláře. Čekal jsem, že mě dovnitř pozve důvěrně známý hlas, ale nic. Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Zkusil jsem znovu zaklepat, ale v kanceláři bylo dál hrobové ticho.
Zamračil jsem se a přešel o několik dveří dál. Zaklepal jsem.
Vzápětí se dveře otevřely.
„A-ahoj,“ pozdravil jsem ženu, která za nimi stála.
„Petře,“ řekla. „No ahoj. Jdeš ke mně?“
„Ne, dobrý, já se jen chci zeptat... Jakub není u sebe?“
Kousla se do rtu.
„Ty to nevíš? Má dovolenou.“
„A to odkdy?“ zamrkal jsem.
„Od tý doby, co k němu minulej tejden dorazilo datum vašeho rozvodovýho stání,“ odkašlala si. „Potřebuješ mu něco?“
„Ale, jen jsem s ním chtěl ještě vyřídit pár formalit,“ řekl jsem.
„Bez svý právničky?“ pozvedla obočí.
„Jo, já...“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nic. V pohodě. Takže je v našem... Ve svým bytě?“
Opatrně se rozhlédla po chodbě.
„Víš...“ odpověděla. „Jakub ten byt prodává. Budu mu chystat smlouvy. Podařilo se mi vymluvit mu, aby to udělal sám, protože je to přece jen citlivá záležitost, takže...“
„Prodává náš byt?!“ vytřeštil jsem oči.
„Ještě nemá zájemce, ale... Jo. Co se dozvěděl to datum, bydlí v hotelu,“ vzdychla. „Petře, jemu to všechno vážně-“
„Jasně. Ubližuje. Já musím jít. Měj se.“
Políbil jsem ji na tvář a rychlým krokem se vydal pryč.

„Petře, přísahám, kdybych věděla, že to dopadne takhle...“
„Neomlouvej se. Myslela jsi to dobře, když jsi nás seznamovala. Nemůžeš za to, že je to... idiot, co ho neudrží v kalhotách.“
„Udržel ho tam tři roky.“
„Jo. A pak po jedný jediný manželský hádce... puf. Pojď sem, hezounku, já si tě tu ohnu... Bože. Já ho tak nenávidím.“
„Nemyslíš, že byste si o tom měli ještě promluvit?“
„Ne. Ani omylem. Na nevěru se u mě fakt nevztahuje amnestie.“
„Petře...“
„Řekl jsem, že ne. Já ho už nechci vidět. Nechci s ním mluvit. Já...“
„Ty?“
„Já chci, abys mě u rozvodu zastupovala.“
„Rozvodu? Petře...“
„Prosím, neříkej ne. Neříkej, že chceš zastupovat jeho. On to zvládne sám. Taky je právník. A já slibuju, že nebudeme dělat potíže. Ano?“
„Fajn. Jak... Jak myslíš.“

Odemkl jsem dveře bytu a opatrně vstoupil. Sundal jsem si sáčko. Zul boty. A s hlubokým nádechem vykročil vpřed.
Ještě než jsem vůbec došel do obývacího pokoje, hrnuly se mi do očí slzy.
Náš byt. Tohle byl náš byt. A vypadal tak žalostně prázdně. Nebylo to jen absencí mých věcí, nebylo to tím, že zmizelo i pár těch jeho. Prostě... Něco tu chybělo. Něco hodně podstatného.
Sesul jsem se do svého oblíbeného křesla a rozhlížel se kolem sebe.
Nechal jsem slzy téct po tváři.
Tohle bylo úplně špatně...

„Jsi si jistej, že chceš bydlet u mě? Víš, přísahám, že mně nebude vadit, kdyby ses radši chtěl nastěhovat do úplně novýho bytu.“
„Ptáš se, když už mám u tebe většinu věcí?“
„Ehm, no...“
„Ano, chci bydlet u tebe, Jakube. Nebo sis to snad ty rozmyslel a nechceš mě tu?“
„Ale prosím tě. Samozřejmě, že ano. Už jsem ti nechal vyrobit klíč. A koupil jsem ti hrnek na kafe.“
„Já MÁM hrnek na kafe, miláčku.“
„Já vím. Ale já ti koupil stejnej hrnek, jako mám já, jen v růžový barvě.“
„Děláš ze mě buznu, lásko?“
„Musím ji dělat, lásko?“
„Chmpf.“
„Podle tvýho výrazu soudím, že nejspíš ne.“
„Chmpf.“
„Ale no tak, Petře... Co mám dělat, abych se ti omluvil?“
„Uvař mi kafe?“
„Prosím?“
„Kafe. Do toho novýho hrnku. Víš, jsi hrozně sexy, když mi vaříš kafe. Vůbec ti nemůžu odolat...“
„Hm, lásko...“
„Ne. Nejdřív to kafe, buď tak hodnej.“
„Ale to-“
„Lásko...“
„No jo, už letím.“

Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel cvaknutí klíče v zámku. Vyskočil jsem, když vchodové dveře bouchly.
Ksakru, on tu neměl být. Měl bydlet v hotelu. Neměl chodit... Neměl chodit...
„P-Petře?“ ozval se jeho váhavý hlas.
Nadechl jsem se a vyšel do předsíně, hlavu sklopenou.
„Ahoj,“ řekl jsem tiše. „Já... Jen jsem se tu na chvíli zastavil. Já... Slyšel jsem, že jsi v hotelu, tak jsem myslel, že... Já vlastně ani nevím. Chápeš, já...“
Zvedl jsem hlavu a zmlkl.
Neviděl jsem ho skoro měsíc. Svého vlastního manžela, tedy, partnera jsem neviděl měsíc. Neměl jsem ani tušení, že se změnil. A že se změnil TOLIK.
Zhubl. Minimálně pět kilo. Byl bledý. Unavený. Smutný. A jeho oči byly propadlé.
Vypadal tak, že jsem měl sto chutí se k němu rozeběhnout a obejmout ho. Jen myšlenka na jeho nevěru mě na poslední chvíli zastavila.
„Chápu,“ zamumlal. „Já... se sem taky vlastně jdu jen podívat. Zítra jde byt do nabídky, to víš...“
„Slyšel jsem,“ kývl jsem. „Neboj, já... Hned mizím. Jenom... Všimnul jsem si, že jsem tu ještě nechal pár věcí, takže se pro ně někdy-“
„Jestli chceš, mám dole ve sklepě pár prázdnejch krabic,“ nadhodil. „Klidně si to... Můžeš sbalit teď. Mně to nevadí, klidně půjdu pryč. Ať těch... pár věcí v klidu sbalíš. Třeba ten hrnek, co...  Ten hrnek. I když pochopím, jestli ho radši chceš vyhodit z okna. Prostě si nebudu všímat těch střepů dole na chodníku, až se budu vracet.“
Olízl jsem si rty. Jeho oči byly prázdné. Tohle nebyl člověk, kterého jsem znal.
„Nemusíš chodit pryč,“ zavrtěl jsem hlavou. „Můžeš... Můžeš nám třeba uvařit kafe, nebo tak něco.“
V tu chvíli mu v očích zasvítila jiskřička naděje. Jen na vteřinku, ale...
„Kafe?“ zopakoval.
„Nic si nepředstavuj,“ řekl jsem spěšně. „JEN kafe.“
Oči byly prázdnější než předtím.
„Tak já... Půjdu pro tu krabici.“

„Hm, stane se tohle pokaždý, když ti budu vařit kafe?“
„Doufám, že ne. Při mý spotřebě.“
„Doufáš, že ne? Pch. Copak se mnou vůbec nechceš mít sex?“
„Samozřejmě, že s tebou chci mít sex. Ale ne třikrát denně. Ještě by tě to zabilo, a co já potom sám?“
„Hm, uvedu tě v poslední vůli jako svýho výhradního dědice.“
„A to mi má pomoct, když budu bez tebe, jo?“
„Aspoň bys měl kde bydlet.“
„Je mi jedno, kde budu bydlet. Nechci bejt tam, kde nebudeš ty, pochopeno?“
„Lásko, jsi rozkošně zamilovanej, víš to?“
„Vadí ti to snad?“
„Mně? Rozhodně ne. Nejradši bych tě na místě požádal o ruku. Ale vlastně...“
„C-co? Zešílel jsi?“
„Já? Ne. Vážně, Petře. Co kdybysme se vzali?“
„Naprosto jsi zešílel.“
„Ne, myslím to vážně. Miluju tě. Ty miluješ mě. Ty nechceš bejt beze mě, já nechci bejt bez tebe. Tak se vezmeme. No, zaregistrujeme, ale...“
„Vážně mě žádáš o ruku, jo?“
„Vezmeš si mě, lásko?“
„Samozřejmě, že ano, Jakube...“

Díval jsem se na to, jak nám připravuje kávu a bojoval s tou mojí částí, která se k němu chtěla zezadu přitočit a obejmout ho, obtočit paže kolem toho milovaného těla, co mi už tak dlouho chybělo v náručí, zase ucítit jeho vůni, políbit ho, nechat se vysadit na kuchyňskou linku...
Ne, žádná amnestie na nevěru. Nikdy. Za žádných okolností. Řekl jsem mu to, když jsme spolu byli sotva měsíc. Věděl to. A stejně...
„Pořád nosíš prstýnek?“ zeptal jsem se tiše.
Otočil se na mě a zhluboka se nadechl.
„Jo. A odmítám ho sundat do okamžiku, kdy budeme oficiálně rozvedený. Což už je pár dní, jistě, ale... Zatím jsi můj muž, takže prostě musím nosit prstýnek.“
„Měl jsi ho, když jsi šukal toho hezouna?“ ušklíbl jsem se.
„Petře...“
Zamrkal jsem, abych rychle zaplašil slzy.
„Co můj prstýnek?“ ušklíbl jsem se. „Nechal jsem ti ho tady. Máš ho, nebo jsi ho zahodil?“
„Co myslíš?“ pozvedl obočí. „Je v mým nočním stolku.“
Nevím, proč jsem se zvedl a šel tam. Prostě nějaká náhlá potřeba.
Otevřel jsem šuplík jeho nočního stolku a tam, vedle lubrikantu a vibrátoru, který na mě Jakub docela často používal, ležela černá sametová krabička. Popadl jsem ji. Byla to ta samá krabička, ve které tehdy naše prstýnky přinesl. Ale uvnitř byl jen jediný kroužek s chirurgické oceli. Tak osamocený...
S těmi slzami jsem nedokázal bojovat. Posadil jsem se na postel, krabičku pořád v ruce. Jedna moje část, ta samá, zkurveně zrádná a čím dál větší část, co chtěla Jakuba obejmout, chtěla ten prsten vzít a nasadit si ho a vykašlat se na celý rozvod. Ta část chtěla odpustit. Tak zoufale chtěla...
Odkašlání mě přimělo zvednout hlavu. Jakub stál u dveří. V očích měl slzy a zoufalou prosbu.
„Já tě miluju,“ zašeptal jsem. „Ale... Já nemůžu.“
„Přísahám, že už to neudělám,“ odvětil tiše. „Jsem poučenej. Jestli tě dostanu zpátky, nikdy nedovolím, abych tě zase ztratil. Miluju tě...“
Zavřel jsem a pokoušel se zklidnit zběsile bušící srdce, ovládnout třesoucí se ruce, zpomalit dech. Neúspěšně.
Bylo to jen horší, když jsem ucítil, jak mi Jakub bere z rukou krabičku, jen aby vzápětí sevřel moji levou ruku. Na prsteníčku jsem ucítil prstýnek. Na prsteníčku, který se mi ten poslední měsíc zdál tak zoufale nahý.
„Jakube, prosím...“
„Já prosím.“
Nemohl jsem otevřít oči. Podlehl bych v okamžiku, kdy bych se podíval do těch jeho. Moc dobře jsem věděl, proč se s ním ten měsíc nevidět. Protože ho miluju. Tolik ho miluju.
Kéž bych ho tu nepotkal. Během pár dní bychom za sebou měli rozvodové stání. Před ním bych si to neměl šanci rozmyslet. Byl bych zase volný.
Rozvedl bych se s ním.
Rozvedl.
A byl bych napořád bez něj.
Bez svého Jakuba.
„Do prdele, už jen ten měsíc bez tebe byl peklo,“ špitl jsem.
„Vím přesně, co myslíš.“
Přiměl jsem se oči otevřít a zadívat se do těch jeho. Už jsem stejně neměl co ztratit. Při myšlence na to, že bych si měl ten prstýnek zase sundat, se mi zvedal žaludek.
„Proč jsi mi tohle udělal?“ vzlykl jsem.
„Už jsem ti to říkal. Byl jsem opilej, zoufalej, ta hádka byla hrozně hnusná, prostě jsem-“
„To nemyslím!“ přerušil jsem ho. „Proč jsi mi udělal... TOHLE?!“
Sklonil hlavu.
„Protože tě nesmím ztratit,“ odpověděl tiše. „Protože tě nedokážu ztratit. Protože jsi moje všechno, protože tě tolik miluju, protože...“
Vtiskl jsem mu do vlasů krátký polibek.
„Do prdele s tebou, Jakube,“ zamumlal jsem. „Do prdele s tebou. Doslova.“
Zvedl hlavu a překvapeně se na mě zadíval.
Políbil jsem ho. Nemohl jsem si pomoct.
Tolik mi ten měsíc chyběl.
Když jsem ho objímal, věděl jsem, že toho, že jsem mu odpustil, nebudu litovat.
Zatraceně, litoval bych, kdybych to neudělal...