Zakázané ovoce

Ten pocit, když plánujete na TT 'Zakázané ovoce' napsat něco vtipného, ale skončíte u něčeho, co můžete směle označit za fanfiction na vlastní, ač dosud nevydanou knížku. Jo, jsem šílená.
Takže, vážení, tohle je povídka, která se vztahuje k mojí nedávno dopsané Upířině. Odehrává se zhruba třicet let před oním napsaným příběhem a vystupují v něm hned dva z hlavních hrdinů knížky. No, vlastně tři. Takže tohle berte jako jejich drobné představení a lehké seznámení s nimi. Upřímně doufám, že vám aspoň malinko padnou do oka, protože jestli ne, můžu se jít zahrabat někam hodně hluboko, ehm.
Mimochodem, celý příběh mě napadl, když jsem se dívala do vašich slovních zadání, o která jsem vás už před slušnou dobou žádala a zatím se k nim nějak nedostala. Za tohle konkrétní zodpovídá madonnasson. Jeho slova zněla: postel, krvavá skvrna, stín, běh, schody, park.
Tak si pěkně užijte. A dejte vědět, jak se vám to zamlouvá. Jsem vážně hodně, hodně zvědavá...



Dvanáctého října 1982.
Jedenáct hodin a pětatřicet minut večer.
V jedné z ulic Wellingtonu bylo možné spatřit dva muže v něčem, co by se snad mohlo jevit jako vzájemné objetí, jen kdyby...
Jen kdyby se náhle nesesulo k zemi nehybné tělo jednoho z nich.
A kdyby ten druhý nevytáhl z kapsy dlouhého černého kabátu kapesník a způsobně si s ním neotřel ústa. Na bílé látce zůstala zřetelná krvavá skvrna.
Blonďák se mírně pousmál.
Po několika dlouhých měsících se konečně cítil vážně sytý.
Nesmírně uspokojující, skutečně.
Zastrčil kapesník zpět na jeho původní místo a pomalu se otočil k odchodu.
Omámený adrenalinem neslyšel na blízkých schodech kroky a neviděl na zdi stín další osoby kráčející k němu, takže naprosto ztuhnul, když před sebou po otočce spatřil dlouhovlasého bruneta, oblečeného taktéž do černého kabátu.
O okamžik později hlasitě vydechl a položil si dlaň na srdce.
„Zatraceně, Eliáši!“ vyhrkl. „Chceš mě zabít?!“
„Přirozeně,“ ušklíbl se brunet. „Co si myslíš, že tu děláš, Andreasi?“
Blonďák se ohlédl na bezvládné tělo na dláždění a udělal krok stranou, jako by tím snad měl druhému upírovi na mrtvolu zakrýt výhled.
„Já netuším, o čem to mluvíš,“ konstatoval.
„Abys taky tušil,“ protočil brunet panenky.
Blonďák založil ruce na prsou a pohodil svými taktéž dlouhými vlasy.
„Tak ty bys mi vážně chtěl vyčítat to, že jsem poobědval na jedný naprosto bezvýznamný mužský šlapce?“
„Já? Ne, já ne,“ zavrtěl brunet hlavou. „Na druhou stranu, Heather by mohla.“
Když padlo jméno jejich společné stvořitelky, Andreas se kousl do rtu.
„Heather? Proč sem... taháš Heather?“ zeptal se nenápadně, jako by snad neměl ani to nejmenší tušení, jaká bude odpověď.
„Hm, počkej...“ zamyslel se Eliáš. „Že by kvůli větě 'možná máme v patách lovce, jestli někdo z vás někoho zabije, osobně jim ho předhodím', Andy?“
„Neříkej mi Andy. Vážně, neříkej mi Andy, jinak ti začnu říkat-“
„Heather řekla, ať nikoho za žádnejch okolností nevraždíme, pochopeno?“ přerušil ho spěšně Eliáš. „A tamhle se válí mrtvola. A ty máš na tričku krev.“
„Ne, nemám. Dával jsem si pozor, aby... Kurva, Elso!“
„Jak jsi mi to-“
„A vůbec, ELSINKO,“ nakrčil Andreas nos. „Už jsi někdy slyšel o tom, že zakázaný ovoce nejlíp chutná?“
„Andreasi, jestli budeš pokračovat, předhodím tě lovcům JÁ,“ varoval ho Eliáš.
Blonďák si povzdychl a spustil ruce.
„Co tu vlastně děláš?“ frkl. „Šel jsi za mnou?“
„Jen jsem se chtěl ujistit, že neuděláš nějakou nebetyčnou volovinu. Sledoval jsem tě, než sis ho našel, pak jsem slyšel, jak mluvíte o tom, kam půjdete, počkal jsem a za chvíli sem vyrazil za váma. Ehm...“
Blonďák věnoval další pohled mrtvole.
„Nech mě hádat,“ zašklebil se. „Zase ses ztratil.“
Eliáš pootevřel ústa a několik vteřin zůstal na Andrease jen zírat.
„Já se NEZTRATIL,“ odsekl posléze. „Já...“
„No jo, já vím, ty jsi jen momentálně nevěděl, kde jsi,“ mávl Andreas rukou. „Proběhl ses aspoň, když ses mě pokoušel najít?“
„Víš, že běh nesnáším,“ frkl Eliáš.
„Možná bys ho měl začít snášet. Aspoň by nám tu nevznikaly... zbytečné ztráty na životech.“
„Zbytečné ztráty na životech ještě vzniknou, až se to dozví Heather. Zejména pokud se pokusíš argumentovat tím zakázaným ovocem.“
„Ale ono vážně nejlíp chutná,“ obhajoval se Andreas. „Buď, nebo měl tenhle prostě hodně dobrou krev. Nechceš si taky někoho najít, abychom si pravdivost toho tvrzení ověřili v praxi?“
Eliáš si ho pohledem změřil od hlavy k patě.
„Abys mohl říct, že 'Elsa to ale dělal taky', Andreásku?“ pozvedl obočí. „Kdepak, podruhý ti na to neskočím.“
„Sakra.“
„A neklej. To ti u Heather nepomůže.“
„Heather, Heather...“ zvedl Andreas oči v sloup. „Vážně se to musí dozvědět? Je to přece jen jedna naprosto nepodstatná mrtvola. Když se budu trochu snažit, zamaskuju to tak, aby lovcům nedošlo, že to měl na svědomí upír. Žádnej problém.“
Těsně vedle nich se ozval tichý ženský hlas.
„Ale. Skutečně?“
Oba leknutím uskočili. Andreas tak nešikovně, že zakopl o ležící tělo a na okamžik málem ztratil rovnováhu, Eliáš pro změnu tak, že si odřel rukáv kabátu o zeď za sebou.
A oba třeštili oči na tmavovlasou ženu ve středních letech oblečenou do tmavě šedého lehkého kabátku a dlouhé vínové sukně, pod kterou nenápadně vykukovaly boty na podpatku v barvě kabátu.
„Do prdele!“ vyjekl brunet.
„Heather!“ dodal blonďák.
Žena přeskočila pohledem z Eliáše a Andrease, a z něj pro změnu na nehybné tělo.
„Eliasi, ocenila bych, kdyby sis dával pozor na ústa,“ poznamenala. „Andreasi... Taky tě ráda vidím. I když jsme se viděli tak... před hodinkou.“
„Heather, se to nemusí dozvědět?“ otočil se Eliáš na Andrease.
„Mlč,“ procedil blonďák skrze zaťaté zuby. „A zdrhej.“
„Co?!“ vytřeštil Eliáš oči.
Andreas ho chytil za ruku a rozeběhl se pryč.

Eliáš odhodil nedopalek cigarety na drobným štěrkem vysypanou cestičku v parku a podrážkou boty ho uhasil. Zadíval se na blonďáka, který jeho činnost takřka vzápětí napodobil.
„Ještě jednu?“ zeptal se blonďák.
„Čtvrtou?“ pozvedl Eliáš obočí. „Ne, díky.“
„Výborně. Stejně mám už jen jednu,“ konstatoval Andreas po pohledu do krabičky.
Eliáš tiše sledoval, jak si blonďák zapaluje.
„Víš, že utíkat před Heather nemá smysl, viď?“ dotázal se po chvíli. „Stejně se s ní zase uvidíme. Bydlíme v jednom bytě, vzpomínáš?“
„Bohužel,“ přikývl upír. „Zkurvenej život na útěku. Možná bysme se měli zase jednou dát každej vlastní cestou.“
„Víš, že to nedovolí. Ne když si není jistá, že máme lovce z krku. Nebo aspoň jestli je nám v patách amatér, profík nebo...“
„Ginger?“ naklonil Andreas hlavu. „Ta to není zaručeně. Nemá důvod.“
„Jen aby,“ vzdychl Eliáš. „Stejně, žádný rozdělování.“
„A nějakou dobu žádný další pořádný jídlo.“
„TY si stěžuj,“ zašklebil se brunet. „Ty jsi teď sytej. To já mám žízeň, kurva. Pokud si vzpomínáš, s krmením byla řada na mně, než ses vydal na ten svůj zkurvenej vejlet.“
„No tak promiň,“ protočil Andreas panenky. „Co bys řekl na nějakou další kurvu? Zaplatím ti ji.“
„Jsi tak velkorysej. Jako bych se teď mohl nějak nenápadně napít venku. A do bytu si ji vzít nemůžu, protože tam je naštvaná Heather. A i když je naštvaná NA TEBE-“
„Zaplatím ti kurvu,“ nabídl Andreas. „A zaplatím ti hotelovej pokoj. Můžeš si ji hezky ošukat a naprosto nenápadně si kousnout.“
„To zní slibně,“ přimhouřil Eliáš oči. „Co za to?“
„Co asi?“ pokrčil Andreas rameny. „Já do bytu už vůbec nemůžu. A že by se mi chtělo trávit noc někde v baru...“
„Noc? Jen NOC? Vážně si myslíš, že se budeme moct do bytu vrátit ještě před svítáním?“ zachechtal se Eliáš. „Bejt tebou, neukazuju se před Heather minimálně dva dny!“
„Tím spíš,“ olízl si Andreas rty.
„Hm...“ zamyslel se Eliáš. „Takže výměnou za tu kurvu chceš taky místo v mojí hotelový posteli, ano?“
„No, ano,“ přisvědčil blonďák. „A klidně už v době, kdy tam budeš mít tu kurvu. Aspoň bude zábava.“
Eliáš zavrtěl hlavou.
„Vždycky, když se napiješ, jsi příšerně nadrženej, víš to?“
„Ach, ano. Věř, že vím.“
Brunet sledoval, jak nedopalek blonďákovy cigarety padá k zemi.
„Takže spolu zase hodláme začít šoustat, ano?“
„Už to tak vypadá,“ kývl Andreas.
„Heather nás zabije,“ konstatoval Eliáš. „Tentokrát už vážně jo.“
„Ale no tak,“ pousmál se Andreas. „Třeba to pro změnu neskončí katastrofou.“
Eliáš vykročil vpřed.
„Jasně. To by bylo za těch sedmdesát let poprvé.“
Andreas ho s úšklebkem chytil za ramena a otočil ho na opačnou stranu.
„Zázraky se dějou,“ poznamenal. „Hele, ty taky občas trefíš, kam potřebuješ.“
„Když tak o tom přemýšlím,“ frkl Eliáš, „možná si tu postel ještě rozmyslím, Andy...“