Špatný

Dneska to nebudu nijak sáhodlouze okecávat. Prostě tu mám jednu povídku, další z těch, co mě prostě jen tak napadly a já je měla potřebu napsat. Mezi náma, poslední dobou se mi to děje zase častěji než obvykle. Doufám, že to zase neskončí dvacítkou povídek v pomyslném počítačovém šuplíku, protože potřebuju psát hlavně jiný věci než povídky... No nic. Je tu tahle. A po nějaký době je to zase moje poměrně klasická teplá povídka. Někomu možná přijde trochu kontroverzní, ale... No, já to všechno vysvětlila už v ní.

Tak si užijte čtení... =)

Vběhl jsem do zahradního domku, posledního zbývajícího útočiště, a otočil se, abych za sebou zabouchl. Nestihl jsem to. Zděšeně jsem sledoval, jak i on vchází dovnitř a pomalu za sebou zavírá dveře, na tváři výraz kočky, která právě zahnala svou kořist do kouta.
„Opakuju to naposledy. ODSTUP, SATANE!“ vyhrkl jsem.
„Ale no tak,“ naklonil hlavu. „Není nutné tak vyšilovat.“
Chtěl jsem couvnout, ale můj jen do plavek oblečený zadek narazil na malý dřevěný stolek, který se obvykle používal při grilování.
„Není nutný vyšilovat?“ zopakoval jsem. „A proč přesně by to nemělo bet nutný?“
„Hele. Klídek. Nic se neděje, no ne?“ zaculil se nevinně a přistoupil o malý krůček blíž.
„Samozřejmě, že se děje. Děje se to, že... NEPŘIBLIŽUJ SE!“
„Důvod?“
„Řekl jsem to!“
„A myslíš, že tě poslechnu? Kotě, já jsem tu starší.“
Krůček. Krůček.
Polkl jsem.
„To, co chceš, je ŠPATNÝ. Proč to nechápeš?!“
Olízl si rty.
„Protože nevidím jedinej důvod, proč by to MĚLO bejt špatný. Kotě.“
„Neříkej mi kotě.“
„Řekneš mi ten důvod?“
Stál ode mě jen pár centimetrů. Na těle se mu leskly kapičky vody, které od chvíle, kdy vyskočil z bazénu a rozeběhl se za mnou, ještě neuschly.
Polkl jsem o něco mohutněji.
„Jsi... Jsi můj BRATR.“
Zamyšleně našpulil rty.
„Ach. Jistě. Technicky vzato. GENETICKY vzato spolu nemáme naprosto nic společnýho. Nemáme ani jednoho rodiče společnýho. Jinej důvod?“
„Beru tě jako bratra. Vyrůstali jsme spolu!“
„Když se naši poznali, bylo ti sedmnáct a mně osmnáct. Bydleli jsme spolu v jednom domě zhruba... tři roky. Máš další pokus.“
„Jestli máma zjistí, že jsem teplej-“
„Ale no tak, vážně?“ zasmál se. „Můj táta a tvoje máma se poznali na diskusním fóru na téma 'jak se srovnat s tím, že je moje dítě homosexuální'. Pokud vím, loni sis sem na návštěvy vozil svýho chlapa. Tohle je blbej argument. A jestli nemáš jiný...“
Jeho ruka na mém boku mi značně ztěžovala myšlení.
„Máma bude stejně zuřit. Když si spolu něco začneme, bude to brát jako ohrožení svýho manželství. Protože když se pak rozejdeme, bude se ona muset postavit na moji stranu, tvůj táta se postaví na tvoji a... a... Budou z toho akorát neshody.“
„Myslím, že jsou dost velký na to, aby si nějaký neshody srovnali.“
„A bude to šílený, když se tu uvidíme!“
„My jsme taky dost velký. A už nějakej pátek tu ani jeden nebydlíme.“
Druhá ruka na druhém boku. Můžu ten třes hodit na to, že jsem jen o malou chvilku dřív vylezl z bazénu a byla mi zima? Asi ne.
„A co dvojčata, no? Dvojčata jsou malý. Přece nechceš, aby si Amálka s Adámkem museli vybírat mezi svejma staršíma bráškama, no ne?“
„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou, která se nebezpečně blížila k té mojí. „Oba víme, že Amie zbožňuje tebe a Adam zase mě. Buzno jedna kadeřnická.“
„Chlapáku jeden automechanická.“
„Mhm...“
Opřel jsem se rukama o desku stolu a zaklonil jsem se, jen abych se vyhnul tomu, co zákonitě muselo přijít.
„Ať předložím jakýkoliv argumenty, je to zbytečný, co? Ty už ses stejně dávno rozhodl, že to není špatný, divný, ani-“
Jedna jeho ruka se náhle přesunula na moje záda, druhá na temeno hlavy. Než jsem se vzpamatoval, ucítil jsem jeho rty na svých. Nemělo smysl bránit se. Ne, že bych se vůbec bránit chtěl. Byla to už nějaká chvíle, co jsem ke svému absolutně nevlastnímu bratrovi poprvé pocítil jistou náklonnost.
Po dlouhém a zatraceně vášnivém polibku, během kterého moje tepová frekvence vyskočila o zatracený kus nahoru, mi bylo skoro líto, když se odtáhl.
„A JE to divný?“ zamumlal.
„Ne,“ odpověděl jsem popravdě. „Je to úplně normální. Jako se spolužákem ze střední, nebo tak něco.“
„Spolužákem ze střední?“ pozvedl obočí. „Zkušenosti?“
„No... Jo,“ kývl jsem. „Nedávno jsem potkal jednoho kluka, co chodil o rok vejš, a...“
Další polibek.
Kdo by se bránil, vážně?

Vběhl jsem do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Vzápětí se zpoza nich ozvalo tihé zaskučení. Otočil jsem se, jen abych viděl, jak se otvírají a on vchází dovnitř.
„Co tohle mělo bejt, sakra?“ zahuhňal a držel si nos.
„Jdi. Pryč,“ zavrčel jsem. „Jinak tě to bude bolet.“
„Děkuju, už to bolí,“ konstatoval. „Jak čert.“
Mírně jsem znejistěl a udělal krok směrem k němu.
„Ukaž,“ chytil jsem ho za ruce a stáhl je dolů. „Snad to nemáš zlomený...“
„I kdybych měl, pochybuju, že by ti to vadilo,“ frkl. „Víš, že od Štědrovečerní večeře se nemá odcházet, viď? Natožpak ODBÍHAT.“
„To je ale celý tvoje vina,“ odsekl jsem, zatímco jsem mu opatrně prohlížel nos. „Řekl jsem ti dost jasně, že jim to zatím nechci říkat. A ty to vytáhneš přímo u stolu. Idiote zatracenej.“
„Neříkej mi... Au!“
„Dobrý. Myslím, že s tím nic nemáš.“
„Jak to můžeš vědět? Jsi kadeřník, ne doktor!“ protestoval.
„Jeden kluk už kvůli mně měl přeraženej nos. Vím, jak to asi vypadá.“
„To je tak... uklidňující,“ ušklíbl se.
„Ale prosím tě,“ pousmál jsem se a vtiskl mu krátký polibek na rty. „Řekl bych, že řeknu mámě, když je doktorka, ale... No, nevím, vzhledem k situaci...“
„Vzhledem k situaci co?“ ozvalo se ode dveří.
Odskočil ode mě a vytřeštil oči na moji mámu, která stála ve dveřích koupelny.
„R-Renato!“ vyhrkl.
„Mami?“ polkl jsem.
„Ukaž mi ten nos,“ řekla a vstoupila do místnosti. „Mimochodem, tvůj otec ti vzkazuje, že tě uškrtí.“
„Tolik mu to vadí?“ kousl jsem se do rtu. „Víš, já spíš sázel na to, že proti budeš ty...“
„Ano?“ pousmála se máma. „A taky ses vsadil o pár drahých bot?“
„Vy jste se VSADILI, že se dáme dohromady?“ vyhrkl můj dříve bratr, teď přítel.
„Áno,“ přisvědčila máma. „No vážně, vždyť to bylo tak jasné. Protiklady, trochu zakázaná láska... To, že to Viktor neviděl, je jeho problém.“
„A-ale... Tobě to nevadí?“ olízl jsem si rty. „Je to divný a špatný a incest a...“
„Prosím tebe,“ mávla máma rukou. „Nemáte jediný společný gen. Víme, že jste homosexuální. A doufám, že jste oba natolik dospělí, aby váš případný rozchod neznamenal rozvrat rodiny a zbytečný stres pro dvojčata.“
„Ehm...“ odkašlal jsem si. „A SEŠ si jistá, že on není nějakej tvůj ztracenej syn, ANO?“
„No...“ zamyslela se. „Ale ano, jsem. Z větší části. Proč?“
„To nic,“ usmál se dotyčný. „Řekněme, že máme poněkud... podobné argumenty. A že tady naší rozkošný drama queen zrovna nehrajou do karet. Ale to neřeš. On se s tím srovná...“