„Přísahám, že jestli mě nepřestaneš štvát, použiju na tebe násilí.“

Zvedla jsem oči a podívala se na něj.
„Zkus jinou image, broučku, motýlky jsou sice cool, ale výhrůžky s ním prostě tak nějak... nemají ten správnej efekt.“
„Jakto? Měly by. Mám ten nebezpečnej výraz.“
„Promiň, miláčku, ale máš výraz kotěte, co se právě chystá ze zálohy přepadnout gumovou myšku.“
„Ne, to rozhodně nemám. Můj nebezpečný výraz je ta nejděsivější věc, co jsi kdy viděla, protože značí hněv Pána času!“

„Značí hněv mojí Múzy, která na mě, mimochodem, násilí použít nemůže. A mezi náma, ani když je to hněv Pána času, nevypadá zdaleka tak děsivě, jak si ty nejspíš myslíš. Aspoň mně to teda nepřijde.“
„Fajn. Takže změnit image...“
„Abych ti ušetřila energii, Lokiho nebezpečnej výraz mě nevyděsí, naopak. Je značně rozptylující.“
„Kruci.“
Sledovala jsem, jak si upravuje motýlek. Jeho čelo bylo nakrčené, jak se usilovně snažil vymyslet něco, co by mohlo zabrat. Náhle se jeho tvář rozzářila a on luskl prsty.
Vzápětí na jeho místě stála socha anděla s tváří složenou v dlaních.
Vyjekla jsem a trhla sebou tak, že se moje pohodlné, ale velmi nepraktické ratanové křesílko málem převrátilo dozadu. Trvalo pár vteřin, než jsem dokázala překonat šok, než se zběsilé bušení mého srdce uklidnilo a já zase dokázala víceméně normálně dýchat.
„PROČ MI TOHLE DĚLÁŠ?!“ zaječela jsem.
Socha mlčela a nepohnula se.
Zírala jsem na ni a usilovně se snažila nemrkat, i když jsem upřímně pochybovala, že..
„Víš, když mě přeneseš někam do minulosti, dost možná mě už vůbec nedonutíš psát. Nemluvě o tom, že kdybych kvůli tobě přišla o osmou řadu Doctora, tak věř, že NAJDU způsob, jak tě zabít. Pomalu. A bolestivě.“
Socha, dle předpokladu, dál jen mlčky stála a předstírala pláč.
„Krom toho, nemůžu psát, když musím zírat na tebe a nesmím ani mrknout.“
Na místě sochy se objevil muž v kožené bundě.
„Otravná. Jsi strašlivě otravná,“ konstatoval.
„Drahoušku, teď vypadáš FANTASTICKY,“ zaculila jsem se. „Proč že jsem otravná?“
„Protože mě upozorňuješ na chyby v mých plánech, to se líbí málokomu. Krom toho, já mám být geniální!“
„A je moje vina, že nejsi?“
„Jsem. To jen ty se chováš nepředvídatelně,“ zamračil se.
„Promiň, tohle je Přicházející bouře?“ naklonila jsem hlavu. „Pořád mě neděsíš. Počkat, a proč že se mě snažíš vyděsit?“
„Nesnažím se tě vyděsit, snažím se tě přesvědčit, že na tebe jsem schopen použít násilí!“
„Ale my oba víme, že nejsi, Múzáčku... Je těžký mě přesvědčit o něčem, o čem vím, že to není pravda. Ty nejsi fyzicky schopnej mi ublížit, takže...“
Založil ruce na prsou a zhluboka, dramaticky si povzdychl.
„Můžu aspoň konstatovat, že mě štveš?“
„Myslím, že to jsi konstatoval už několikrát. Ale možná mi teď konečně řekneš, čím vlastně. Protože já jsem hodná, vzpomínáš? Nedávno jsem dopsala Ginger.“
„Polehčující okolnost. Ne dostatečně polehčující. Co třeba to, že tenhle článek píšeš celý odpoledne, ale ještě pořád ho nemáš? Ani zdaleka.“
„Tak mě nemáš pouštět k Sims,“ pokrčila jsem rameny.
„JÁ tě pouštěl k Sims? Já tě nepouštěl k Sims. Docela jasně si vzpomínám, jak jsem říkal, ať to nepouštíš. Že jestli to pustíš, tak se oběsím na tvým lustru, protože zase neuděláš nic z toho, na čem jsme se dohodli.“
„Na čem ty ses dohodl sám se sebou a mně to jednoduše oznámil, pravda?“
„Promiň, ale tím bys naznačovala, že jsem panovačná Múza, co ti nenechává ani trochu osobní svobody,“ odkašlal si.
„A to jako nejsi?“ zeptala jsem se.
„Kdybych byl, nehraješ si Sims, nevedeme tuhle debatu a ty píšeš článek s dalším knižním tipem, víš, ten, co máš v plánu už zhruba... Tejden. Nebo bys ho touhle dobou možná už měla dopsanej, to je vždycky možnost. A teď bys psala něco... pořádnýho. I když dovol, abych konstatoval, že tvůj nejnovější nápad se mi ani za mák nelíbí.“
„Ale nepovídej. Co máš proti příběhu spisovatele, kterýho terorizuje jeho Múza?“ pozvedla jsem obočí. Mně to přijde jako bezva nápad. Takovej... ze života.“
„Ha. Ha. Ha,“ řekl chladně.
„Jestli se chceš urážet, posluž si,“ pokrčila jsem rameny a zvedla svůj velký hrnek s čajem. „Aspoň budu mít chvíli pokoj od všech těch nápadů. O co se vlastně poslední dobou snažíš, vyzkratovat mi mozek? Víš, nápady jsou fajn, ale nemusí jich bejt tolik.“
„Nemuselo by jich bejt tolik, kdybys dokázala aspoň jeden neignorovat.“
„Neignorovala jsem ten o spisovateli a jeho Múze. Pravda, neignorovala jsem ho velice dávno... Ale teď na něj konečně přišla řada. Takže jestli mi chceš přihrávat nápady na delší příběhy... Obávám se, že se musí zařadit do fronty.“
„Ten o spisovateli a jeho Múze nebyl ode mě,“ frkl.
„Ne, za ten jsem zcela zodpovědná já sama. Ale jak víš, byl jsi mi velikou inspirací.“
Posadil se na postel a rezignovaně se na mě zadíval.
„Dobře, a můžeme zapracovat aspoň na tom, když už na ničem jiným? Prosím. Já se příšerně, příšerně NUDÍM.“
„Jasně, můžeme. Jen vypnu Sims a dopiju si čaj.“
„Fantastický!“ kývl. „A... Mimochodem, ta tvoje nová závislost mi začíná malinko dělat starosti. Čaj s mlíkem, vážně?“
„Co na to říct. Moc britskejch seriálů. Chceš taky? Protože já si klidně půjdu uvařit další, a ještě jeden pro tebe...“
„Ani hnout!“ zavrčel a namířil na mě sonický šroubovák. „Seď. Otevři editor. Piš. HNED.“
„Jdeš věšet poličky?“ ušklíbla jsem se. „Tak tamhle na tu stěnu, prosím.“
„Ten editor,“ zopakoval.
„No jo pořád. Už to otvírám, už to otvírám,“ zamumlala jsem. „Ale když mu člověk řekne, že ta panovačná Múza je inspirovaná jím, tak se bude ošívat a držkovat. A přitom je ta Múza oproti němu hotovej miláček...“
„Já to slyšel!“ zvýšil podrážděně hlas.
„Drahoušku, věř, že toho jsem si plně vědoma...“