Víš, existuje jedna taková...

Tuhle povídku inspirovaly dvě věci. Teda, ne tak docela inspirovaly. Spíš... Tahle povídka mě NAPADLA díky dvěma věcem. První z nich je, přirozeně, téma 'Kouzelná země', což je momentální TT na blog.cz. Druhá je ČLÁNEK o adopcích homosexuály, co jsem nedávno viděla na titulce blogu a zaujal mě. Vážně, je fajn vidět zase jednou názor, se kterým můžu stoprocentně souhlasit.

Ehm, nicméně... Tyhle dvě věci se mi nějak v hlavě spojily a... vznikla povídka, o níž upřímně doufám, že se vám bude líbit. Jo, a neděste se, je to tak trochu dialogovka. Tak trochu víc. Pardon. Co na to říct, prostě jsem měla chuť ji tak napsat... =D

„Víš, existuje jedna taková... Kouzelná země. Není tam růžová obloha a fialový stromy, nebo tak něco, ani tam neběhají jednorožci a zvířata nemluví. Vypadá to tam úplně stejně, jako to vypadá tady. Slunce ráno vychází na východě a zapadá na západě, kočky mňoukají a psi štěkají, lidi chodí do práce a děti do školy.“
„To je teda pěkně nudná kouzelná země.“
„Jo, to... To asi je, máš pravdu, beruško. Ale nech mamču vypravovat, dobře? Protože i když ta kouzelná země vypadá stejně, i když větší část z ní JE stejná... V něčem je jiná.“
„V čem?“
„Hele, mrně, máš usínat, ne vyzvídat.“
„Ale ty to vyprávíš úplně špatně. Kde je mamka? Ona umí mnohem lepší pohádky.“
„Říkala jsem ti, že mamka se šla o něčem poradit s babičkou. Nevím, kde vězí tak dlouho. Nejspíš se zase zakecaly. Znáš je, jak si ty dvě uvaří kafe, nepřestanou mluvit minimálně dvě hodiny. Blá, blá, blá, blá.“
„Řeknu mamce, že ji zase pomlouváš!“
„Ne, zlatíčko, to nedělej, prosím. Mamča nechce spát na gauči, víš?“
„Tak mi musíš říct pořádnou pohádku.“
„Je ti sedm. Kde ses naučila vydírat, proboha? Ne, ne, počkej, nechci to vědět, hlavně neříkej mamce, že to umíš, protože by mě uškrtila. A to nechceme, ne? Kdo by s tebou chodil jezdit na kolečkovejch bruslích, kdyby mě mamka uškrtila, hm?“
„Dan. Ze druhýho patra. A jeho starší brácha.“
„Jo tak Dan. A jeho starší brácha. No, vidím, že na tvoji křehkou psychiku s mamkou vliv rozhodně nemáme... Ale fajn. Pohádka. Kde jsem to byla?“
„Říkala jsi, že ta nudná kouzelná země je v něčem jiná.“
„Ehm... Jo. Je jiná v tom, že je... Že lidi jsou v ní mnohem lepší. Mají se navzájem rádi. Nelžou, nepomlouvají se, navzájem se netrápí. V té zemi je jedno, jestli jsi tlustá nebo hubená, jestli nosíš brejle, nebo jestli máš ráda někoho, koho bys tady u nás mít ráda neměla. Nikoho nezajímá, jakou máš barvu vlasů, jestli máš hodně peněz, nebo co dělají tví rodiče. Nikdo se ti kvůli ničemu neposmívá. Prostě, lidi jsou na sebe hodný.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jsou hodný?“
„Protože, no... jsou prostě takoví?“
„Hm...“
„Co? Něco se ti nelíbí?“
„Jak se stalo, že jsou takoví?“
„Ehm, no...“
„Mami, tohle není žádná pohádka. V pohádce se přece musí něco dít. Copak nikdy neposloucháš žádnou pohádku, co vypráví mamka?“
„Fajn, fajn, dej mi chviličku. Ehm... Jo. Jo! Víš, kdysi dávno, ještě předtím, než ta země začala bejt kouzelná, přiletěl... drak.“
„Drak? A chtěl všechny sníst?“
„Jo, přesně tak. Teda... Ne. Ne tak docela. Ten drak byl totiž hodnej, víš? A chtěl.. Chtěl chránit lidi. A neměl rád zlý lidi. A ta země kdysi byla PLNÁ zlejch lidí. Ale ten drak řekl dost.“
„Jak ten drak vypadal?“
„No, byl... Obrovskej. Měl jen jednu hlavu, ale ta byla vysoká jako náš panelák.“
„Jů!“
„A kdyby před naším domem roztáhl křídla, tak by dosahovaly až...“

Vyšla z kuchyně, když uslyšela cvaknutí klíče v zámku. Dveřmi bytu právě procházela vysoká dlouhovlasá brunetka.
„Vaříš čaj? Prosím, řekni, že vaříš čaj. Potřebuju čaj.“
„Vařím čaj.“
„Miluju tě.“
„Co říkala tvoje máma?“
„Že tý učitelce nemůžeme narvat ukazovátko do prdele, protože by to mohla brát jako ublížení na zdraví.“
„No, upřímně, to jsme tak nějak tušily.“
„Jo. Až na to, že v první chvíli máma měla chuť přesně to jít udělat. Pak několikrát zopakovala, že to nechápe. Že je prostě nepřípustný, aby učitelka mávla rukou nad tím, že se ostatní děcka jednomu smějou. A je jedno, že ta kráva osobně nesouhlasí s tím, že by dítě mělo mít dvě mámy. Tohle není o jejích názorech, tohle je, sakra, o něčem, co může přerůst v šikanu, a-“
„Lásko, mám dojem, že jsi k mámě šla proto, aby ses UKLIDNILA. Proč mám pocit, že to tak docela nevyšlo?“
„Uklidnila jsem se. Tohle je docela nový rozčilení.“
„Hej. Klid. KLID. Bude to dobrý. Bude to v pohodě. Jasno? Lea ví, o co jde. Udělaly jsme všechno, co jsme mohly, abysme ji připravily. Přišla za náma hned, jak si z ní někdo začal utahovat. Je to chytrá holka, ne? Je po tobě.“
„Až na to, že se narodila tobě.“
„Detail.“
„Máma říká, že za ředitelkou bysme měly nejspíš jít obě. Co ty si o tom myslíš?“
„Že jsem počítala s tím, že mě v tom nenecháš. Krom toho, kdyby snad ředitelka byla podobná tý učitelce, budu potřebovat někoho, kdo mi zabrání v tom, abych ji zabila... Nebo mi možná spíš pomůže nenápadně odklidit tělo.“
„Jo, to je tak nějak... pravděpodobnější scénář.“
„Fajn. Dopoledne zavolám do školy, dohodnu schůzku a zavolám ti, kdy máš vypadnout z práce. Dohodnuto?“
„Dohodnuto. A... Promiň, že jsem se u mámy tak zasekla.“
„Skoro do půl jedenáctý je trochu? Ale klid. Chápu.“
„Jak jste to tu beze mě zvládly?“
„Myslíš krom stížností na to, že krájím moc tlustej chleba, nevím, že večeře patří na večeřovej talíř s Garfieldem, zapomněla jsem do koupelny vzít župánek a neumím vyprávět pohádku? Naprosto v pohodě.“
„Říkala jsem ti, ať pohádku přečteš. Naše dcera je na svoje pohádky náročná.“
„Díky, to už jsem tak nějak taky poznala. Rozhodně neumí ocenit něžnou poetiku magickýho světa bez nenávisti.“
„Magickýho světa bez... Prosím, řekni, že ses jí nepokoušela vyprávět pohádku s mravním ponaučením, co přímo bije do očí.“
„Ehm... Možná? Na moji obhajobu, chtěla jsem jí jen dát naději, že NĚKDE je svět, kde lidi nejsou svině.“
„Jak dlouho trvalo, než nudou usnula?“
„Neusnula.“
„Ach. Jistě. Přidala jsi do pohádky draky?“
„Draka. Jednoho. Co lidi přinutil, aby byli hodný. A tak nějak... sežral ty špatný. Ehm.“
„Okouzlující.“
„Ale pravdivý. Protože víš co, zlato? Jestli bude na moji dceru ještě někdo zlej proto, že má dvě mámy a nosí brejle, stane se mu něco horšího než to, že ho sežere drak!“
„Promiň... Teď říkáš, že hodláš použít násilí proti sedmiletejm, osmiletejm děckám?“
„Nebo jejich rodičům. NĚKDE ty děti musely svoje úzkoprsý názory sebrat.“
„Tenhle tvůj krvelačnej výraz by mi neměl připadat sexy.“
„Doufej, že nedostanu příležitost nasazovat ho častějc. Mimochodem, necvakla už náhodou konvice?“
„Dávno.“
„Ach, fajn. Jdu znova převařit vodu. Jo, a asi bysme si nad čajem měly vážně promluvit o tom, proč přesně naše dcera tak zbožňuje představu obrovskýho draka, co žere lidi. Protože abych se přiznala, malinko mě to znervózňuje...“