Londýnem. A tak trochu časem.

Říkám to rovnou, tahle 'povídka' (ne, vážně, je to jen sled jednotlivých scén, zápletka je naprosto nulová) je určená pro Whoviany. Ostatní si ji můžou přečíst samozřejmě taky, ale nejsem si tak docela jistá, že se jim podaří ji pochopit. Tedy... Zcela pochopit. Ale když už nic jiného, aspoň si můžete udělat srandu z nás šílenců. =D

Tak jo, povídka inspirovaná tématem 'Toulky ve hvězdách', o den později, než bylo v plánu. Ovlivněná čistě jen mým soukromým nadšením z prvního dílu osmé řady Doctora Who.

Ach, jistě, a zase se nám tu představuje dvojka Martin a Martina. Myslím, že jsem jim právě přisoudila nového koníčka... =D

„Takže... Něco mi říká, že dneska večer vážně nepůjdeme ven.“
„Je mi líto. Jsem objednaná k doktorovi.“
„Vidím.“
„Nehádáš se, že je sobota?“
„Doufám, že psychiatři ordinujou i v sobotu. Absolutní cvoci by si mohli myslet, že sobota večer je ve skutečnosti pondělí dopoledne, víš jak.“
„...“
„Co? Je sobota. Deset dopoledne. Obvykle v tuhle dobu ani nejsi při vědomí. A teď tu stojíš u mě v pokoji... A máš na sobě košili a MOTÝLKA.“
„Protože dneska večer mě čekají toulky ve hvězdách!“
„Fakt? Z těch upoutávek to vypadalo spíš na toulky Londýnem.“
„...“
„A tak trochu časem.“
„!!!“
„Copak, Martinko? Nelíbí se ti, že narušuju tvoji logiku?“
„Martínku... Ráda bych tě upozornila, že mám s sebou taky SONICKEJ ŠROUBOVÁK.“
„Asi chápu, kam tím míříš. A ten směr se mi nelíbí.“
„Ne? To se divím, buzničko.“
„Hele, to, že jsem teplej, nutně neznamená, že budu slintat nad každým jen trochu... příhodně tvarovaným objektem. Když už nic jinýho, tak mám v šupleti DOKONALE příhodně tvarovanej objekt, takže nepotřebuju... sonickej šroubovák ani nic podobnýho.“
„Jo, a to ještě pomíjíš jinej příhodně tvarovanej objekt, co má tvůj miláček v kalhotách. A vůbec, nemá tě na dnešek rezervovanýho on?“
„Má za sebou těžkej tejden v práci. Zrovna před chvílí volal, oznámil mi, že mě moc miluje, ale že pokud se vyloženě netoužím koukat na to, jak se prakticky v bezvědomí válí na gauči, tak ať klidně strávím dnešek s tebou. Jen se nemám nechat sbalit nějakým hezounem. Takže k němu jdu až zejtra.“
„Mhm...“
„Co? Změnila jsi názor a přece jen někam vyrazíme?“
„Zešílel jsi? Na dnešek jsem čekala MĚSÍCE. Ani omylem nejdu někam do baru!“
„Tak co na mě děláš 'mhm'?“
„Mhm... Mhm, co bys řekl na maraton vybraných dílů s Jedenáctým Doctorem nevyhnutelně směřující k regeneračnímu dílu?“
„Že to už tady za poslední měsíce bylo tak... třikrát, čtyřikrát? Teda, dobře, nebylo to jen s Jedenáctkou, ale-“
„Ale tentokrát to bude večer završený velkým finále. Premiéra osmý řady!“
„Jo, Marti, já vím. Tenhle tejden jsem to slyšel minimálně padesátkrát. DENNĚ. Au!“
„Nemáš mě štvát.“
„Vážně jsi mě právě praštila sonickým šroubovákem?“
„Věř mi, že mnohem radši bych si s jeho pomocí nechala vybuchnout hlavu, ale jak víme, na dřevo nefunguje.“
„Tohle od tebe bylo ošklivý.“
„Blá, blá, blá. Běž uvařit čaj. Já zatím vyberu, na co se budeme koukat.“
„Není to jasný? Eleventh Hour, pak andělé, pak Vincent, pak-“
„A jestli se tvoje máma bude ptát, tak ano, zůstanu na oběd, díky.“
„Ach, bože. Co jsem komu udělal, že se mě za trest musel chytit někdo TAKOVEJ...“

„Basically... Run.“
„Marti, zopakovala bys mi naše pravidla pro koukání na Doctora?“
„Ššš!“
„Ale musím přiznat, že toho motýlka bych mu s chutí zase rychle sundal. Je rozkošnej.“
„Jo. To je. A to jsem lesba.“
„To neznamená, že nemůžeš ocenit jeho... estetické působení.“
„Hm. Pravda. A ticho buď. Nebo nebudeš vědět, co se děje.“
„Mezi těma dílama, co jsi vybrala, není ani JEDINEJ, kde by byla šance, abych nevěděl, co se děje, když chvili nedávám-“
„ŠŠŠ!“

„Marti, jsou čtyři odpoledne.“
„Ehm... A?“
„Vážně nemyslíš, že bysme si měli udělat aspoň chvíli pauzu?“
„Jestli si chceš dojít na záchod nebo uvařit další čaj, popřípadě kafe, máš pět minut.“
„A když přetáhnu pět minut?“
„Tak budu pokračovat bez tebe, přirozeně.“
„Copak ty si vůbec nechceš protáhnout nohy, nebo tak něco?“
„Já je mám natažený dostatečně, díky.“
„Jsi fakt beznadějnej případ, že jo, sweetie?“
„Absolutně.“
„Fajn. Jdu nám uvařit kafe. A říct mámě, že ještě žijeme. To jen kdyby snad měla pochybnosti.“

„Ehm... Hele, slyšela jsi, že by naši někam odjížděli?“
„Ne. Proč?“
„Protože nejsou doma a na lednici je vzkaz, že jeli k babičce.“
„Zajímavý. Je tu něco k jídlu? Mám hlad.“
„Měla jsi oběd!“
„Mám zase hlad.“
„Chceš jabko? Jogurt? AU!“
„A nesnaž se mi tvrdit, že tohle nebyla čirá provokace!“

„No sir!“
„All THIRTEEN!“
„Ach, bože, myslím, že taky začínám bejt poněkud nedočkavej.“
„Sláva. To to trvalo. Už jsem myslela, že budu jedinej šílenec v dosahu.“
„Ššš!“

„Ne, ne, ne, to ne...“
„Brečíš mi na tričko.“
„Ať to nedělá. Tohle nemůže!“
„Vzlykáš mi do trička.“
„Mlč. Robote bez emocí.“
„Měla bys mu přát ty nový ledviny.“
„TICHO!“

„Tak jo, tak jo, tak jo. Čas?“
„Tričtvrtě na devět.“
„Čaj?“
„Máme.“
„Sušenky?“
„Máme.“
„Popcorn?“
„Máme.“
„Šroubovák?“
„Abys mě s ním mohla mlátit po hlavě?“
„Přesně tak.“
„No, předpokládám, že máš.“
„Takže máme všechno?“
„Áno.“
„Na záchod nepotřebuješ?“
„To jako vážně?“
„Jen chci předejít tomu, že se tu za dvacet minut budeš vrtět a stěžovat si, že by ten díl měl bejt kratší.“
„Ne, Marti, nepotřebuju na záchod.“
„Výborně. Takže...“
„Každou chvíli to začíná. Zatraceně.“
„Přece jen natěšenej?“
„To si piš.“

„Fíha. On je...“
„Totálně mimo.“
„To by mi nemělo připadat boží, co?“
„Rozhodně ne.“
„TOTÁLNĚ mimo.“
„No, nechtěla bych bejt v kůži Clary.“
„Já taky ne. Kdyby mě Doctor nerozeznal od brambory...“

„Takže dveře jsou moc nudný?“
„Ani na to nemysli.“
„Až budu dneska odcházet, jdu oknem!“
„Jen do toho. JÁ tě z chodníku seškrabávat nebudu.“

„Ach, bože, kdyby se mi tak Jenny dostala do rukou...“
„Díky, nechci slyšet, co bys s ní dělala.“
„Tady je tak... SEXY.“
„Nemá na sobě značnou část oblečení.“
„Idiote.“

„On ji tam nechal. On ji tam normálně nechal!“
„Klid. Určitě má plán. A ona to zvládne.“
„Já se o ni bojím!“
„Ona to zvládne!“
„Dobře... Dobře. Zvládne to.“

„Vážně právě tomu záporákovi nabídl DRINK?“
„Hm, co mi to jen připomíná...“

„Ach, bože, tohle ne. Ne, prosím, on ne...“
„ŠŠŠ!“

„Zatraceně, tak tohle bylo...“
„Absolutně fantastický?“
„Jo.“
„Myslím, že jsem se už stihnul zamilovat.“
„Myslím, že já taky. Ale...“
„Ale?“
„Zdálo se mi to, nebo se ti před chvílí tak nějak... zpotily oči, Martínku?“
„Netuším, o čem mluvíš.“
„Ále, jen o tom, že jsi během jistýho telefonátu brečel.“
„A jak bys to ty asi přes ty svoje slzy poznala, hm?“
„Brečel jsi pro něj! Ha! Nejsi robot bez citů!“
„Brečel jsem i při regeneraci. Jako VŽDYCKY. Ty jen máš obvykle moc práce s tím, že mi vzlykáš do trička, aby sis toho všimla.“
„Ach, takže ty tvý cynický poznámky...“
„Protože vím, co se stane, když jsi teď zjistila, že brečím.“
„Co, ty moje rozkošná malá buzničko?“
„Blbko.“
„To nebylo zrovna originální, miláčku.“
„To je mi vcelku jedno, věříš?“
„Věřím. Ehm, takže...“
„Takže?“
„Zas příští sobotu?“
„Víš, v soboty jsem obvykle tak trochu... zadanej, nezapomínej.“
„...“
„Ale když řeknu, že se budeme koukat vždycky až v neděli...“
„Tak já se budu v neděli vždycky koukat už podruhý, ano.“
„Já si to zařídím. Rozhodně si to... zařídím.“
„Hodnej Martínek. Tak se mi to líbí.“
„Víš, mám pocit, že jsi taky tak trochu... panovačná.“
„Já NEJSEM PANOVAČNÁ.“
„Ano, madam...“