Když se vám prostě fakt nechce psát

Vím, že spousta lidí si myslí, že články tohohle typu na blogy nepatří. Že když člověk nemá co psát, tak by prostě psát na blog neměl a tečka. Ale já se prostě nemůžu zbavit nutkání se z toho vykecat, protože... No, mám pocit, že jsem se docela dlouho nevykecávala. (Jen nedávno na osobním blogu, ale to bylo docela jiný vykecávání a psaní se vlastně vůbec netýkalo.)

Asi jste si všimli, že poslední dobou tady nejsem tak aktivní jako dřív. Nebo možná nestihli, snažím se to maskovat, jak jen to jde. Ale ono to už tak docela nejde.

Když jsem končila rok ve škole, slibovala jsem, jak rozhodně přestanu blog zanedbávat. Na chvíli se mi to i docela povedlo, mám dojem, i když to bylo kapku náročný. Vážně jsem myslela, že když se zbavím toho stresu ze školy, dostanu chuť do blogování, ale, no... nějak nedostala. Vrhla jsem se na čtení, vrhla jsem se na sledování Doctora, vrhla jsem se na hraní Sims a další spoustu pitomostí. A mezi ty pitomosti tak nějak nepatří psaní. Ne POŘÁDNĚ.

Přiznávám, články na blog jsem poslední týdny vždycky psala víceméně z toho důvodu, že jsem měla pocit, že tu dlouho nic nebylo. Povídky jsem si tak nějak vycucávala z prstu, aby se neřeklo, že tu nic není. Když jsem se DONUTILA něco napsat, tak mě to docela i bavilo, ale ta část, kdy se musím nutit, mě nebaví ani trochu. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla seznam článků, na který jsem se chystala. Kdy jsem musela přemejšlet, kdy co zveřejnit, abych mezi články nechala aspoň trochu odstup. No... očividně pryč. Momentálně mám pocit, jako bych vůbec neměla o čem psát.

Pokud vás to potěší, ta část mýho tvůrčího psaní, kterou tak docela nevidíte (ano, mluvím o psaní toho, co možná jednou budou opravdový knížky), je na tom prakticky stejně. Teda, ne, že bych měla nedostatek nápadů, ne. Mně se to prostě jen nechce PSÁT. Nedávno se mi podařilo dopsat knížku o jisté zrzavé lovkyni upírů (a ten konec se mi líbí, bože, ten konec se mi líbí, i když ta holka je totální magor), skoro hned vzápětí jsem rozepsala další námět, na jehož zpracovávání jsem se vyloženě těšila, prakticky jsem se ho nemohla dočkat... A sekla jsem se po dvou stránkách. Ne proto, že bych nevěděla, co chci psát dál, ale... Ano, budu se opakovat, protože se mi to prostě a jednoduše psát nechce. Je to dost pitomá krize, jen co je pravda...

(Hlavně, že by se mi furt chtělo zabíjet čas psaním fanfiction, což je další blogosférou poněkud odsuzovaný jev. Ale můžu za to, že je to prakticky jediná věc, na kterou mám momentálně inspiraci? Holt je ta moje oblíbená dvojka až moc inspirativní.)

No, asi se radši přestanu vykecávat. Chtěla jsem se jen tak trochu vypsat z pocitů. A možná vám i tak trochu objasnit, proč to tu teď vypadá tak, jak to tu vypadá.

Ale hele, v minulosti skoro pokaždý, když jsem napsala článek o tom, jak mě teď psaní nebaví, mě vzápětí bavit začalo. Třeba to tentokrát taky tak dopadne. A třeba mě i napadne nějakej smysluplnej článek, co bych tu mohla zveřejnit. Prozatím se omlouvám. Vážně...