Neuvěřitelně relativní pojem

Mezi náma, tahle povídka tu měla být o pěkných pár hodin dřív. Ale pak se mi to nějak... vymklo kontrole. To, co původně mělo být ne zrovna dlouhou povídkou, se povážlivě natáhlo, a tak to jednoduše trochu trvalo napsat. Hluboce se vám za to omlouvám.

Každopádně, tohle je povídka, co mě napadla na téma 'Zlo a dobro', a zároveň povídka, kde se vyskytuje jedna z těch mých postav, které snad někdy budete mít příležitost poznat i v knížkách. Konkrétně tuhle jsem vám už dřív nenápadně představovala, mimochodem. Je to postava, která se vyskytuje v Upířině (ano, stále to má pracovní název), ale zároveň je hlavní hrdinkou svojí vlastní knížky, kterou se momentálně všemi silami snažím dopsat.

A já vážně doufám, že se vám tahle slečna zalíbí, protože já osobně ji mám vážně ráda a hodně by mě potěšilo, kdybyste si ji třeba taky zamilovali...

Chladná podzimní noc se pomalu chýlila ke konci. Obloha nad městem začala zvolna blednout, ale do svítání ještě pořád zbývalo dost času. Lampami osvětlenou ulicí zněl rytmický klapot podpatků. Když dospěl k jedněm vchodovým dveřím, na okamžik se zastavil. Ozvalo se zachřestění klíčů a tiché mumlání kleteb v jazyce, který pocházel ze země položené o několik stovek kilometrů východněji.
O moment později stoupala po schodech do prvního patra vysoká mladá blondýnka v upnutých bílých kalhotách a béžovém kabátě, jehož límec byl na pravé straně důsledně překrytý šálkou mentolové barvy.
Žena dorazila až ke dveřím svého bytu a strčila klíč, tentokrát předem připravený, do zámku. Vešla do bytu, rozsvítila, svlékla si kabát a pověsila ho na věšák. Na pravé straně límce bylo několik ještě jasně rudých kapek krve. Blondýnka znovu tlumeně zaklela. A znovu, když si všimla malých skvrnek i na své béžové halence.
Její podpatky vztekle klapaly po plovoucí podlaze, když žena vyrazila do kuchyně. V okamžiku, kdy do ní vstoupila, zarazila se. Nevzpomínala si, že by nechávala závěsy na oknech roztažené. Nevzpomínala si, že by se závěsů za poslední dny třeba jen dotkla. Ale musela.
Světlo z předsíně spojené se září pouličních lamp jejím očím bohatě stačilo k tomu, aby viděla, že v kuchyni není nikdo, kdo by se jich mohl třeba jen dotknout. Žádný stín nebyl tak hluboký, aby se v něm mohl někdo ukrýt před očima upírky. A přesto měla neodbytný pocit, že...
Zavrtěla hlavou a vykročila dál do místnosti. Byl to jen hloupý pocit, nic víc. Nikdo by se přece nemohl vloupat do jejího bytu, aniž by si-
Vypínač cvakl a místnost zaplavilo jasné světlo. Upírka se otočila. Ve dveřích předsíně stála žena s dlouhými, do copu zapletenými zrzavými vlasy a jizvou na levé tváři, oblečená do jednoduchých černých kalhot a kožené bundy stejné barvy.
Blondýnka vykřikla a uskočila tak prudce, že vrazila do jídelního stolu. Váza s květinami, která na něm stála, se převrhla. Bílý ubrus začal okamžitě nasakovat vodou.
„Snad jsem tě nevyděsila?“ zeptala se zcela klidně zrzka. „Bohužel, zdá se, že mám... trochu moc v oblibě dramatické vstupy na scénu. Moc se za to omlouvám. Slibuji, že podruhé ti nic takového neudělám.“
Blondýnka se roztřásla. Nedokázala ze sebe vypravit ani jediné srozumitelné slovo.
„Gi...“ pokusila se. „Gin...“
„Gin?“ pozvedla zrzka obočí. „Ale ne, přece by ses nechtěla dát na pití. Víš, pití může člověka zabít. Ach, omlouvám se, zase. Zapomínám, že nejsi člověk.“
„Ginger,“ vydechla blondýnka. „ZRZKA.“
„Promiň, jen pro informaci, chceš, abych mluvila raději rusky, než anglicky?“ naklonila Ginger hlavu a okamžitě přepnula do zmíněné řeči. „Pokud vím, mluvíš minimálně šesti jazyky, ale vzhledem k tomu, že ses mě rozhodla nazvat v tom svém rodném, no... Koneckonců, mně je to jedno, pro mě za mě mluv třeba švédsky... Ne, počkat, švédsky ne. Ale dánsky klidně můžeš.“
Ve světle modrých očích se objevily slzy.
„Prosím,“ zamumlala rusky a sesula se na zem. Zády se opírala o jednu nohu stolu. „Prosím, ne.“
„Co jsi říkala?“ zamračila se Ginger a udělala krok vpřed. „Prosím, ne?“
Blondýnka horlivě přikývla.
„Prosím... MILOST!“
„Milost,“ zopakovala zamyšleně zrzka. „Hm... Řekni mi, znáš moje jméno. Ale víš, kdo JSEM?“
„C-cože?“
Zrzka zvedla z kuchyňské linky skleničku a natočila si do ní vodu. Bokem se pak o linku opřela a začala klidně upíjet.
„Ptám se, jestli víš, kdo jsem.“
„Jsi... Jsi Zrzka,“ kousla se upírka do rtu. „Jsi psychopat, jsi šílená. Jsi lovkyně, co se nechala proměnit v upíra, jen aby měla čas pomstít se za-“
„Blá, blá, blá,“ mávla zrzka volnou rukou. „Tuhle historku jsem slyšela jen tenhle měsíc třikrát.“
„Jsi zlá,“ špitla blondýnka.
„Hm, to tu dlouho nebylo,“ kývla Ginger. „Ale zcela objektivně, jestli jsem psychopat, tak nemůžu být zlá, protože JÁ zlá nejsem, zlou mě dělá moje diagnóza. Být psychopat je diagnóza, víš? Ne jen slovo, kterým nazveš někoho, kdo ti přijde poněkud... šílený. Mezi řečí, nejsem psychopat. Aspoň ne úplně. Nevěřila bys tomu, ale já jsem schopná něco cítit.“
„Třeba?“ zeptala se blondýnka dřív, než se stihla zastavit.
„Vztek. Jsem přímo skvělá, když přijde na vztek,“ usmála se chladně Ginger. „Ale nepřerušuj mě, prosím. Chtěla jsem se trochu rozpovídat o tom, co je to vlastně zlo. Víš, zlo je neuvěřitelně relativní pojem. Někde na internetu jsem četla velmi chytrý citát, něco o tom, že každý padouch je ve své mysli vlastně hrdina. Pravdivé, nemyslíš? Víceméně pravdivé. Podívej se na to takhle. Když tě teď zabiju, ty se na to zcela nepochybně budeš dívat jako na jasné zlo. Na druhou stranu, já bych jako zlo mohla vidět to, jak jsi před necelými dvěma týdny zabila ani ne osmiletou holčičku. Vzpomínáš si na ni? Tmavě hnědé vlasy i oči, ďolíčky ve tvářích. Prý na sobě měla růžovou mikinu s Hello Kitty. No, a teď mi řekni... Když tě teď zabiju, jak myslíš, že se na to bude dívat matka té holčičky? Dobro, nebo zlo?“
Blondýnčina tvář byla už skoro stejně bílá jako ubrus na stole. Srdce jí tlouklo rychleji než kdykoli od doby, co se stala upírkou. I na běžného člověka by to bylo skoro zběsilé tempo.
„Prosím,“ řekla zase. „Prosím, milost. Udělám cokoliv.“
Ginger položila skleničku na linku a udělala další krok směrem k ženě, která se usilovně snažila schoulit do klubíčka.
„Víš, co je nejhorší? Nejhorší pro tebe, myslím. Měla jsi VEŠKEROU moji milost. Na to, že žiješ v New Jersey a já v New Yorku, jsem tě ignorovala poměrně dlouho. A nepochybně bych tě ignorovala i dál. Koneckonců, jsi jen... docela obyčejná upírka. Většinou jen piješ, čas od času to někdo nepřežije... A já se poslední dobou snažím zaměřovat spíš na ty krvelačnější a nekontrolovatelné upíry, vás obyčejné nechávám aktivnějším nováčkům. Vážně, neměla bych problém nechat tě žít. Kdybys jen ty nechala žít tu holčičku. Protože... Víš, jak jsme byly u toho vzteku? Jestli mě upír něčím ZARUČENĚ přiměje cítit vztek, tak tím, že zabije dítě. Rozumíme si?“
„Ano. Ano, rozumíme,“ přisvědčila blondýnka. „Prosím. Prosím, já vážně nechtěla. Já se jen neovládla. Prosím, už to nikdy neudělám. Prosím. PROSÍM. Nikdy to neudělám, jen mě nech jít, prosím, PROSÍM! Nemusíš být ta zlá, prosím, nemusíš být zlá...“
„Ach, drahoušku. NĚKDO zlý být musí, jinak by život nebyl žádná zábava,“ povzdychla si Ginger a dřepla si, aby její tvář byla zhruba v úrovni té blondýnčiny. „A nikdo jiný, kdo by se té úlohy zhostil, poblíž není. Takže pokud dovolíš... Vezmu to břímě na sebe.“
„Ne. Ne!“ zavrtěla blondýnka prudce hlavou. „Prosím, nedělej to. PROSÍM.“
„Prosím, prosím... Začínáš mě unavovat, vážně,“ zvedla Ginger oči v sloup. „Takže prosím... zmlkni. Moje srdce neobměkčíš.“
„Já... Já...“ vydechla blondýnka.
Pak se náhle prudce vymrštila na nohy a vyrazila vpřed, ke dveřím do předsíně, v hlavě jen myšlenku na útěk. Nestihla na svých podpatcích udělat ani tři kroky, když ji lovkyně zezadu popadla za ruku. Ostatní se odehrálo ve zlomcích sekund.
Blondýnčina záda se prudce střetla se zdí. Ginger vytrhla z pochvy na svém opasku dýku. Čepel se zabořila do upírčina srdce. Bledé tělo sebou několikrát zazmítalo, než, v okamžiku, kdy z něj Ginger uvolnila dýku, bezvládně spadlo k zemi.
„Škoda,“ zamumlala zrzka a z kapsy bundy vytáhla hadřík, kterým začala pečlivě čistit ostří. „Doufala jsem, že se trochu pobavím. I když... Stejně to není zábava, když pořád jen PROSÍ.“
V předsíni se ozvalo několik klapnutí podpatků. Pak do kuchyně vstoupila mladá černovláska v tmavomodrém kabátku, zpod kterého vykukoval jen kousek krátké černé sukně.
„Chceš mi říct, že tohle pro tebe nebyla dostatečná zábava? Dramatickej vstup, celej ten proslov o zlu... Tak MOC jsi ji toužila zaživa rozřezat na kousíčky, Ginny?“
„Neříkej mi Ginny, když stojím nad mrtvolou,“ ušklíbla se Ginger.
„Mrtvola, správně. Už tě neslyší,“ konstatovala černovláska. „Víš, rozsekat ji můžeš ještě pořád. Pokud se jí chceš zbavit, bylo by to dokonce žádoucí, JÁ se s ní netahám.“
„Já se netahám ani s jejími kousky,“ zavrtěla Ginger hlavou a zastrčila dýku zpátky na její místo. „Však on ji tu někdo najde. Při troše štěstí to bude ta její odbarvená kamarádka se zálibou v samoopalovacích krémech.“
„Nebuď zlá,“ zamračila se černovláska. „Ona za to nemůže, že je musí používat. Být upírka není zrovna ten nejlepší předpoklad, když chceš mít krásnou, opálenou pleť. Víš, všechny ty těžké spáleniny, puchýře... To není zrovna sexy.“
„Být oranžová ale taky ne. Mimochodem, můžu se zeptat, proč ses objevila, až když jsem ji zabila, drahoušku?“
„Ach, to víš, nechtěla jsem ti ničit tu tvoji působivou dramatickou scénu. Zrzka, mocná, děsivá lovkyně upírů... Jsi nejpůsobivější, když jsi sama. Krom toho... Víš, že se v tom tvém kuchání nevyžívám.“
„Nekuchala jsem ji, Liv.“
„Ne, ale měla jsi to v plánu. Kdyby se nepokusila utéct...“
„Dobře, dobře, možná bych jí ukázala pár jejích od těla oddělených vnitřností, ale nic víc. Koneckonců, spěcháme. Potřebujeme se dostat do hotelu před úsvitem. Nestojím o... Jak jsi to říkala? Znáš to, všechny ty těžké spáleniny, puchýře... A už vůbec nechci, abys je měla ty. Vážně to není sexy. A na nohou by to mohlo být nepříjemné. Neříkala jsem ti, aby sis nebrala tu minisukni?“
S tím se vydala ven z bytu.
Liv se ušklíbla a vykročila za ní.
„Máš RÁDA moje minisukně,“ řekla provokativně. „A taky podpatky. Vlastně mám pocit, že kdybychom měly trochu víc času, zatáhla bys mě někam do postranní uličky a zvláště hříšným způsobem mě zneuctila.“
Dveře bytu se za nimi zabouchly. Obě bok po boku vykročily dolů po schodech.
„Liv, obávám se, že pro tebe už žádný způsob zneuctění není dostatečně hříšný.“
„No, když o tom mluvíš, o pár bych věděla.“
Prošly vchodovými dveřmi ven na ulici.
„Drahoušku, neříkala jsem ti, že se na mém notebooku nemáš dívat na porno?“
„Ach, ano. Mnohokrát.“
Ulicí se teď ve zcela shodném rytmu ozýval klapot podpatků spolu s tichými kroky vysokých kožených bot s rovnou podrážkou.
„Myslím, že ti budeme muset koupit vlastní počítač. Jen co dorazíme domů. Ale teď... Jaké přesně způsoby zneuctění?“