2 – Večeře

Tak schválně, jestli uhodnete, která z mých postav včera měla narozeniny? Já vám trochu napovím. Je zrzavej, tak trochu děvka... No jo, je to Paťulka. Zadání Večeře mi docela pěkně nahrálo do noty, abych pravdu řekla...

Na příště jste si, tak trochu dle očekávání, vybrali téma Majitel. Proti čemuž naprosto nic nemám. Ani náhodou ne. *zde si představte ďábelský smích*

A samozřejmě můžete už tradičně hlasovat v anketě o zadání přespříští kapitoly. Mám svůj tip na to, co vyhraje. Tak schválně, jestli mě překvapíte.

A teď už dost okecávání... Užijte si Večeři. A teba Paťulkovi popřejte k těm narozeninám. Když je mu těch stylových sedmadvacet... =)

„Patriku?“
„Co chceš, Lukáši?“
„Jsi... Jsi doma?“
„Doma? Ne, měl bych bejt? Jsem furt pryč. Poslal jsem svůj hologram, aby mi vyzvedl věci.“
„Vyzvedl věci?!“
„Myslíš, že už se stěhuju? Ne, bohužel.“
„Uf...“
„Pro mě to moc 'uf' není. 'Uf' by bylo, kdybych se stěhoval.“
„Pořád si to odmítáš rozmyslet?“
„Samozřejmě. A nezkoušej zas to svý 'nenechávej mě tady, já tě mám přece rád'. Kdybys mě měl rád, neudělal bys to, co jsi udělal. A teď, když jsi to udělal, nemůžeš udělat naprosto nic pro to, abys to napravil!“
„Hm. Ale pokud dovolíš, stejně bych to zkusil.“
„Co? Lukáši, co to zas... Co je tohle?“
„To je... Stůl nachystanej na večeři, Patriku. Slavnostní večeři.“
„Vidím. Už chybí jen svíčky. Copak, přijde Vítek?“
„Patriku, nebuď idiot.“
„Idiot? JÁ jsem idiot?“
„Ano. Protože moc dobře víš, že ta večeře je pro tebe. A víš proč.“
„Takže ty si to pamatuješ, co?“
„Jo, Patriku.“
„Víš, ale to bylo včera.“
„Jenže včera jsi nepřišel domů.“
„Jo, já vím. To byl takovej malej narozeninovej dárek, co jsem dal sám sobě. Chápeš, to, že tě na narozeniny neuvidím.“
„...“
„Co se tak tváříš? Pořád tě nemám rád. A to, že mi k večeři uděláš... Co jsi vlastně udělal?“
„Bramborovej salát a řízky. Víš, jak sis stěžoval, že tvoje máma ho letos na Velikonoce nedělala, ehm, no... Zmínil jsem se někdy, že umím bramborovej salát fakt dobře?“
„Myslíš, že si mě koupíš pitomým salátem, Lukáši?“
„Nemyslím, že si tě koupím.“
„To je dobře. NEKOUPÍŠ. A vlastně tě teď ještě víc nesnáším.“
„Co? Proč?!“
„Proč? Za tu večeři, přirozeně.“
„Tohle asi nechápu, Paťulko.“
„To jsem předpokládal. Tak podívej, je to jednoduchý. Já tě nemám rád. Jsem na tebe naštvanej. Ty mi uvaříš večeři. Uděláš mi jídlo, který mám FAKT rád. Ale já ho NEMŮŽU jíst, protože kdybych ho jedl, měl bych pocit, že ti musím z vděčnosti odpustit a-“
„Zlato, ujišťuju tě, že mi nemusíš odpouštět. Jen jsem ti chtěl... udělat radost, když máš narozeniny.“
„Co jsme si říkali o oslovení 'zlato'?“
„Že kdybys byl moje zlato, vážil bych si tě?“
„Správně. Tak kde je ten salát? Ať vím, jak moc tě nenávidět.“
„V lednici. Je tam od včerejšího večera. Ale říkám ti, že se můžeš najíst, aniž bys-“
„Nepřehnal jsi to trochu s... množstvím?“
„Myslíš? Já bych řekl, že je ho tak akorát.“
„Není to náš největší hrnec?“
„Říkal jsi, že máš salát HODNĚ rád. A když máš narozeniny...“
„Měl jsem je včera.“
„Jenže včera jsi nepřišel domů.“
„To už jsi říkal.“
„Ano, protože ty už jsi poukazoval na to, že jsi měl narozeniny včera.“
„No nic. Aspoň je ten salát víc... Do prdele, Lukáši, já tě nenávidím.“
„Co, nechutná ti?“
„No, není jako od mámy...“
„Promiň.“
„Hele, nech mě laskavě domluvit. Ale je dokonalej. Bože, je naprosto dokonalej. Jsi PŘÍŠERNEJ, Lukáši.“
„Víš, vážně si můžeš tu večeři v klidu dát, aniž bys na mě musel přestat bejt naštvanej. Nepopírám, že by mě potěšilo, kdybys přestal-“
„Ha! Mám tě! Přiznal ses! Ale kdepak, chlapečku, mě nedostaneš. Vezmu si rohlík se šunkou, víš? Žádnej salát mě neobměkčí. Žádnej...“
„Ani ten, co si ho momentálně cpeš do pusy?“
„Hehávivím ve.“
„To asi bylo 'nenávidím tě', co?“
„Proč, Lukáši? Proč mi tohle děláš?!“
„Protože jsi včera měl narozeniny.“
„Ještě řekni, že jsi mi koupil dárek.“
„Koupil. Ale to, jestli ti ho dám, závisí na tom, jestli ho vyhodíš z okna, když ti ho dám.“
„Bejt tebou bych to neriskoval.“
„Aha. No, tak si ho nechám v šuplíku. Pro případ, že by ses snad někdy přestal zlobit.“
„Chudák dárek. Zůstane tam věčně.“
„No nic. Třeba najdu nějakýho jinýho zženštilýho zrzka, kterýmu ho dám...“
„Pokud ano, dám ti jednu radu.“
„Nespi mu s přítelem?“
„Chytrej Lukášek. Už jsi to pochopil. Ne, nenadechuj se! Jestli ještě jednou uslyším, že jsi měl DŮVOD, přísahám, že z toho okna vyhodím tebe!“
„...“
„Hodnej Lukášek.“
„Takže večeřet nebudeš, jo? Dělal jsem se s tím zbytečně?“
„Proboha, když řeknu, že se najím, přestaneš se takhle tvářit?“
„Možná.“
„Fajn. Najím se. Dám si salát k večeři, ke snídani, zejtra k obědu, jen když... se nebudu muset dívat na tvůj deprimovanej obličej.“
„T-tak.... Tak fajn. Tak kolik chceš řízků? Usmažím ti je a vypadnu vedle, ať se můžeš v klidu najíst.“
„Slavnostní večeře pro jednoho? Není to divný?“
„Chceš se snad najíst SE MNOU?“
„NIC to neznamená, jasno?“
„Naprosto jasno, Patriku.“
„Fajn,tak... mi dej jeden. Ne, dva. Ne, dej mi tři. Strávil jsem večer a celej dnešek u Adama. Adam, pokud to nevíš, začal držet báječnou novou dietu. Spočívá v tom, že vaří převážně jídlo, co se nedá jíst. Radím ti, jestli tě někdy pozve-“
„Adam je spíš tvůj kámoš. Krom toho, hádám, že jsi mu vykecal, proč u něj jsi, stejně jako jsi to vykecal Dominikovi, Radimovi, Michalovi, druhýmu Michalovi, Štěpánovi, Honzovi... Prostě si připíšu na seznam další buznu, co mě nesnáší. Brzo se nebudu moct nikde ani ukázat.“
„Klid, Luky. Nesnáší tě jen ty buzny, co mají nějaký morální hodnoty. Oba víme, že těch zas tolik není.“
„...“
„Hele, jestli na mě hodláš dál takhle zírat, usmažím si ty řízky sám. Adamova dieta, pamatuješ? Umírám hlady...“