středa 24. července 2013

O autorském (ne)sebevědomí

Ano, uznávám, že námět tohohle článku je veskrze podobný námětu posledního dílu seriálu 'Píšeme knížku', ale stejně jsem se ho rozhodla napsat. Dobře, nebyla jsem to ani tak já, jako spíš moje dotěrná a neskutečně otravná Múza. Zkoušeli jste už někdy vzdorovat Múze? Moc to nevyšlo, co? Proto tenhle článek.

A i když uznávám, že námět je podobný, zpracování se, doufám, bude lišit. Protože zatímco onen díl 'Píšeme knížku' vám měl především zvednout sebevědomí, tohle je spíš obecné zamyšlení nad autory a jejich sebevědomím, jeho nedostatkem i (velkým) přebytkem.


U většiny z nás můžeme vypozorovat jednu ze čtyř základních forem víry ve vlastní schopnosti. Nazvala bych je zhruba takto: Nezdravé nesebevědomí, zdravé nesebevědomí, zdravé sebevědomí a nezdravé sebevědomí.

Díla autorů trpících nezdravým nesebevědomím nejspíš nikdy nespatříte, a když už, tak jedině za spousty doprovodných komentářů o tom, že je to stejně kravina, že to vůbec nemusíte (/nemáte) číst a že ani neví, proč vám to vlastně posílal, případně proč to zveřejnil na internetu, protože i orangutan, co by psal vlastní zadnicí, by stvořil lepší dílo než je tahle snůška tupých keců. Tihle autoři nikdy (rozuměj NIKDY) neuvěří, že by mohli napsat něco, co stojí za přečtení, a je jedno, jestli mají nebo nemají pravdu. Proč neuvěří? Jejich hlava jim to jednoduše nedovolí. A co je vůbec úplně nejhorší? Že tenhle pocit čas od času postihne skoro každého autora. Ano, i vás. Vážně, nikdy jste netrpěli, ani na jedno jediné odpoledne, utkvělou představou, že vaše psaní nestojí za nic? Dokud je to jen občas, je to fajn. Ale jsou chudáci, co jí trpí pořád...

Mnohem líp jsou na tom autoři se zdravým nesebevědomím. I když se to nezdá, tenhle druh nesebevědomí je poměrně praktická věc, jelikož vás nutí zlepšovat se, přepisovat a vyšperkovávat vaše díla, zkrátka vás žene dopředu, ale zároveň vás psychicky nenabourává. Zkrátka jste si vědomi vlastních chyb a snažíte se je zlepšit. Z dlouhodobého hlediska to není pocit tak docela ideální (přece jenom si představte, že nikdy nedokážete říct, že se vám to, co jste právě napsali, vážně líbí), ale pro začínající autory je perfektní. A když se budou trochu snažit...

… dostanou se ke zdravému sebevědomí, což znamená, že jsou si vědomi svých kvalit jakožto autorů, ale rozhodně si připouští i nějaké ty chybičky, kterými stále ještě trpí. Občas sklouznou ke zdravému sebevědomí, občas se propadnou k tomu nezdravému, ale nakonec se zase vyškrábou k blaženému: „Hele, vždyť já píšu docela slušně. Možná přece jen člověk nemusí bejt totální magor, aby se mu ty moje kecy líbily.“ Což je asi ta největší pochvala, jakou si většina autorů kdy dokáže udělit, mimochodem. Zdravé sebevědomí znamená, že dokážete svoje příběhy publikovat bez toho, abyste čtenáře upozorňovali na to, že to ještě není tak docela ono. To jen občas. Většinu času si vážně umíte říct, že jo, tohle za něco stojí, a to 'něco' není nakopnutí do zadnice. Tohle je pocit, ke kterému se chcete dostat a co možná nejdéle si ho i udržet.

To, k čemu by se neměl chtít dostat nikdy nikdo, je nezdravé sebevědomí. Víte, takový ten 'já jsem král(ovna) světa, nikdo mi v psaní nesahá ani po kotníky a miliony nevydělávám jen proto, že jsem tak těžce originální, že mě nikdo nechápe' pocit, kterým ze záhadných důvodů trpí skoro zásadně ti, jejichž tvorba vážně vypadá tak, jak si tu svou představují lidi s nezdravým nesebevědomím, případně ještě mnohem hůř. Lidé s nezdravým sebevědomím jsou přesvědčeni o tom, že jakékoliv chyby se jich netýkají a všechno, co (těm) ostatním (závistivcům) v jejich textu nesedí, je skvěle vydařený autorský záměr. Zkrátka kolem sebe mají perfektně nafouknutou bezpečnou bublinu, skrz kterou se negativní názory v žádném případě nedostanou. Tedy, do doby, než přijde někdo s ostrým špendlíkem.

Tak co, kam patříte vy? Nestojí vaše psaní za nic, nebo jste mistři, se kterými by se ani Oscar Wilde nemohl měřit? Nebo se nacházíte na té zlaté střední cestě?

Nebo snad máte na celou tu věc se sebevědomím úplně jiný názor?

11 komentářů:

  1. S tím, co jsi popsala u nezdravého nesebevědomí - ujišťování čtenářů, že je to vlastně naprostá sračka - se setkávám i u nezdravého sebevědomí v podobě falešné skromnosti. Nevím, kam bych zařadila sama sebe, protože se najdou lidé, kteří mé texty hodnotí kladně, ale je to většinou v podobě "super" nebo *tleskající smajlík* a z toho člověk téměř nic nevyčte, takže mě občas přepadá pocit, že prostě ty sračky pořád píšu. V takovou chvíli otevírám dokument se svou úplně první povídkou, která mi přijde příšerná, ale spoustě lidí se líbila a moje sebevědomí rázem roste, protože vidím, že jsem se zlepšila. Takže asi to bude zdravé nesebevědomí. (Ovšem jenom v psaní, v reálném životě jsem sebevědomá pouze v hlavě, nikdy nahlas.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já mluvila o lidech, co to dělají naprosto upřímně. Takový ty 'vím, že to není děs, ale stejně vám řeknu, že je to děs, abyste mi řekli, že to děs rozhodně není' taky znám. Ale tak co, když je to baví. =D Hele, na druhou stranu, komentář 'super' značí prostě to, že se to dotyčnýmu líbilo, jen nemá potřebu se k tomu nějak víc vyjadřovat... =)

      Vymazat
  2. No, to není jen u psaní, ale všude :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi to jasný. =D Ale já holt píšu o psaní... =)

      Vymazat
  3. Chválim, je to napísané úplne pravdivo. Vystihla si to, zaujímalo by ma kam zaraďuješ seba :D
    Ja by som samu seba zaradiť asi ani nevedela. Neviem. Potrebovala by som novú kategóriu - úplne nesebavedomá.
    Čo sa mi asi najviac nepáči, je že sa na internete vo svete FF v poslednej dobe stretávam najmä s poslednou skupinou, pritom ich tzv. diela nestoja bohužial za nič. Prijímajú len chválu a keď na nich ideš so zdravou kritikou, chceš im pomôcť zlepšiť to, odbijú ťa len s "ak sa ti to nepáči, tak to nečítaj. Závidíš."
    Ach. To som sa rozpísala :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych se s dovolením zařadila do zdravýho sebevědomí, občas kombinovanýho se zdravým nesebevědomím. A v krajních případech i s nezdravým nesebevědomím, no. =D Jinak, jo, ty reakce na kritiku, co jsi napsala, jsou dost častá věc. A dost mě točí, když na to přijde...

      Vymazat
  4. To já mám spíš něco kolem nižšího, ale jo, jsem si vědoma i jistých několika pár málo dobrých stránek svého psaní. Moje matka se mi to jednou snažila vysvětlit, že píšu dobře, tak proč že se svými texty nejsem nikdy stoprocontně spokojená... Ale to nejde.

    Teda jednou jsem ale viděla jednu holku. Psala... no něco málo bylo dobré ale zbytek... Opakování slov, gramatika, stylistika, pravopis - no prostě hrůza. Na kapitolu dostala okolo třiceti/čtyřiceti komentářů a pak si stěžovala, že ji nikdo nemá rád, že její dokonalý sloh si teda nikdo z těch nevděčných čtenářů nezaslouží a podobný kecy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomuhle se musím vyjádřit. S psaním jsem začínala na FF stránkách a vždycky mě strašně udivovali lidi, co si dávali ultimáta na komentáře. Ale třeba v takové míře, že "Dokud tady nebude ŠEDESÁT komentářů, další kapitola prostě nebude!", já v tu dobu byla vážně ráda za ty své tři pravidelné čtenáře...

      Vymazat
    2. No vida, to je strategie. Tak dokud nebude u poslední kapitoly Patrika a Lukáše minimálně stovka komentářů, tak další kapitola nebude a tečka. =D Ne, to bych neudělala, bez obav. =D Taky tohle nechápu, nevím, co si tím kdo chce dokazovat. Neříkám, že nikdy nenadávám, když mám k něčemu komentářů fakt málo, ale rozhodně bych si nedávala ultimáta, abych si něco vynutila...

      Vymazat
  5. Moc se mi líbí, jak jsi to celé vystihla. Přesně takhle to totiž je a já si myslím, že jsem si zvolila tu zlatou středná cestu, ale jsou momenty, kdy o sobě a své tvorbě opravdu hodně pochybuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že takový chvíle má každej. Prostě takový krize. =) Ale hlavní je, že nepřetrvávají dlouho...

      Vymazat