15 – Kytara

V době, kdy se tahle kapitola zveřejní, budu zřejmě mrznout na zastávce a čekat na autobus. Pak budu mrznout při pobíhání po městě. Pak při čekání na vlak. A pak doufám, že značně rozmrznu a pookřeju při čtení vašich komentářů. Ale to asi předbíhám.

Při výjimečně zkráceném hlasování (musela jsem ho utnout už včera večer, jelikož jsem mimo domov a přes mobil anketu vážně nenastavím) jste si na příště zvolili téma Teploměr. Mě to poměrně vyhovuje, vlastně jsem v to doufala, ale nevím, jak se bude po dnešní kapitola zamlouvat vám. Už od včerejška můžete taky hlasovat o přespříští téma. Možná jste hlasovali naslepo, možná jste si počkali na dnešek, až se dozvíte...

No ano, tohle je patnáctá kapitola, což znamená, že od příště tu máme další fázi vztahu. Hádám, že vám nemusím říkat, jaká to bude. Však vy se to za chvíli dočtete.

Takže... Užijte si? A nezapomeňte, komentáře vítám s otevřenou náručí... 0=)

„Hm, jo, Patriku, tam, přesně tam...“
„Mhm...“
„A přitlač. Pořádně.“
„Vždyť se snažím.“
„Jo, pořádně zmáčkni, a...“
„Luky, jestli mi do toho budeš kecat, PŘESTANU.“
„Tak zlej bys nebyl.“
„Chceš to riskovat?“
„No... radši ne.“
„Hodnej Lukášek, moc hodnej.“
„Ach, Patri, co bych bez tebe jenom dělal? Bez těch tvejch masáží zad bych UMŘEL.“
„Život trenéra je těžkej, co?“
„To mi povídej. Ano, ANO, přesně tenhle sval...“
„Víš, Luky, zmínil jsem se někdy, že miluju, když při masáži takhle sténáš?“
„No, myslím, že naše milá sousedka to zdaleka tak neoceňuje.“
„Když dovolíš, to, co děláme v ložnici, oceňuje ještě míň.“
„Za to ale já nemůžu. To ty kňučíš, jak kdybys-“
„Lukášku, co jsme si povídali o tom, že můžu přestat?“
„Nepřestaneš. Miluješ tohle právě tak, jako to miluju já.“
„Jako co? Dřít se, aby tebe přestaly bolet svaly?“
„Ne. Cejtit ty svaly. Cejtit je pod prstama, hladit je...“
„Kurva, Luky... Luky! Co blbneš?!“
„Nic neblbnu. Pojď sem. Chci ti dát pusu.“
„Ale LUKY. Počkej. Počkej, máš na zádech ten masážní gel, zasviníš celej gauč.“
„K čertu s gaučem.“
„Tak moment. Jakej druh mimozemšťana jsi a co jsi udělal s mým Lukášem? Ten by nikdy, NIKDY nedopustil, aby se gauči něco-“
„To byl Lukáš před víc jak čtvrt rokem. Tomuhle je to jedno. Kolikrát jsme si to na tomhle gauči už rozdali?“
„Hm, to mi připomíná, že bych ho měl zase vyčistit.“
„Patriku!“
„No jo, no jo, chápu, sednu si ti na klín a nechám se líbat.“
„Hodnej kluk. Pojď blíž...“
„Mhm... Moment. Já úplně zapomněl!“
„Na co zapomněl? Kam si myslíš, že jdeš? PATRI!“
„Jen vteřinku, hned jsem zpátky. Jen... pro tebe něco mám.“
„Co máš?“
„Vydrž... Vydrž... Tady.“
„To je kytara?“
„No, skoro tak i vypadá, co?“
„Proč... Proč mi dáváš kytaru? Ty jsi KOUPIL kytaru?“
„Ehm, přiznávám, že nekoupil. Vlastně je od bráchy. Měl ji doma pár let, nikdy na ni ani nezabrnkal... Tak se mě zeptal, jestli ji nechci pro tu svoji rockovou hvězdu.“
„A ty jsi řekl, že jo?“
„Jo, teda, po tom, co jsem ho seřval, že ti nemá říkat rocková hvězda. No, tak jsem mu řekl, ať mi ji ještě pár dní schová u sebe, nechtělo se mi s ní táhnout metrem... Dneska měl cestu kolem, tak ji přivezl.“
„A ty mi ji teď dáváš. Kytaru.“
„Nekoukej tak dojatě. Je to jen nijak drahá akustika. Ani nevím, jestli vůbec umíš hrát. Možná se nám tu bude taky jen válet, ale... No, aspoň se bude válet stylově, ne?“
„Nebude se válet, Patri.“
„Takže umíš hrát?“
„No, v patnácti, šestnácti jsem něco málo vybrnkat uměl. Stairway to Heaven, Nothing Else Matters, znáš to. Klasika.“
„Páni. Zahraješ mi to někdy?“
„Jo, možná, až se trochu pocvičím. Zatím nemůžu uvěřit, že jsi mi dal kytaru.“
„Ale no tak. Zas se tváříš hrozně dojatě.“
„Jo, já... Já jsem. Díky, Patri. Děkuju.“
„Prosím tě. Nemáš vůbec zač. Ani jsem za ni nic neplatil, prostě jsem ji jen vzal, abych ti... udělal radost.“
„Jo. A to je to úžasný. A já... Kurva, jo, právě teď jsi mi pomohl něco rozhodnout.“
„Rozhodnout?“
„Pojď. Sedni si. Sem. Tak. Přesně tak. Kytaru dáme na křeslo...“
„Já doufal, že mi zabrnkáš.“
„Možná pozdějc. Možná. Tak jo. Tak... Teď vydrž. Jen si pro něco skočím támhle do skříňky.“
„Co, neříkej, že mi můj brácha dal něco pro tebe ve stejnej den, co dala tvoje ségra tobě něco pro mě.“
„Ségra ne. Máma. Teda... Když jsem jí o to řekl.“
„Luky, asi tě už absolutně... Co děláš? Proč si klekáš?“
„Teď mě zabiješ, zrzounku. Na místě mě zabiješ.“
„Panebože. Nechceš udělat to, co si myslím, že chceš-“
„Lásko, buď tak hodnej a na chvíli zavři tu svoji ukecanou pusinku, ano? Tohle je důležitý.“
„Ne, není. Kruci, Lukáši, tohle mi nedělej. Tohle-“
„Ticho. Nech mě to říct. Pak se k tomu můžeš taky vyjádřit, bez obav. Ale teď... Mlč, prosím. PROSÍM.“
„...“
„Hodnej kluk. Sakra, třesou se ti ruce.“
„...“
„Jo, já vím, mně taky. Takže... Bože. Fajn. Patriku. Já... Já tě miluju, jasno? Miluju tě a neumím si představit, že někdy budu bez tebe, a nejen kvůli těm masážím zad. A nejen kvůli sexu, tak se tak blbě necul! A já... Já vím, že ty tohle nechceš, že ty s tímhle nesouhlasíš, jenže... Kurva. Jenže já to chci. Od tý svatby, co jsme na ní byli, na to myslím, a neříkej, že tebe to ani jednou nenapadlo. Vím, jakej jsi ten den byl, celej rozněžnělej, pořád jsi mě objímal, pořád ses chtěl líbat... Při obřadu jsi mě chytil za ruku a políbil jsi ji. Takže se mě nesnaž přesvědčit, že tě to ani jedinkrát nenapadlo, jelikož já VÍM, že jo.“
„No, přiznávám, že na malinkou-“
„Já nedomluvil, Patri. Já... Nemůžu to dostat z hlavy. A jak říkám, vím, že ty tohle nechceš, a když mě odmítneš, budu to respektovat, ale tohle... Tohle musím udělat. Pro sebe. Takže... Takže se prostě zeptám. Patriku... Zrzounku můj... Za podmínky, že teď to budeme brát jen jako provizorní, a že v případě, že to v budoucnu budeme moct udělat doopravdy, tak to uděláme, i kdyby to povolili až v době, kdy budeme oba starý a šedivý...“
„Hrozně blábolíš, lásko.“
„Protože chci oddálit moment, kdy mi řekneš ne.“
„Proč se ptáš, když myslíš, že to řeknu?“
„Ještě jsem se nezeptal.“
„No, možná bys to měl zkusit.“
„Vezmeš si mě, Patriku?“
„Ano, Luky.“
„A proč... Počkat. Ano?“
„Ano.“
„Bože. Řekl jsi ANO?“
„Luky, ještě jednou se zeptáš, a odtáhnu tě na ORL, aby ti vyšetřili uši. Ano, ano, ano. Vezmu si tě.“
„Ale ty jsi přece vždycky říkal, že...“
„Jo, ale to jsem netušil, že mě budeš schopnej o tu ruku fakt požádat. A když... Když jsi to udělal, tak já nedokážu říct ne. Prostě... Sakra, já to taky chci. S nikým jsem si to neuměl představit, ale s tebou... Jo, chci si vyznat lásku před našima rodinama, chci celýmu světu říct, že jsi můj. A navíc, kdo by odolal takovýmu prstýnku?“
„Po prababičce. Máma ho schovávala, abych s ním jednou mohl někoho požádat o ruku. I když teda nevěřila, že to udělám.“
„Páni. No páni.“
„Takže... Můžu ti navlíknout prstýnek?“
„Ano, prosím. Ano...“
„Mimochodem, víš, že ti po tvářích tečou slzy? Patri...“
„Tobě se zas klepou prsty, a taky ti to neříkám.“
„Kuš. Tak... A je to. Teď jsi... Můj snoubenec.“
„No do háje.“
„Nehodláš si to ještě rozmyslet, že ne?“
„Ani omylem, Lukášku. Miluju tě. Moc... Moc tě miluju.“
„Já vím. A já tebe. Paťulko...“
„Pojď. Vstávej. Jdeme do ložnice. Potřebuju tě. Hned. A dost patrně celou noc.“
„S radostí, lásko moje.“
„A smaž si ten úsměv, protože... Nemysli si, že ti to v budoucnu tak snadno projde, když se mě pokusíš takhle hnusně a zákeřně obcházet. Když řeknu ne, platí to.“
„Já vím.“
„Nebudeš to na mě zkoušet. Nebudeš mi dávat ten nejdokonalejší prsten, jakej jsem kdy viděl, a... A jak je vlastně možný, že mi dokonale padne?!“
„Dal jsem ho upravit podle jednoho z těch tvejch bižuterních, co nosíš... NOSIL JSI na levym prsteníčku.“
„Jsi dokonalej. Oficiálně... Dokonalej.“
„Ne, to ty, zrzounku. A já nemůžu uvěřit tomu, že jsi řekl ano.“
„Tak věř. Protože moje odpověď se nezmění. Teď se mě už nezbavíš.“
„Jako bych snad chtěl. Nikdy. Tebe nikdy.“
„Mhm... Pojď sem. Ložnice je daleko. Moc daleko. A ten gauč stejně musim vyčistit...“