„Ale vždyť to není skutečný!“

Víme to všichni. Když čteme knížku, koukáme se na seriál nebo film. Víme, že to, co se odehrává před našima očima, není realita. Většina z nás si to uvědomuje až moc dobře. A o to radši do té nereality utíkáme.

Co že to tu melu? Ale nic. Jen následek jednoho malinkého sporu, co jsem s někým vedla. O životě v realitě a lásce (hraničící s posedlostí) k čistě fiktivním dílům. Protože intenzivně prožívat seriál je podle všeho prohřešek proti dobrým mravům. A cítit s hlavními hrdiny je přinejmenším hodně divné.

Pakliže chodíte na můj blog (tedy, chodíte pravidelně a nezabloudili jste sem jen omylem), asi to znamená, že rádi čtete. Takže se nejspíš taky, stejně jako já, rádi noříte do tak trochu vymyšlených světů a fandíte fiktivním postavám. Chovám proto jistou naději, že se mnou budete v tomhle článku aspoň trochu souhlasit, když budu říkat, že já na tom, že se člověk tak trochu fixuje na nereálné postavy, vůbec nic špatného nevidím.

A ne, rozhodně to není proto, že bych měla rovnou celou armádu filmových, seriálových a literárních postav, ke kterým mám podstatně lepší vztah než k většině lidí. Kdepak. Jak vás tohle jen mohlo napadnout?

S literárními (a jinými) postavami se to má zhruba stejně, jako i s dalšími aspekty literárního (odborně TEXTOVÉHO, mimochodem) světa. Jsou prostě tak nějak dokonalejší a propracovanější než většina toho, co potkáte v našem nudném a šedivém reálném světě.

Osobnosti literárních postav jsou zkrátka mnohem jasněji definované než osobnosti lidí kolem vás. S literární postavou, pokud je tedy dobře napsaná, víte, na čem jste, víte, co od ní máte čekat, víte, o co jí zhruba jde. V některých případech znáte i její myšlenky. Jsou výřečnější, než vy nebo kdokoliv kolem vás kdy budete. Někdy i inteligentnější. A občas dokážou věci, o kterých vám se ani nesní.

(Mimochodem, samozřejmě, že tohle všechno platí i pro postavy seriálové a filmové, jak jinak.)

I vztahy mezi vymyšlenými postavami bývají tak nějak... silnější. Ať jde o lásku nebo nenávist, vždycky se zdá, že hrdinové knížky je prožívají intenzivněji, než vy si dokážete představit. (Zejména s tou láskou to platí. A nemusí jít jen o laciné ženské románky, jasno?)

Jejich svět, i kdyby byl stokrát založený na tom našem, se nám zdá lepší. A když se jedná o fantasy svět, kde oblohu křižují přátelští draci a po lesích pobíhají elfové, když postavy žijí přesně tam, kde bychom chtěli žít my a prožívají věci, co bychom si přáli prožít...

Ano, zkrátka máme velkou tendenci nechat se očarovat tím, co nemůžeme mít. Ať už je to severský bůh, šílená zrzavá lovkyně upírů nebo modrá policejní budka, co nás vezme kamkoliv, kam si jen budeme přát.

Ne, není nic zvláštního na tom, že milujeme vymyšlené světy a vymyšlené postavy. Pokud jsou dobře napsané, většinou si prostě nemůžeme pomoct.

Nebo vy snad neznáte ten pocit, kdy v knížce narazíte na nějakou poměrně (ne)sympatickou postavu, a než se nadějete, danou postavu naprosto milujete (případně nenávidíte, případně milujete A nenávidíte zároveň) a přejete jí, aby se její cíle do puntíku splnily (nebo aby se přihnal někdo s mečem a usekl mu tu jeho zatracenou hlavu) a aby v mezičase ještě získala nějakého toho zajímavého partnera, pokud si to tedy bude přát? Ale jistě, že ho znáte.

A i kdybyste stokrát chtěli, nemůžete si jen tak říct: „Ne, nebudu ho mít rád/a a nebude mi na něm záležet, protože není správný, abych si tak oblíbila fiktivní postavu.“ Schválně, zkuste to. Ale říkám vám, nepřestane vám na něm záležet jen proto, že jste se tak rozhodli.

Takže se s tím smiřte. Radši.

A v klidu své oblíbené postavy dál milujte. Uculujte se, když se dají dohromady. Radujte se, když se jim daří. Mějte strach z toho, čeho se bojí, i když to v našem světě vůbec neexistuje. Plačte, když se něco ošklivě, ale vážně ošklivě pokazí.

 

Vážně, je to v naprostém pořádku. Zatraceně, je to víc než v pořádku.

Vždyť o co se my, autoři, asi snažíme, než o to, abyste se do našich postav a světů zamilovali a aby vám na nich záleželo? To je celý smysl naší tvorby. Smysl naší existence, když to chcete hnát do krajností. Kdybyste najednou přestali knížky, filmy a seriály prožívat, jsme v háji.

Tak kašlete na to, co si o vás kdo myslí, a prostě si užívejte. V reálu možná žijete jen jednou, ale v knížkách, filmech a seriálech můžete prožít víc životů než Captain Jack Harkness.

A to stojí za ty otázky, proč tak třeštíte oči na tu sochu anděla...