„Odlož tu čtečku.“

Přikrčím se a pevněji sevřu černý koženkový obal zmíněného elektronického přístroje.

„Ani omylem,“ pípnu, ale v mém hlase není ani stopa jistoty.

Uslyším několik tichých kroků, jak se ke mně zezadu blíží.

„Hned odlož tu čtečku.“

„Já nemůžu. Já... Plním svoje školní povinnosti.“

Nemusím se ani ohlížet, abych si byla jistá tím, že se ušklíbá. Cítím to.

„Ano, drahoušku. Já sice vím, že v té Jeptišce byly nevhodné scény, ale... No, jsem si jistý tím, že TOHLE by vám ta učitelka číst nedala. Už jen proto, že fanfiction se většinou neřadí zrovna do zlatého fondu světové literatury.“

„Mezi náma, tahle by měla.“

Ozve se tiché odfrknutí.

„Loki a Tony Stark? VÁŽNĚ?“

„Ehm...“ odkašlu si, a jsem si skoro jistá tím, že se i mírně červenám.

„A vůbec... Víš, že nesnáším, když tvoje myšlenkový pochody ovlivňujou můj vzhled. Jsem na to naprosto ALERGICKEJ.“

Tohle mě už přiměje otočit hlavu.

„Vážně jsi Loki a máš na sobě tričko Black Sabbath?“

„Ano,“ zavrčí. „A nejde se toho zbavit.“

„Můj Múzáček se nemůže libovolně měnit? To je sladký,“ zaculím se.

„Nic sladkýho na tom NENÍ!“ zaječí. „A polož tu čtečku, hned.“

„Hm, když hezky poprosíš....“ olíznu si rty.

Múza se několikrát zhluboka nadechne a zavře oči.

„Klekat si nebudu, aby bylo jasno.“

„Škoda.“

Odevzdaně skloní hlavu a povzdychne si.

„Prosím. Prosím, mohla bys položit tu čtečku?“

„Vidíš, jak ti to jde.“

„Nepokládáš ji.“

„Já vím.“

„POLOŽ TU ČTEČKU!“

Vytřeštím oči.

„No jo pořád,“ frknu. „Nemusíš se hned rozčilovat.“

„Hned?“ zasípe tiše. „HNED? Tohle nebylo hned. Tohle bylo... Tohle bylo...“

„Štvu tě hodně?“

„ANO!“

Vypnu čtečku a bezpečně ji zaklapnu do jejího měkkého obalu. Odložím ji vedle sebe.

„Fajn. Tak co bys rád?“

Múza udělá několik kroků směrem ke mně. Jeho oblečení se postupně mění na to obvyklé, stejně jako jeho tvář a vlasy. Pro něj možná úleva, pro mě mírné zklamání. Ale říkat mu to by nebylo moudré.

„Mohli bychom se jít věnovat něčemu UŽITEČNÉMU?“ zeptá se. „Prosím. Já tu šílím. Jako by nestačilo, že jsi byla pár dní pryč, že Ginger od středy leží u ledu, že včera jsme toho napsali tak málo, že dneska vytrvale ignoruješ ten nápad, co ti posílám-“

„Vymáčkni se, Múzáčku.“

„-že ses musela učit tu zatracenou ortoepii-“

„Múzo!“

„Ale teď tu sedím a koukám na to, jak si čteš, čteš a čteš! Prosím, moc prosím, můžeme jít psát?!“

„Měla bych číst Fausta, víš?“

„To sis měla rozmyslet, než jsi strávila půl dne nad tou fanfiction!“

„A měla bych napsat ten text na tvůrčí psaní.“

„Neřeš to. Prostě si zapomeň flashku.“

„Vážně mě nabádáš k tomu, abych se flákala?“ pozvednu obočí. „Ts ts ts.“

„Prosím, můžeme jít zpracovat ten dnešní nápad? PROSÍM.“

Jeho tvář se změní jen proto, aby na mě mohl vrhnout pohled nakopnutého štěněte.

„Já nevím. Nezdá se ti moc sladkej? A navíc, stejně tu povídku nebudu moct zveřejnit ještě minimálně pár měsíců.“

„Prosím,“ zopakuje a jeho oblečení je náhle o poznání černější a tvořeno především kůží.

„Víš, poslední dobou toho svýho měnění podob vyloženě nadužíváš. Štveš mě,“ konstatuji.

„Neštvu. Vím, že ne,“ zaculí se. „Prosím, prosím, prosím.“

„Ale proč? Já hrozně nerada dělám zbytečnou práci, to musíš pochopit.“

A náhle přede mnou stojí dlouhovlasý zelenooký zrzek v hnědých kalhotách a zeleném tričku.

„Prosím?“ sepne ruce a padne na kolena.

„No, když to řekneš TAKHLE...“