Nebudete tomu věřit, ale jsem tu zase jednou s relativně normální povídkou. Yay! (Note to self - Přestat používat 'yay' pro vyjádření nadšení.) Tak jinak. To je radosti na Starém Bělidle, co? Nutno říct, že tahle povídka je normální vážně jen relativně. Slíbila jsem totiž jisté nejmenované Ladě, že jí zase jednou napíšu něco se dvěma slečnami, načež mi bylo sděleno přání, aby to bylo něco vážnějšího. No, pokusila jsem se. Absolutně spokojená nejsem, ale... No, co už, tak snad to aspoň jednoho člověka trochu potěší. =) (Pokud tedy nepropadne depresi, jako se to málem při psaní povedlo mně...) 
Musím přiznat, že jsem byla docela na vážkách, jestli vám sem tuhle knížku hodit nebo ne. Nemůžu ji totiž rozhodně zařadit mezi knižní tipy jako takové, jelikož za sebe ji s čistým svědomím nemůžu doporučit, i kdybych stokrát chtěla. Na druhou stranu si ale říkám, že se může najít někdo, komu by se mohla zamlouvat, koho by mohla zaujmout, povzbudit, nebo co já vím. No, kdyby se někdo takový našel, bude si muset najít důvody k jejímu přečtení v tomhle prvním (ale třeba ne posledním) knižním NEtipu.
Myslím, že je čas přiznat si, že s mým psaním to poslední dobou je všechno, jen ne slavný. Nějak nemám motivaci, nápady a především, a to je skoro nejhorší, slova. Snažíms e psát, ale poměrně často mě postihuje syndrom blikajícího kurzoru. Už mi z toho slušně hrabe, ale nic moc s tím nenadělám. Snad to brzo přejde. Prozatím jsem se pokusila aspoň inspirovat tématem 'Jeden den v cizím tělě', a protože Múze se nějak nechce přihrávat nápady, použila jsem por zpracování toho námětu naši známou dvojku, aneb Patrika a Lukáše. Ale nepředpokládám, že by se někdo hádal, že je nechce... =D
Přiznávám bez mučení, že k tomuhle článku mě vyprovokoval komentář jednoho hrdinného anonyma pod minulým článkem. Dotyčným neznámým/neznámou (ono se to blbě poznává, když je jeden anonym) jsem byla upozorněna na to, že jsem jen pozér a rozhodně ne fanoušek komiksů, protože jich dost fyzicky nevlastním a mám shodou okolností ráda hrdiny, které má tak nějak rádo víc lidí. No, anonym sice má pod svým komentářem už poměrně rozsáhlou odpověď, ale mě ten jeho postoj přiměl k napsání tohoto zamyšlení. Ne snad proto, že bych se urazila, nebo tak něco, chraň bůh (libovolný, ideálně severský). Je mi u pozadí (a věřte mi, že to je hodně širokej prostor, ehm), co si o mně myslí někdo, kdo se neumí ani podepsat. Ale tenhle přístup mě vytáčí už dlouho, takže o tom něco napíšu, než zase vychladnu a zapomenu na to.
