Často se mi nestává, že by mě nějaká knížka, potažmo série, vážně tolik chytila, že se od ní nebudu moct odtrhnout, vydržím nad ní vzhůru do čtyř do rána (s vědomím, že v osm potřebuju vstát a jít k zubařce) a zhltnu ji rychlostí blesku. Ne, já jsem většinou takovej ten poklidnější čtenář, co si jde číst třeba na hodinku, nebo čte cestou autobusem či vlakem. No, u série Scarlet and the White Wolf jsem poklidnější čtenář nebyla. To jsem byla regulérní závislák. Kdybych v době, kdy jsem se touhle knížkou propracovávala, jezdila autobusem, zcela nepochybně bych do ní zírala i cestou od autobusu domů a pravděpodobně by mě žvejklo auto, ač přecházím jedinou ulici, kterou projedou tak tři auta za hodinu. Což by mělo tu zjevnou nevýhodu, že bych vám o ní nemohla napsat.
Co jsem tím nekonečným úvodem chtěla říct je: "Hele, mám knižní tip, a tentokrát nedorazil po roce!"