Jako bych cestoval časem

Ahojky. Jak se vede? Chyběla jsem vám? Ehm, jo, chápu. No nic, nevadí. Jen tu pro vás zase jednou mám jednu nenápadnou krátkou (a teplou povídku), tentokrát inspirovanou TT 'Cestování časem'. Je to docela moje klasika, tak doufám, že proti tomu nic nemáte. Mně se totiž docela líbí... =)

A mimochodem, ráda bych, abyste ocenili, že jsem dokázala sepsat povídku na téma cestování časem, aniž bych v ní jen jedinkrát zmínila Doctora. To si zaslouží potlesk, no ne? =D

5 – Polární záře

Ehm, jestli dovolíte, teď bych se chvíli tvářila, že tu jako nejsem. Nebo se možná radši omluvím. To víte, jednou ve čtvrtek nejdu do školy a už nějak zapomenu, že je čtvrtek a že bych jako mohla hodit nějakou tu kapitolu. Ano, vím, jsem blbá. Ale co tomu radši říkat roztržitost? Každopádně, teď už mi to došlo a jsem tu i s novou kapitolou.

Ještě předtím vám ale řeknu, že na příště jste si odhlasovali téma Srdce. To skoro vypadá, že poslední dobou máte nějak v lásce romantiku, co? Na příště to ovšem nebudete mít tak snadné, anketa je tentokrát trochu... prazvláštní, abych tak řekla. Takže jsem zvědavá, co si s tím na mě vymyslíte... =D

A teď už nebudu zdržovat. Jen se pěkně pusťte do čtení... =)

Co poslouchat, když píšete?

Každý to má se psaním jinak. Někdo při něm preferuje absolutní ticho. (Teď jsem málem napsala Ticho, a hádám, že to by u psaní nikdo nechtěl, zejména proto, že by pak v jednom kuse zapomínal, co hodlal napsat. Což se mně tedy... stává v jednom kuse. A sakra.) Někdo potřebuje tematickou hudbu. A někdo nemá problém psát i při hrající televizi. Tenhle článek patří té druhé skupině.

Obvykle sice patřím k těm, které nedokáže vyrušit prakticky nic, když se jednou do psaní zaberou, ale občas mám i já chuť doprovodit si psaní nějakou tou písničkou. Prostě mě to dostane do správný nálady, kterou potřebuju na určitou scénu nebo povídku, líp se vžít do příběhu... Není to pro mě nezbytný, ne, ale někdy se hodí nenásilně se naladit na emoci, kterou chcete využít.

Jestli chcete vědět, jaká hudba k tomu pomáhá mně, pusťte se do čtení.

Divný sny

Ale ale, že bych se vracela zpátky ke svojí zvyklosti publikovat povídky na TT uprostřed nedělní noci? Ehm, ale na tohle mám fakt dobrou výmluvu. Věděli jste, že v televizi dávali Dvě věže, viďte? U těch se prostě nedá zrovna intenzivně psát. I když je to váš nejméně milovaný díl vaší nejmilovanější trilogie.

Ale nakonec jsem to dala dohromady. Povídku inspirovanou tématem Lapač snů. Je to docela krátká věcička, prostě taková epizodka, jak jste u mě ostatně zvyklí. Tak snad se vám bude líbit... =)

4 - Lávová lampa

Ano, ještě pořád chodím ve čtvrtek do školy tak, že vám sem musím dávat kapitolu takhle brzo. Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by si na to stěžoval. Teda, kromě mě, protože nemám zrovna moc času a kapku nestíhám. Což, uznávám, je jen můj problém, ehm.

Na příště jste si zvolili téma Polární záře. Pokud vás to zajímá, ano, mám už jistý nápad, jak to zpracovat. A vy zatím můžete hlasovat o přespříští téma, kterým mě můžete dostat do úzkých tak, jako jste mě dostai tou Lávovou lampou.

Doufám, že ten výsledek není tak špatný. Je to zase tak trochu klasika,co se těhle dvou týče. Tak si to hezky užijte... =)

Nelekejte se, ale...

... tak trochu jsem si pohrála s designem.

Ehm, jo. Chápu. Toho jste si asi už všimli. Řekla bych, že se dost dobře nedá nevšimnout si. Ta změna je totiž poněkud výrazná. Možná kapku výraznější, než jsem měla v plánu. Ale nevadí, koneckonců, změna je život. I když mám pocit, že tuhle větu poslední dobou používám nějak podezřele často...

Už před nějakou chvílí jsem o změně designu uvažovala, ale pořád jsem nějak neměla ten správnej nápad. Víte, já prostě nejsem ten kreativní, uměleckej typ, když přijde na vizuální složku blogu. Neumím fotit, v editování fotek jsem těžkej amatér a s HTML si rozumím asi stejně jako s jadernou fyzikou. Zkrátka, moje naděje na vytvoření skutečně oku lahodícího designu jsou poněkud nízké. Proto, a taky proto, že jsem nikdy neměla ani představu, co bych chtěla, jsem tu tak dlouho nechávala ten původní, poněkud provizorní vzhled. Ale blog je na téhle adrese už víc jak rok, a tak jsem si řekla, že si s tím zase zkusím trochu pohrát. A tohle je výsledek.

Deník fiktivní postavy - Múza

I když je tenhle článek pod štítkem 'Rozhovory s Múzou', musím se přiznat, že to není tak docela rozhovor. Vlastně to není ani trochu rozhovor. Je to moje zpracování úkolu 'deník fiktivní postavy', co jsme dostali na Tvůrčím psaní. Musím přiznat, že dokud se Maťa nezeptala, jestli o Múzovi budu psát, vůbec mě nenapadl a rozhodovala jsem se mezi pár svými postavami, i když jsem neměla ani to nejmenší tušení, kterou vybrat a o čem psát. Ale s Múzou to bylo dost jednoduchý. (Což je u něj tak trochu zázrak, ale neříkejte mu, že jsem to řekla.)

Tak co, chce si někdo udělat menší exkurzi do hlavy mého drahého Múzáčka a poznat, jak těžké to se mnou má? Tak se pusťte do čtení... =)

Co prosím?

Tahle povídka (která je, jak si ostatně můžete všimnout, po dlouhé době zase jednou hetero, čistě jen aby se neřeklo, že to zanedbávám) je dokonalým příkladem postupu 'netuším, co chci napsat, ale začnu psát a ono to prostě nějak dopadne'. Mimochodem, jak jste si mohli už párkrát všimnout, to je můj zdaleka nejoblíbenější pracovní postup. Všechno jde tak nějak líp, když člověk nemá plán...

Ehm, jo. Zkrátka, povídka na TT 'Ohlušující ticho'. Tak si ji užijte... =)

3 – Šlehačka

Tak si říkám, že vy, co máte čtvrteční dopoledne aspoň relativně volná, asi musíte milovat můj aktuální rozvrh, co mě nutí dávat sem kapitoly Patrika s Lukym už takhle brzo dopoledne. Připočtěte k tomu ještě to, že poslední dobou i když vstávat nemusím, stejně jsem vzhůru tak v osm... Jo, dneska je kapitola zkrátka extra brzo. Snad z toho máte aspoň trošku radost. =D

K organizačním věcem, na příště jste si odhlasovali téma Lávová lampa, což mě jistým způsobem potěšilo. Ne, vážně, sice mě na to ještě nic nenapadá, ale už se těším, až něco vymyslím... =D A samozřejmě, že můžete hlasovat i o téma přespříští. Žádná originální témata tu tentokrát nemáme, ale snad si něco vyberete. Tak mě překvapte.

A teď už si jděte hezky přečíst kapitolu o šlehačce. Možná vás potěší, že tentokrát je zase jednou trochu víc ujetá, aspoň pokud můžu soudit. Řekla bych, že se trochu vracíme ke kořenům. Tak schválně, co na to řeknete... =)

Ztráta motivace snadno a rychle

Předem říkám, že tohle je úplně obvyklej stěžující si a mírně fňukající a sebelítostivej článek, takže pokud proti takovým něco máte, tak tohle asi radši ani neotvírejte. Ale pokud se rádi vyžíváte v cizím neštěstí a čtete pičování o ničem, tak jen kidně pokračujte. Protože tohle si užijete.

Víte, já vás nechci z ničeho obviňovat, nechci si na vás vylívat zlost, nic takovýho. A rozhodně vás nechci k ničemu nutit, to ani omylem. Prostě si jen stěžuju, jasno? A ani na to tak docela nutně nemusíte reagovat. Skoro ani nečekám, že budete, protože... No, asi přikročíme k tý stížnosti, co?

Kolik?

Čím to je, že na dobu, kdy nejsem doma, se vždycky snažím nastavit článek, i když vím, že když bych doma byla, nejspíš bych se na něj vykašlala? Ehm, nevadí. Jsem teď na víkend pryč, ale byla jsem hodné děvče a napsala jsem vám tuhle povídku. Je to takové moje standardní gay dílko, takže víte, co si máte představovat. =D

A jen tak mimochodem, je inspirované TT 'Téma, o kterém nikdo nemluví'. To jen abyste věděli. Tak přeju hezké počtení... =)

2 – Fotky

Přiznávám se rovnou, tahle kapitola za moc nestojí. To neříkám, abych vás donutila mě chválit, vážně ne. Prostě mám pocit, že to za moc nestojí. Je to kapitola psaná včera večer, šitá horkou jehlou. Měla jsem toho prostě poslední tejden do školy víc, než by bylo zdrávo, a až dneska mi došlo, že tu kapitolu prostě nemám. Tak to berte na vědomí, prosím. A mimochodem, musela jsem ji přednastavit, proto vychází tak hezky v jedenáct...

Na příště jste si odhlasovali téma Šlehačka, které bylo v hlasování už podruhé. Tentokrát si to zpracování vybojovalo. A samozřejmě, že můžete hlasovat zase o přespříští námět. Tak do toho.

A teď si jděte přečíst Fotky. Ale nezapomeňte, co jsem říkala. Tohle fakt není zrovna top kapitola...

Proč máme rádi záporáky?

Je to vlastně docela zajímavý fenomén. Je jedno, jestli mluvíme o filmech, seriálech nebo knížkách, ve všech se obvykle vyskytují (nebo by se aspoň měly vyskytovat) jak kladné, tak záporné postavy. Čím to je, že tolik lidí dá přednost těm hrdinům, co, ehm... řekněme... nejsou tak docela hrdinští? Kde se bere to kouzlo záporáků, které jim dodává až neodolatelnou přitažlivost? Zkrátka, proč se tak často stane, že chudák hrdina může jen tiše plakat v koutě, zatímco padouch se hřeje ve světle virtuálních reflektorů?

Jen použij fantazii

Přiznávám, že tuhle povídku jsem psala místo toho, abych dávala dohromady referát na českou dekadenci. Na moji obhajobu, po celým dni, kdy střídám smrkání s popotahováním, mě tak pekelně bolí hlava, že u toho stejně nedokážu sedět, a psát povídky jde i v poloze ležmo, takže jsem jaksi dala přednost tomu. A výsledkem je tahle povídka.

Je to zase jednou jen taková drobnost, tentokrát gay, čistě jen pro změnu. A taky proto, že mi to prostě tak nějak líp sedělo. Jo, a vznikla na TT 'Fantazie'. Jen abyste věděli.

Tak příjemný počtení... =)