Zoufale, zoufale osamělý

Tak, a jsem tady zase. Zas s jednou povídkou, která vám snad zpříjemní tuhle nic moc sobotu (aspoň u nás je teda nic moc, jako by se nemohlo počasí rozhodnout, jestli bude hezky, nebo ošklivo), která navíc pro část z vás znamená, že škola je už za rohem. Ehm, pardon, to ode mě nebylo hezký.

Takže, co od téhle povídky čekat? No, vlastně je to docela moje klasika. Trochu vtipná, trochu víc gay, prostě standard. Správně, po dlouhé době to nebude na vážné téma. Ani náhodou ne.

A mimochodem, povídka je psaná na téma zadané v Literárním klubu. No, řekla bych, že takhle zpracované téma Opuštěný strom asi nebude zrovna obvyklá věc. Ehm.

Tak si pěkně užijte čtení... =)

5 – Sukně

Ano, uvědomuju si, že tuhle kapitolu vám nesu o něco později než obvykle. Ne, nebojte, nezapomněla jsem na vás, prostě to jen tak nějak... dřív nevyšlo. A taky jsem chtěla nechat ještě chvíli na výsluní včerejšímu článku. Ale dočkali jste se, nová kapitola Patrika s Lukášem je tu, později, ale přece.

Tak jo, organizačně. Na příští týden jste si zvolili téma Králík, za což bych vám chtěla velice poděkovat, jelikož je to přesně to téma, na které vážně nevím, co napsat. No, ale co, to se nějak poddá. Ale zkuste mi na přespříště vybrat něco lepšího, ano? Díky moc.

Teď už vás ale nebudu zdržovat. Pokud totiž můžu soudit, dnešní kapitola vážně stojí za to...

Díl třináctý – Hlavně nezmrvit konec

I když si plně uvědomuji, že původně jsem vám slíbila, že vám v seriálu 'Píšeme knížku' přinesu díl týkající se revizí, mám tu nakonec něco kapku jiného. Přiznávám bez mučení, že v tom slibu jsem se kapku unáhlila. Ano, díl o revizích sice bude, ale až příště. Kdybych se totiž nebyla líná podívat do zápisníku, kde mám náměty pěkně sesumírované, všimla bych si, že je tu ještě jedna otázka, které se před revizemi musím věnovat. Otázka adekvátních závěrů.

Literární deníček (19. 8. - 25. 8. 2013)

Přiznám se, tenhle týden se skoro bojím sem psát. Nejradši bych tenhle deníček přeskočila, protože je mi absolutně jasný, že mě všichni budete mít za magora a nejspíš vyjádříte silné obavy o stav mojí klávesnice a mozku. Ale jednou jsem s tím začala, takže... Tady to máte. A nemusíte to číst, jestli se vám nechce...

("Bla, bla, bla. Jsi celá nadržená na to, až si to přečtou. Ty TOUŽÍŠ bejt označovaná za magora. A netvrď mi, že ne. Já jsem tvoje Múza. Vidím ti do hlavy!")

Pravidlo

Tak jo. Vlastně ani tak docela nevím, jak mě tahle povídka napadla. Prostě mi tak najednou přistála v hlavě. Jako obvykle. Díky, Múzo, fakt, že jo. Přihrávat mi takovýhle věci v tak ošklivej, tmavej a propršenej den...

Říkám vám upřímně, že není nijak veselá, i když většina mých gay věcí je. Možná je kapku pozitivní. Možná taky ne, posouzení nechám na vás a vašich pocitech. Každopádně, mně se docela zamlouvá. A dost možná má i něco jako poselství. Možná. I to musíte posoudit vy.

Já vám jen popřeju příjemný počtení...

„Ty jsi fakt Múza k nezaplacení, víš to?“

„Ehm, no... Díky?“
„Jsi prostě neskutečnej.“
„To jeden vždycky rád slyší.“
„Neuvěřitelnej...“
„Zase mě nepřechval.“
„...blb.“

4 – Robertův robertek

Zdá se to jen mně, nebo ten čas nějak šíleně letí? Vážně, tohle není normální. Jako bych sem minulou kapitolu dala včera, ale on už je zase čtvrtek a já musím hodit další. Ale nebojte, mám ji pro vás připravenou.

Nejdřív bych vám měla říct, že na příště jste si odhlasovali téma Sukně, přesně dle všech předpokladů. Ne, že bych protestovala, protože tohle bude ještě zábava. Rozhodně. Na přespříští díl v anketě žádného favorita nemám, takže máte skvělou šanci mě hlasováním překvapit. Tak do toho.

A teď už laskavě zmlknu, abyste si mohli užít tuhle velice zajímavou kapitolu.
P.S. A ano, Lukášek vážně má zítra, neboli třiadvacátého srpna, narozeniny. Tak mu hezky popřejte... =)

Teď se na mě neosočujte, protože...

… protože já moc dobře vím, že to, co jsem teď napsala, je naprosto blbě. Ale taky vím, že je to poměrně dost často se vyskytující chyba, i když mě o ní nikdy předtím nenapadlo psát. Spousta lidí ji dost možná i přehlíží, případně si ji neuvědomuje, případně ani neví, že je to vlastně chyba. Ale bez obav, jsem tu, abych vám to osvětlila. Co že to? No přece rozdíl mezi slovy 'osočit' a 'osopit se'. A ne, v tom 'se' to vážně není.

Literární deníček (12. 8. - 18. 8. 2013)

Zatraceně, ono je zase pondělí, co? Ehm, jo. No, abych se přiznala, dneska jsem kapku zapomněla na to, že bych vlastně měla dávat dohromady Literární deníček. To víte, zápis do školy, bolí mě hlava a tak vůbec... Ale vzpomněla jsem si, takže o zápisek o tom, co jsem za minulý týden naťukala, nepřijdete. I když, možná byste radši přišli. Ano, už zase trhám rekordy. Tak trochu... víc. Ehm. Jo, a abych nezapomněla, tenhle týden jsem si kapku nestíhala psát k jednotlivým dnům poznámky, takže ty kecy, co uvidíte, budou spíš velice přibližné vzpomínky, než co jiného...

("Nazývejme věci pravými jmény, drahoušku. Ne, že jsi nestíhala. Ty jsi prostě a jednoduše byla líná. Ale já se ti nedivím, však jsem tě taky utahával. Muhahaha...")

Máma

Abych se přiznala, tahle povídka tu dneska měla bejt podstatně dřív. Pak mě pořád něco rušilo od jejího napsání, sekala jsem se, brouzdala po netu... Zkrátka, dopadlo to, jak to dopadlo, a je tu až teď.

Tak co bych k ní řekla? No, předně asi to, že mi ležela v hlavě už pár týdnů, ale až dneska dozrála do téhle podoby. Je to zase jednou lesbická povídka a tentokrát na jedno z kontroverznějších témat. Abych tak řekla, hlavním impulsem pro její napsání byl OBRÁZEK z 'Pochodu pro rodinu', co jsem dneska našla na Novinkách. Pokud to nevíte, šlo o pochod odpůrců dnešní Prague Pride. Jo, trochu jsem nad tím pozvedla obočí. A pak se dala do psaní. Tohle je výsledek. Hádám, že tušíte, o čem bude...

3 – Krev

Zatraceně, to už je zase čtvrtek? To jako fakt? Vypadá to, že jsem po tom návratu z hor nějak ztratila pojem o čase. Díkybohu ne natolik, abych tuhle kapitolu zapomněla napsat. Nechci vědět, jak byste se tvářili, kdyby jo. Ale bez obav, nezapomněla jsem, takže o svoje tradiční čtvrteční teplý počtení nepřijdete.

Když jsme u toho slova 'teplý', má mě vůbec překvapovat, že jako příští téma jste si odhlasovali zrovna Robertův robertek? Ne, nepřekvapuje, přirozeně. Jen nevím, co s tím provedu. A když ještě vezmu v úvahu, že na přespříště máme v anketě dalšího favorita, jak se zdá... No nic. Třeba mě tentokrát vážně překvapíte.

Ale teď už přestanu žvanit. Jděte si užít poněkud sladkou kapitolu...

Vy Múzy...

Popostrčila jsem po stolku hrnek ledové kávy.
„No tak, buď hodnej,“ oslovila jsem prázdno v místnosti. „Podívej, kafíčko...“
Odpovědí mi bylo jen ticho.
Posunula jsem dopředu malý talířek.
„A hele, perníček...“ zkusila jsem. „A pekla jsem ho sama!“
„Pch,“ ozvalo se mi vedle ucha. „Vážně myslíš, že ti skočím na tak laciný triky?“

Literární deníček (5. 8. - 11. 8. 2013)

Dneska vezmu úvod Literárního deníčku stručně. Koneckonců, ono to bude stručné jaksi celkově. Jak víme, minulý týden jsem byla pryč, a když jsem se vrátila, nějak se mi do psaní nechtělo. Múza se kamsi vypařil a jaksi se ještě neobtěžoval vrátit, hajzlík. Což je pro mě vcelku smutné. Ale tak co už. On se objeví. A když ne, budete se moct cejtit fajn, že mi to psaní taky moc nejde...

("Ne, neobjevím. Ne a ne a ne. Ani omylem. Chtěla ses mě zbavit, tak to máš. HA.")

Takže

Tak ahoj, děcka. Jsem zase zpátky doma. A jak jsem nenápadně slíbila, mám tu jednu takovou naprosto nevýznamnou povídečku, která je sice vcelku o ničem, ale tak co už, že ano. Třeba aspoň někoho potěší, i když není nijak zvlášť dobrá. Ale nebojte, bude to lepší. Jen se do toho psaní potřebuju zase dostat...

2 – Soused

Bože můj, vážně, proč jsem tyhle dva maniaky nedala dohromady někdy dřív? Mnohem dřív? Jasně, krom toho, že jsem měla jasně danej plán, kterej jsem v žádnym případě nechtěla porušit. Ale... Jo, teď jsem u toho, čeho jsem se nemohla dočkat. Teď je s nima teprve pořádná sranda. Když jsou spolu. Baví vás to číst tolik, jako mě to baví psát?

Ehm, chápu, mám mlčet a nechat si svoje nadšení pro sebe. Tak jo. Měla bych vám asi oznámit, že na přespříště jste si odhlasovali téma Krev. V hlavě mám hned několik možností, jak to zpracovat, takže ještě uvidíme, která vyhraje. Jako obvykle můžete i tentokrát hlasovat o přespříští téma. Schválně, co z toho tentokrát vyleze. Poslední dobou je to docela zábava...

Tak jo, konec keců. Pěkně si užijte kapitolu...

Díl dvanáctý – Na to, co už máš, NEHRAB

Měli byste vědět, že když píšete knížku, budete mít občas nutkání ji po sobě číst. Ať už to bude z touhy vrátit se k nějaké scéně a prostě si ji oživit, nebo z čistě pragmatické nutnosti najít určitý drobný detailek, na který potřebujete navázat a který jste si, zatraceně, měli napsat, jak jsem vám ostatně už jednou radila. (I když v tomhle ohledu vážně kážu vodu a piju víno, jelikož já tyhle detaily hledám v jednom kuse.)

Zkrátka, je jedno, proč si svoje (vele)dílo pročítáte, podstatné je, že je vysoce pravděpodobné, že to, co budete číst, se vám nebude moc zamlouvat. Podivný slovosled, ještě podivnější vyjádření, tohle nehraje, tohle byste každopádně napsali jinak, tenhle dialog je... No, znáte to. A co budete chtít, zcela přirozeně, udělat, když ty vady na kráse své knížky spatříte? Ano, správně, neprodleně je opravit.

Literární deníček (29. 7. - 4. 8. 2013)

Zase jednou jsem v počtu znaků značně znevýhodněná. Jak víte, v sobotu jsem odjela pryč, pročež jsem přišla hned o dva dny psaní. A zrovna ty, kdy kolikrát píšu nejvíc. Tedy, ne, že by moje výsledky byly nějak extra mizerné, ani omylem. Vlastně mám nebezpečný pocit, že až si tenhle Deníček projdete, zase jednou mě nebudete mít rádi. Ale hele, až do soboty jsem pryč. Kdo chce, půjčte si do tý doby Múzu...

("Prosím? PROSÍM? Co jsi to řekla? To jako myslíš vážně, že mě jen tak... nabízíš? No, vážená, jestli myslíš, že tu v sobotu budu, tak jsi na omylu. PCH!")

Konspirační teorie

Nebudete tomu věřit, ale když jsem zahlédla TT 'Konspirační teorie', myšlenku na povídku jsem měla v hlavě během asi dvou minut. Prostě tam tak přistála. Sice bez patřičných detailů, ale aspoň v hrubých obrysech ano. A povídku, která byla psaná na základě přesně té myšlenky, máte teď tady. A tentokrát je to konečně zase něco podle starý dobrý zásady naprostý ujetosti. Zajímá vás, o jakou konspirační teorii tu půjde? No, asi budete překvapení...

Ještě menší oznámení

Ano, vím, není to tak dlouho, co jsem se po MoRu vrátila domů (jen něco málo přes dva týdny), a už zase mizím pryč. Tentokrát je to na jen na týden. Kdyby vás to snad zajímalo, jedu s kamarádkou na hory, provozovat takové to nekonečné plazení se do kopce, běžně známé jako turistika. I když notebook s sebou mít budu, nejspíš se tu nebudu zrovna moc pohybovat, nebudu odpovídat na vaše komentáře a už vůbec nebudu psát, tedy s nejvyšší pravděpodobností.

1 – Hvězdy

Dneska mi zase kapku trvalo vám sem tu kapitolu hodit, no? Pardon, v tomhle vedru se prostě nejsem schopná k ničemu dokopat, a že bych se měla dokopat vážně k hodně věcem. Ale bez obav, kapitola je tady. První kapitola etapy s názvem Milenci. Je to fajn pocit, co? No, pro mě určitě. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem se musela držet, než jsem je konečně dala dohromady, ehm...

Tak jo, měla bych vám říct, že na příští týden jste si odhlasovali téma Soused. Taky vám můžu říct, že jsem tu kapitolu už napsala. A mezi námi, je docela zajímavá. Chicht. Další námět je zase na vás, tak hlasujte v anketě. Teď je osud kluků jen ve vašich rukou. =)

No, ale teď už přestanu kecat. Užijte si Hvězdy...