Člověk míní, lenost mění

Jak víme, plány jsou od toho, aby se při nejbližší příležitosti měnily. Kdykoliv si nějakou činnost rozvrhnete tak, abyste na ni měli dost času, objeví se něco (povětšinou vaše podvědomí, které vám říká, že přece máte dost času), co vás od ní vytrvale odlákává tak dlouho, že na ni náhle máte času, ehm... o poznání méně. Ďáblík, co vám sedí na rameni, zkrátka dokáže pokazit i ty nejčistší úmysly.

Osobně jsem se o tom přesvědčila už mnohokrát. Naposledy... No, zhruba tak teď.

Jsem doma!

Ehm, jo, uvědomuju si, že těch gay povídek je poslední dobou docela dost. A celkově že povídek je tu poslední dobou docela dost. Skoro až moc, řekla bych. Jo, slibuju, pokusím se zase někdy napsat něco, co není povídka (jmenovitě třeba něco o psaní nebo tak), ale zatím to asi budete muset vydržet. =D

Jako obvykle je to dneska teplý, ne tak ulítlý jako obvykle, prostě spíš jen... takový normální. A letmo, skutečně jen velmi letmo inspirovaný tématem 'Tóny písně'. Tak to omrkněte, třeba se vám to bude líbit... ;)

9 – Vězení

Až budete číst tyto řádky, nejspíš budu zrovna trčet ve škole. (Pokud je budete číst mezi třetí a půl pátou, nejspíš budu dělat ne zrovna lehkej zápočet z Hlasový výchovy a rozhodně se nebudu bránit tomu, abyste mi drželi palce, ehm.) Tahle kapitola je zase jedna z těch předem nastavených. A taky těch psaných na poslední chvíli. Mám toho teď vážně hodně, no.

Každopádně vám musím říct, že na příště jste si zvolili téma Ovečka, i když jen velmi těsným rozdílem jednoho hlasu. A ovšem, že se očekává, že kliknete i na nějakou možnost v anketě o přespříští téma. Budu vám za to vážně vděčná. Docela ě totiž zajímá, co zase vyberete. =D

Ale teď už mlčím, abyste se mohli pustit do čtení. Schválně, co čekáte od Vězení?

Nártoun

Ahoj, lidi. Já vím, že poslední dobou ten blog tak trochu zanedbávám a zveřejňuju toho docela málo, ale mám toho teď vážně hodně do školy a prostě nějak nestíhám. Tak tu pro vás zatím mám aspoň jeden úkol, co jsem psala do školy, konkrétně to bylo na zadání 'Příběh věci, co máte doma'. A mě nenapadlo nic lepšího než psát o plyšákovi, kterýho jsem dostala k Vánocům. Je to jen docela krátký, ale doufám, že se vám to třeba aspoň trochu zalíbí... =)

Knihomol

To, že jsem na víkend pryč, mi nezabránilo v tom, abych vám sem hodila povídku na TT. Ještě aby zabránilo, že ano. Tentokrát je to na téma 'Knihomolství', jak by vám mohlo asi docea dobře dojít z názvu. =D

Nebudu vás zdržovat nějakým složitým úvodem, stejně to nejspíš nikdo nečte. Prostě vám jen popřeju, ať se hezky pobavíte. =)

(A mimochodem, kdo bez nápovědy pozná knížku, o které se tam mluví, bude mít u mě velký plus. A kdo si ji sežene a pustí se do jejího čtení, bude mít ještě větší...) =D

8 – Galaxie

Ahoj, lidi. Už zase nepatrně nestíhám, jen abych vám sem mohla hodit tuhle kapitolu. Ehm, no, nevadí. To nějak přežiju. Teda, snad přežiju i ten útěk na autobus, co mě skoro nevyhnutelně čeká...

Musím vám oznámit, že na příště jste si vybrali námět Vězení, za což vám skutečně pěkně děkuju, jelikož naprosto netuším, co z toho ještě vyleze. =D A samozřejmě, že můžete hlasovat i o námět pro přespříští kapitolu, jak taky jinak. =)

No nic, nebudu zdržovat vás ani sebe. Jen ještě jedna informace. Ano, dneska nám vážně vyšla kapitola na den, co jsem tak nějak určila za Patrikovy narozeniny, takže... Popřejte mu něco hezkýho, ano? =D

„Víš, jsem Múza.“

„Ale nepovídej. To jsem vůbec netušila.“
Sjel mě od hlavy k patě pohledem, co by mohl být děsivým, kdyby ho ovšem neužíval tak často, že jsem se vůči němu dávno stala dokonale odolnou.
„Nechápeš, o co mi jde,“ zavrčel. „Jsem MÚZA.“
„Ano, já VÍM,“ zvedla jsem oči v sloup. „Co přesně že na tom nechápu?“
„Jsem tvoje Múza.“

Město v oblacích

Říkám to předem, tahle povídka bude docela divná. Docela dost divná. Je hodně odlišná od toho, co píšu obvykle, ale TT 'Město v oblacích' (kdo by to z toho názvu povídky řekl) mě prostě tak nějak... zvláštním způsobem inspirovalo. A možná to není povídka s nejoriginálnější zápletkou nebo koncem, ale stejně jsem nějak měla potřebu to napsat. Dalo to víc práce než obvykle, ale... No, uvidíme, třeba se vám tenhle experiment zalíbí... =)

7 – Koně

Ehm, ahojky. Přiznávám, dneska jsem málem zapomněla, že je čtvrtek a já mám zveřejnit kapitolu, než pojedu do školy. Takže jsem ji tak nějak málem ani nezveřejnila. A teď ji sem házím, když už bych se pomalu měla chystat na cestu. Ale co bych pro vás neudělala, že?

Každopádně, musím vám říct, že na příště jste si odhlasovali téma Galaxie, což mě potěšilo, ačkoliv vůbec nemám tušení, co na něj napsat. Ale to se poddá. Na příště mi ovšem náhodné losování vyplivlo anketu, které se vyloženě děsím. Tak schválně, co vyberete. Každopádně to bude asi docela... zajímavé psaní. =D

A teď už mlčím (a jdu se oblíkat). Užijte si Koně. I když to možná není tak docela to, co jste čekali... =D

Psaní do šuplíku

Když píšete a myslíte to se psaním aspoň trochu vážně (a možná i když nemyslíte a píšete si jen tak pro radost), vždycky musíte dřív nebo později vyřešit dilema, jestli chcete svoji tvorbu někde zveřejňovat, nebo chcete (přinejmenším prozatím) psát jen pro sebe a schovávat si svou tvorbu 'do šuplíku'. (Jen tak mezi řečí, ani v době počítačů není tenhle termín tak docela od věci. Moje 'psací' složka v počítači se vážně jmenuje Šuplík.)

Samozřejmě, že obě varianty mají svá pro a proti, o kterých by se dalo poměrně sáhodlouze rozepisovat, ale to pro dnešek v plánu nemám. Dnes si zkrátka budeme povídat jen o samotném psaní do šuplíku.

Věříš?

Víte, jak jsem minulý týden říkala, že jsem se ovládla a i přesto, že se to s tématem Cestování časem nabízelo, v povídce jsem ani jednou nezmínila Doctora? No, s tématem 'Život mimo Zemi' jsem se už ovládnout nedokázala. Ono se to prostě nabízelo. Stejně jako se nabízela spousta dalších věcí. Výsledek?

Značně šílená povídka, která není naprosto o ničem a je tvořená vlastně jen blábolením o nejrůznějších formách života mimo naši planetu. Nebo dočasně na naší planetě. Že jste zmatení? No, upřímně, nevím, jestli na tom po přečtení budete líp. Ale zkusit to můžete... =D

6 – Srdce

Dnešek je zase jeden z těch velice příjemných dní, kdy mám školu od rána, pročež jsem vám tuhle kapitolu musela nastavit předem. Kdyby se někdo snad divil, ano, to je důvod, proč je tu od včerejšího večera i anketa. Prostě jsem neměla kdy jindy ji hodit.

Na příště jste si odhlasovali téma Koně. Nebudu se k němu vyjadřovat blíž, řeknu jen, že určitý nápad už mám. Samozřejmě, že můžete hlasovat i o námět přespříští kapitoly. Tentokrát náhoda určila poměrně dost témat, co se moc neobjevovala. Takže mě docela zajímá, co vyberete.

Ale teď už se pusťte do čtení. Jo, a jen tak mimochodem, dneska bude ve škole den na houby, takže komentáře obzvlášť potěší. Čímž vás ale do ničeho nenutím... =D

Konec?

Abych se přiznala, už na to nějak nemám nervy. Pryč jsou časy, kdy byl tenhle blog mým životem. Přiznávám, že na to, že už není, má jistej vliv i škola. Prostě mi teď zabírá moře času, moc na to, abych se dokázala soustředit na blogování. Snažím se, ale prostě to nejde. A nakonec mám stejně vždycky jen pocit, že blog mi bere čas, co bych měla věnovat pořádnýmu psaní, ne jen povídkám bez hlubšího smyslu.

Prostě mám už pocit, že mi to tu nic nedává, a nejen to. Že mi to dokonce bere příležitost se zlepšovat. A já mám pocit, že na to už psychicky jednoduše nemám.