Seriálový tip #5 - Hit the Floor

Po dlouhé, dlooouhé době jsem tu zase jednou s jedním seriálovým tipem. Jak jsem už předesílala v článku o tom, že se vracím, tímto okamžikem opouštím původní podobu tipů, protože mě hrozně svazovala a nebavila. Takže k čertu s podnadpisy a pořád tím samým dokola, sem s názory vyjádřenými formou souvislého článku. Jupí!

Protože víte jak, sice je ještě léto, ale někdy je venku ošklivo, a jediné, na co má člověk v tu chvíli náladu, je zalézt si do postele a pustit si nějakou oddechovku. Koneckonců, když je vedro, tak je pro změnu nejlepší padnout, nehýbat se a pustit si nějakou oddechovku. (Člověk si umí báječně hledat výmluvy, proč čučet na seriály, že? Já u toho třeba šiju z korálků...)

Každopádně, pokud tedy snad hledáte nějakou oddechovku, u níž zabíjet čas, seriál Hit the Floor se jeví jako takřka ideální. Můžete u něj hezky vypnout mozek (technicky vzato byste tedy dle tvůrců neměli, z důvodů, k nimž se ještě dostaneme, ale v praxi klidně můžete), nebo se třeba věnovat nějaké vlastní činnosti (jako já tomu šití).

Lubrikant je pro slečinky (aneb Co mě točí na gay fikci)

Taky máte tak rádi nadávající články? Z pozice blogera je naprosto miluju. Nejen, že mi jejich psaní odjakživa šlo tak nějak líp (to bude ta sarkastická povaha po mamince), ale ještě se při nich člověku tak hezky uleví... A že si ulevit potřebuju.

Víte, pryč jsou časy, kdy jsem vzala zavděk jakoukoli gay knížkou či povídkou (ano, zcela nepokrytě se tu budu zaměřovat jen na homosexuálně orientované jedince mužského pohlaví, omlouvám se) a její případné chybky nehrotila. Postupem času se ze mě stala vcelku vybíravá mrcha. Která má výhrady. A má jich dost. Dost možná i k vlastním starším dílům, mimochodem. Některé jsou ryze objektivní námitky (většinou týkající se, ehm, základních funkcí lidského těla), některé spíše moje vlastní soukromé (ne)preference. Ale pokud chcete vědět, jaké jsou ty největší z nich...

Je libo comeback?

Ehm, ťuk tuk? Tady jedna polozapomenutá blogerka, která se hlásí zpět do služby. Tedy, možná hlásí. Pokouší se hlásit?

Uznávám, že po těch mnoha a mnoha měsících, kdy jsem na tenhle blog nenapsala ani čárku (a vlastně většinu času zcela ignorovala fakt, že vůbec nějakej mám, což je docela smutný, vzhledem k tomu, že dřív jsem jím žila), si už na mě možná ani nevzpomínáte. To je v pohodě. Zasloužím si to. Přestala jsem s blogováním z vlastní blbosti (a strašný lenosti), holt si budu muset svoji fanouškovskou základnu vydobýt zase zpátky.

Což se asi tak docela nepovede, ale tak... co už.

Je to trochu blbej pocit, psát tenhle článek s tím, že ho dost možná ani nikdo neobjeví. Nebo skoro nikdo. Ale jak říkám, zasloužím si to. A asi bych si na ten pocit měla začít pomalu zvykat, co?

No, dost sebelítosti. Jak jsem už napsala, hodlám učinit pokus o nějaký ten návrat. Ještě si nejsem jistá, jakou formou to bude. Nevím, jestli budu pokračovat ve všem, co jsem tu měla, nebo jestli některý rubriky začnu tiše ignorovat. Je pravděpodobný, že ty, co ignorovat nebudu, se jistým způsobem více či méně změní. Třeba už teď vím, že ačkoli chci pokračovat ve filmových/seriálových/knižních tipech, určitě budou vypadat jinak než dřív, jelikož jejich původní forma pro mě ve finále byla dost svazující a nezábavná. A i matně tuším, že asi nebudu publikovat zrovna moc jednorázových povídek, protože mě jednoduše nebaví.

Pokud se dokopu, může se stát i to, že se tu někdy na pokračování přistane něco z toho, co jsem kdysi sepsala, ale nikdy nedotáhla do konce vydání. Nebo že to tu přistane jako ebook. Nebo tak něco. Tedy, kdyby o to byl zájem, samozřejmě. A ono i kdyby nebyl. Byla bych ráda, kdyby si některý z těch věcí přečetl i někdo jinej než pár vybraných jedinců, kterým jsem to posílala na zdrbnutí.

No, a... To je tak nějak všechno, co jsem prozatím chtěla napsat. Takže vy, co sem ještě jednou měsíčně s nadějí v srdci zabrousíte, stay tuned. Pokud budeme mít všichni štěstí, tak tenhle blog brzy zase trochu ožije...