Asi vás to zrovna dvakrát nenadchne, ale ano, tohle je zase jeden z těch článků, kdy si budu stěžovat prakticky na všechno, a mezi stížnostmi se budu marně snažit ospravedlnit fakt, že na tenhle blog už tak dlouho tak příšerně kašlu. Protože já VÍM, že na něj kašlu. A to vědomí je na tom asi nejhorší. Tedy hned vedle vědomí, že byly časy, kdy jsem si říkala, že přesně tohle se mi nikdy, prostě nikdy, nemůže stát.
Faktem je, že ono se to kašlání vlastně netýká zdaleka jen blogu. Dobře, to je možná ještě horší. Ono se totiž týká psaní celkově. Kde je ta doba, kdy jsem vysekla pět normostránek za den, a někdy i to mi přišlo jako žalostně málo! Ta doba, kdy jsem večer prostě začala psát a psala. A měla nápady. A druhej den jsem byla schopná psát dál a pokračovat v příběhu.