úterý 16. července 2013

Díl jedenáctý – Bože, to je ale kravina

Pokud vás tenhle pocit ještě nikdy v životě nepotkal, dovolte, abych vám srdečně pogratulovala. Jste jedni z mála spisovatelů, kteří plně věří svým schopnostem. Nebo máte přehnaně vysoké sebevědomí. Ať je to jakákoliv z oněch dvou možností, stejně jste vcelku za vodou. Většinu z nás totiž pocit, že naše dílo za nic nestojí, potká mnohokrát.

Znáte to. Pracujete na knížce, celý večer usilovně ťukáte, všechno je fajn. Pak zaklapnete notebook (/vypnete počítač), jdete si lehnout, pořád přemýšlíte o příběhu. Druhý den vstanete. A když se (po splnění více či méně povinností) zase dostanete ke psaní... Kruci. Někde něco nehraje. Něco nesedí. To, co se ještě před pár hodinami zdálo být naprosto geniálním je prostě nějak... divné. A koho, proboha, napadla zrovna tahle formulace?!


Rozhodně tebe. Koho jinýho asi?“
No, já ti nevím. Moji poněkud neschopnou Múzu?“
Neschopnou? NESCHOPNOU? Dovol? Poslední dobou musím pracovat víc, než by byla jakákoliv jiná Múza ochotná, musím-“
Múzáčku? Tiše, ano? Pracujeme na článku.“
Chmpf.“
Hodnej kluk.“

Pocit, že vaše milované a dlouho piplané děťátko se nevyvíjí docela tak, jak jste si představovali, je skoro nejčastější příčinou zaseknutí, psací krize a ztráty motivace. V překladu, za stavy, které jsme si popsali v minulém díle tohoto seriálku, většinou může právě to, co si popisujeme v díle tomto. Občasného pocitu, že to prostě nešlape správně, se, stejně jako pocitu, že absolutně neumíte psát, nejspíš nikdy úplně nezbavíte. Je to prostě v naší autorské přirozenosti, pochybovat o sobě. Musíte pochopit, že je to naprosto normální.

Ale musíte pochopit i to, že ve většině případů je všechno jen a jen ve vaší hlavě. Že onen pocit zkrátka není podložený žádnými reálnými důkazy o nekvalitě vašeho dítě, ale prostě jen na vašich pochybnostech a obavách. Ne, vaše knížka se za posledních dvacet stránek rapidně nezhoršila. Pokud vaše puritánská homofobní slečna najednou nesouloží s každou dívkou, co jí přijde do cesty, a váš hrdina, vedle kterého i Mirek Dušín vypadá jako syn Satanův, nepodráží starým babičkám hole, je všechno v NAPROSTÉM POŘÁDKU.

Opakujte po mně: Všechno je v naprostém pořádku.

A je mi naprosto jedno, co si o tom myslíte vy. Protože nemáte pravdu. Nebo jinak. Ta část vašeho mozku, která tak usilovně dupe po vašem sebevědomí, nemá pravdu.

Samozřejmě, někdy na vašem příběhu vážně něco nehraje. Někdy to vážně tak docela nešlape. Ale vy se musíte naučit rozlišovat mezi obyčejným sebepochybováním a reálným našeptáváním Múzy, která se vám snaží sdělit, že takhle to nepůjde. Ten klíč je docela jednoduchý. Když nedokážete přesně popsat, co je špatně (postavy se začaly chovat podivně, děj uhnul tam, kde jste ho mít rozhodně nechtěli...), není špatně nic. Tečka.

Ptáte se, proč tedy ten pocit pořád máte? I na to mám docela jednoduchou odpověď.

Pokuste se zamyslet nad tím, jak se cítíte, když začínáte psát novou knížku, nebo třeba jen delší povídku. Vzpomeňte si na to nadšení. Na pocit, že chcete psát, psát, pořád jen psát. Všechno je skvělé, všechno je růžové, všechno se vám daří. Jste v naprosté extázi. Opilí novými nápady a polibky své Múzy.

Malý test pro ty, co už se někdy v životě opili. Co se stane poté, co se opijete? Ano, přijde krutá kocovina. A ještě krutější střízlivění.

V tomto případě kocovina odpovídá absolutní krizi, která se většinou dostaví během několika málo desítek stran, případně pár týdnů, podle toho, co přijde dřív. Pokud se budete hodně snažit, přijde až někdy po stovce stran. A vy se zaseknete. A budete pochybovat. Ale nebojte, postupem času to přejde. A až vystřízlivíte, snad dokážete svůj příběh zase vnímat reálně. Ne přes růžové brýle, ale ani přes ty temně černé.

A mimochodem, na tu příběhovou kocovinu existuje i poměrně účinný aspirin. Jaký? No, je to vlastně totéž jako jedna z možností, jak bojovat proti ztrátě motivace, tak, jak jsme si ji popsali už v minulém článku. Jednoduše ten příběh pošlete někomu, o kom si myslíte, že k vám bude v otázce tvorby naprosto upřímný. A počkejte, co vám dotyčný řekne, až dočte. Dobře, možná to vždycky nebude zrovna aspirin. V krajním případě to může být slušná rána kladivem. Ale budete vědět, na čem jste. A třeba vám ona osoba dokáže i poradit, co s tím máte dělat.

Hlavně, proboha, v téhle krizi nic nezahazujte a nemažte. Když to uděláte, dost možná budete po vystřízlivění vážně litovat...

Tak jo, dneska jste se tu nesetkali s žádnou zvlášť praktickou radou, uznávám. Ale to ani nebylo v plánu. Šlo mi spíš o to, abyste pochopili, že určité věci jsou při psaní vážně jen o vaší psychice. Chtěla jsem vám jen říct to, co mně trvalo pochopit vážně dlouho. Takže pro dnešek končíme.

A někdy příště si popovídáme o tom, proč byste neměli během psaní upravovat to, co jste napsali o pár dní dřív...

10 komentářů:

  1. Tenhle pocit mám pořád! Mě osobně totiž připadá, jako bych zprznila celý literární žánr - a to fantasy, jelikož jsem elfy poslala do budoucnosti. Prostě píšu sci-fi s elfama. Takže nevím, jestli bych si měla říkat: "všechno je v pořádku," když se mí elfové místo koní prohánějí na vznášedlech. Neustále si opakuju, jaká to je blbost, ale na druhou stranu s tím psaním nemíním přestat. No, nevadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč by to měl být problém? Respektive, jsem člověk, co adaptoval keltskou mytologii do podoby military sci-fi (respektive jako science fantasy s meziplanetárním konfliktem a velmi nejasnými rozdíly mezi magií a technologií). A nevím, co na tom v pořádku není. ;-)

      Vymazat
    2. No, já se na to moje elfsko-scifi téma setkala jen s celkem negativními ohlasy. Všichni mají jaksi naučené, že jediný správný elf je ten tolkienovský, tj. vznešení, zdrženliví, moudří atd. A když jsou ti mí ve sci fi světě, kde je životní tempo tak rychlé, že noviny vycházejí dvakrát denně, tak je jasné, že se budou i jinak chovat. Respektive, že když vejdou do místnosti, nebude se ozývat andělský zpěv a všechno nebude zářit bíle jako u Arwen (ale samozřejmě nic proti tomu). Prostě jsem jim dodala takové ty lidské vlastnosti, však víš, co myslím, ne? A právě kvůli tomu mám pocit, že jsem tak trochu zničila celej žánr :)

      Vymazat
    3. Mně to jako žádný prznění nepřijde. Prostě je to něco jinýho, novýho, neokoukanýho... =) Pratchettovi taky nikdo nevyčítal jeho vyloženě zlý, krutý a značně ošuntělý elfy. Proč nenabourávat stereotypy, ne? =)

      Vymazat
    4. To zní úžasně zajímavě :3 Myslím, že na sci-fi elfech není nic špatnýho, sice jsem se ještě nikdy s ničím takovým nesetkala, ale aspoň jsi originální.
      Mimochodem, uveřejňuješ to někde? (ano, mě by to opravdu hodně zajímalo :D)

      Vymazat
  2. To se mi stává lavně když máme něco psát ve škole. Tam dostaneme téma, já si ho podle sebe upravím a pak když si vzpomenu, co za hrůzy jsem to tam psala, mámem dostanu infarkt. Ale díkybohu to nakonec většinou vyjde ven dobře ohodnocené.
    Když píšu pro zábavu, většinou jsem s tím spokojená. Relativně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že dál než na relativní spokojenost se nikdo z nás asi nedostane... =D

      Vymazat
  3. já nikdy nic nedodělám a tohle je přesně důvod, pokud se mi nestane že mi nefungují zdroje... zrovna teď kvůli tomu váhám jestli mám začínat něco dalšího, tak uvidíme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ale když člověk nikdy nic nedodělá, cejtí se pak ohledně svejch schopností vážně jen pořád hůř a hůř... Prostě musíš zatnout zuby a makat. ;)

      Vymazat
  4. Ja väčšinou píšem skôr formou prepisovania. Alebo ako by som to povedala. Vždy, keď sa mi niečo nezdá, snažím sa to prepísať a upraviť tak, aby mi to sedelo. Trvá to síce dlho a autor musí mať veľkú trpezlivosť, ale myslím si, že nakoniec sa mu podarí dosiahnuť to, čo chcel. V mojom prípade mám pocit, že je to už niekedy skôr choroba, ale neviem si pomôcť. Pokiaľ sa mi niečo v mojom príbehu nepáči, aj keď mi na to povedia čitatelia, že je to super, musím to prepísať, inak nezaspím.

    OdpovědětVymazat