úterý 19. listopadu 2013

„Ale vždyť to není skutečný!“

Víme to všichni. Když čteme knížku, koukáme se na seriál nebo film. Víme, že to, co se odehrává před našima očima, není realita. Většina z nás si to uvědomuje až moc dobře. A o to radši do té nereality utíkáme.

Co že to tu melu? Ale nic. Jen následek jednoho malinkého sporu, co jsem s někým vedla. O životě v realitě a lásce (hraničící s posedlostí) k čistě fiktivním dílům. Protože intenzivně prožívat seriál je podle všeho prohřešek proti dobrým mravům. A cítit s hlavními hrdiny je přinejmenším hodně divné.


Pakliže chodíte na můj blog (tedy, chodíte pravidelně a nezabloudili jste sem jen omylem), asi to znamená, že rádi čtete. Takže se nejspíš taky, stejně jako já, rádi noříte do tak trochu vymyšlených světů a fandíte fiktivním postavám. Chovám proto jistou naději, že se mnou budete v tomhle článku aspoň trochu souhlasit, když budu říkat, že já na tom, že se člověk tak trochu fixuje na nereálné postavy, vůbec nic špatného nevidím.

A ne, rozhodně to není proto, že bych měla rovnou celou armádu filmových, seriálových a literárních postav, ke kterým mám podstatně lepší vztah než k většině lidí. Kdepak. Jak vás tohle jen mohlo napadnout?


S literárními (a jinými) postavami se to má zhruba stejně, jako i s dalšími aspekty literárního (odborně TEXTOVÉHO, mimochodem) světa. Jsou prostě tak nějak dokonalejší a propracovanější než většina toho, co potkáte v našem nudném a šedivém reálném světě.

Osobnosti literárních postav jsou zkrátka mnohem jasněji definované než osobnosti lidí kolem vás. S literární postavou, pokud je tedy dobře napsaná, víte, na čem jste, víte, co od ní máte čekat, víte, o co jí zhruba jde. V některých případech znáte i její myšlenky. Jsou výřečnější, než vy nebo kdokoliv kolem vás kdy budete. Někdy i inteligentnější. A občas dokážou věci, o kterých vám se ani nesní.

(Mimochodem, samozřejmě, že tohle všechno platí i pro postavy seriálové a filmové, jak jinak.)

I vztahy mezi vymyšlenými postavami bývají tak nějak... silnější. Ať jde o lásku nebo nenávist, vždycky se zdá, že hrdinové knížky je prožívají intenzivněji, než vy si dokážete představit. (Zejména s tou láskou to platí. A nemusí jít jen o laciné ženské románky, jasno?)

Jejich svět, i kdyby byl stokrát založený na tom našem, se nám zdá lepší. A když se jedná o fantasy svět, kde oblohu křižují přátelští draci a po lesích pobíhají elfové, když postavy žijí přesně tam, kde bychom chtěli žít my a prožívají věci, co bychom si přáli prožít...

Ano, zkrátka máme velkou tendenci nechat se očarovat tím, co nemůžeme mít. Ať už je to severský bůh, šílená zrzavá lovkyně upírů nebo modrá policejní budka, co nás vezme kamkoliv, kam si jen budeme přát.

Ne, není nic zvláštního na tom, že milujeme vymyšlené světy a vymyšlené postavy. Pokud jsou dobře napsané, většinou si prostě nemůžeme pomoct.

Nebo vy snad neznáte ten pocit, kdy v knížce narazíte na nějakou poměrně (ne)sympatickou postavu, a než se nadějete, danou postavu naprosto milujete (případně nenávidíte, případně milujete A nenávidíte zároveň) a přejete jí, aby se její cíle do puntíku splnily (nebo aby se přihnal někdo s mečem a usekl mu tu jeho zatracenou hlavu) a aby v mezičase ještě získala nějakého toho zajímavého partnera, pokud si to tedy bude přát? Ale jistě, že ho znáte.

A i kdybyste stokrát chtěli, nemůžete si jen tak říct: „Ne, nebudu ho mít rád/a a nebude mi na něm záležet, protože není správný, abych si tak oblíbila fiktivní postavu.“ Schválně, zkuste to. Ale říkám vám, nepřestane vám na něm záležet jen proto, že jste se tak rozhodli.

Takže se s tím smiřte. Radši.

A v klidu své oblíbené postavy dál milujte. Uculujte se, když se dají dohromady. Radujte se, když se jim daří. Mějte strach z toho, čeho se bojí, i když to v našem světě vůbec neexistuje. Plačte, když se něco ošklivě, ale vážně ošklivě pokazí.


 
Vážně, je to v naprostém pořádku. Zatraceně, je to víc než v pořádku.

Vždyť o co se my, autoři, asi snažíme, než o to, abyste se do našich postav a světů zamilovali a aby vám na nich záleželo? To je celý smysl naší tvorby. Smysl naší existence, když to chcete hnát do krajností. Kdybyste najednou přestali knížky, filmy a seriály prožívat, jsme v háji.

Tak kašlete na to, co si o vás kdo myslí, a prostě si užívejte. V reálu možná žijete jen jednou, ale v knížkách, filmech a seriálech můžete prožít víc životů než Captain Jack Harkness.

A to stojí za ty otázky, proč tak třeštíte oči na tu sochu anděla...


9 komentářů:

  1. Asi si teraz vypísala celú moju hlavu! Pravdupovediac...ja neznášam ten reálny svet, aj keď to tak už raz jej a žijem v ňom... a len krútim hlavou nad tými zaťatými realistami, ktorí už vedia, aký je ten život krutý! :D
    Keď tak ale rozmýšľam... je to síce smutné, ale ja som ešte nečítala knihu, kde by bola taká postava, čo by sa mi absolútne zapáčila a bezbariérovo ju milovala. (Som divná?)
    Zato vo filmoch je to už niečo iné! :D Bezstarostný Doctor who!! :D Kebyže som na mieste Rose, tak o odchode s ním neváham ani minútu :D (to mi iba tak napadlo,keď si spomínala tú modrú búdku).
    Takže, plno súhlasím a podporujem! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, taky odmítám bejt realista a chci svět vidět přes růžový brejle. Většinou pak to procitnutí ale docela bolí. =D
      A ne, nejsi divná, asi jsi prostě nenarazila na správnou postavu. Třeba takovej seriál v Nightrunners je ale absolutně perfektní... =D
      A ano, ano, taky bych neváhala. Ani by nemusel zmiňovat, že TARDIS cestuje i časem. =D

      Vymazat
  2. Možná to bude krapet zcestná úvaha, ale - co je vlastně reálné? Jsou lidé, kteří se třeba (platonicky?) zamilují do nějaké celebrity a jsou z ní prostě celí pryč... A přitom ona celebrita může být jen hra. Např. zpěvák se chová nějak na pódiu, jak má jako profesionál předepsané, doma v soukromí se zase chová onak, že... Ten zamilovaný fanoušek tedy miluje iluzi, něco, co je jen hra a není skutečnost. Není liž pravda?

    Já se přiznám, že mě taky okouzlila jedna postava, která není skutečná - dokonce víc, než jsem si připouštěl. Čím to může být, netuším... Emoce v nás vyvolá zkrátka i to fiktivní (chtěl jsem říct "nereálné" původně, ale došlo mi, že i fiktivní svět je jistá realita žijící kdesi na papíře a v hlavě spisovatele a vůbec... Každý si vybaví něco, když se řekne třeba "drak" nebo "skřet" :) Každopádně kvalitní článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, nezačínej se s člověkem, co má teď jako předmět Teorii literatury, bavit o fiktivních světech. =D Jinak se jim říká taky textové světy, a ano, jsou to prostě všechny ty imaginární světy na papíře. =D Ale zase na tom papíře jsou docela reálný, to je určitě pravda...
      Pokud jde o ty celebrity, nepochybně pravdu máš. Ale zas komu z nás se to nikdy nestalo, že by se aspoň trochu zakoukal do někoho slavnýho... =D

      Vymazat
  3. Zrovna včera jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že "je to JENOM seriál, nemůžeš přece kvůli tomu brečet, stejně spolu nakonec pravděpodobně skončí a oni to jenom natahujou, aby přitáhli diváky", ale jedna moje část to prostě nějak nedokáže pochopit. Stejně jsem dál bulela a bylo mi úplně jedno, že je to taky českej seriál, nad jehož zápletkama jsem obracela oči... dokud se neobjevili dva lidi, kteří spolu prostě MUSÍ být.

    Někdy mám pocit, že už mi z toho hrabe.

    OdpovědětVymazat
  4. Já osobně bych bez knih/filmů/seriálů byla naprosto v háji. :D Asi by mi už z toho světa okolo mě hrabalo - a to myslím vážně. Občas člověk prostě potřebuje vypnout, odpoutat se od skutečných problémů a ponořit se do nějakého toho fiktivního světa. Já osobně se u těch knih/seriálů/filmů nejlépe odreaguji. A že si pak k dané věci vybuduji nějaký vztah? No a co? Mně osobně je úplně jedno, co si mé okolí myslí o tom, když nadšeně blábolím třeba o Doktorovi, hlavně že já jsem spokojená. Navíc člověku pak neudělá nic větší radost, než když najde někoho s podobným nadšením. :)
    A mimochodem - vážně si sem musela toho anděla cpát? :D Mě ty sochy andělů normálně už fakt děsí! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě taky děsí. Nejsem schopná přejít tři metry tmou. Po dvou krocích ztuhnu, couvám zpátky k vypínači a normálně jsem přesvědčená, že až rozsvítim, bude přede mnou stát. =D
      A jinak... Jo, je příjemný občas utýct do toho fiktivního světa. Ale někdy bohužel ani to nepomůže. Jen teda lituju jednu svoji kámošku, co to musí furt poslouchat... =D

      Vymazat
  5. Ten závěr článku!!!

    Já jsem ráda, že ve mě knihy a seriály probouzejí emoce. Je to příjemný únik od reality a bez všech těch pocit by to zkrátka nebylo ono. Celkem zajímavé mi připadá, že jsem intenzivněji osudy fiktivních postav začala prožívat až tak kolem osmnácti let. Opravdu netuším, čím to je, a proč jsem si tenhle zlom vysloužila :)

    Hlavně seriály od BBC mě dokáží citově vyždímat až na samou dřeň. Jestli existuje podle mého naprosto spolehlivý způsob sebevraždy, je to pustit si Doomsday a následně Reichenbach. A kdyby to náhodou nevyšlo, poslední série Doctora s Davidem Tennantem je celá dost emočně vyčerpávající a tak by dílo nepochybně dokonala.

    Z knih jsem asi nejvíc brečela u The Fault in Our Stars od Johna Greena. Tahle kniha mi přivodila zánět spojivek a nejméně dva infarkty.

    I regret nothing

    PS: To, že se bojím andělů, více stínů, tmy, plynových masek, lidí co po mě opakují slova, čárek na účtence v hospodě a spousty dalších věcí snad ani nemá cenu zmiňovat :D

    OdpovědětVymazat