O autorském (ne)sebevědomí

Ano, uznávám, že námět tohohle článku je veskrze podobný námětu posledního dílu seriálu 'Píšeme knížku', ale stejně jsem se ho rozhodla napsat. Dobře, nebyla jsem to ani tak já, jako spíš moje dotěrná a neskutečně otravná Múza. Zkoušeli jste už někdy vzdorovat Múze? Moc to nevyšlo, co? Proto tenhle článek.

A i když uznávám, že námět je podobný, zpracování se, doufám, bude lišit. Protože zatímco onen díl 'Píšeme knížku' vám měl především zvednout sebevědomí, tohle je spíš obecné zamyšlení nad autory a jejich sebevědomím, jeho nedostatkem i (velkým) přebytkem.

U většiny z nás můžeme vypozorovat jednu ze čtyř základních forem víry ve vlastní schopnosti. Nazvala bych je zhruba takto: Nezdravé nesebevědomí, zdravé nesebevědomí, zdravé sebevědomí a nezdravé sebevědomí.

Díla autorů trpících nezdravým nesebevědomím nejspíš nikdy nespatříte, a když už, tak jedině za spousty doprovodných komentářů o tom, že je to stejně kravina, že to vůbec nemusíte (/nemáte) číst a že ani neví, proč vám to vlastně posílal, případně proč to zveřejnil na internetu, protože i orangutan, co by psal vlastní zadnicí, by stvořil lepší dílo než je tahle snůška tupých keců. Tihle autoři nikdy (rozuměj NIKDY) neuvěří, že by mohli napsat něco, co stojí za přečtení, a je jedno, jestli mají nebo nemají pravdu. Proč neuvěří? Jejich hlava jim to jednoduše nedovolí. A co je vůbec úplně nejhorší? Že tenhle pocit čas od času postihne skoro každého autora. Ano, i vás. Vážně, nikdy jste netrpěli, ani na jedno jediné odpoledne, utkvělou představou, že vaše psaní nestojí za nic? Dokud je to jen občas, je to fajn. Ale jsou chudáci, co jí trpí pořád...

Mnohem líp jsou na tom autoři se zdravým nesebevědomím. I když se to nezdá, tenhle druh nesebevědomí je poměrně praktická věc, jelikož vás nutí zlepšovat se, přepisovat a vyšperkovávat vaše díla, zkrátka vás žene dopředu, ale zároveň vás psychicky nenabourává. Zkrátka jste si vědomi vlastních chyb a snažíte se je zlepšit. Z dlouhodobého hlediska to není pocit tak docela ideální (přece jenom si představte, že nikdy nedokážete říct, že se vám to, co jste právě napsali, vážně líbí), ale pro začínající autory je perfektní. A když se budou trochu snažit...

… dostanou se ke zdravému sebevědomí, což znamená, že jsou si vědomi svých kvalit jakožto autorů, ale rozhodně si připouští i nějaké ty chybičky, kterými stále ještě trpí. Občas sklouznou ke zdravému sebevědomí, občas se propadnou k tomu nezdravému, ale nakonec se zase vyškrábou k blaženému: „Hele, vždyť já píšu docela slušně. Možná přece jen člověk nemusí bejt totální magor, aby se mu ty moje kecy líbily.“ Což je asi ta největší pochvala, jakou si většina autorů kdy dokáže udělit, mimochodem. Zdravé sebevědomí znamená, že dokážete svoje příběhy publikovat bez toho, abyste čtenáře upozorňovali na to, že to ještě není tak docela ono. To jen občas. Většinu času si vážně umíte říct, že jo, tohle za něco stojí, a to 'něco' není nakopnutí do zadnice. Tohle je pocit, ke kterému se chcete dostat a co možná nejdéle si ho i udržet.

To, k čemu by se neměl chtít dostat nikdy nikdo, je nezdravé sebevědomí. Víte, takový ten 'já jsem král(ovna) světa, nikdo mi v psaní nesahá ani po kotníky a miliony nevydělávám jen proto, že jsem tak těžce originální, že mě nikdo nechápe' pocit, kterým ze záhadných důvodů trpí skoro zásadně ti, jejichž tvorba vážně vypadá tak, jak si tu svou představují lidi s nezdravým nesebevědomím, případně ještě mnohem hůř. Lidé s nezdravým sebevědomím jsou přesvědčeni o tom, že jakékoliv chyby se jich netýkají a všechno, co (těm) ostatním (závistivcům) v jejich textu nesedí, je skvěle vydařený autorský záměr. Zkrátka kolem sebe mají perfektně nafouknutou bezpečnou bublinu, skrz kterou se negativní názory v žádném případě nedostanou. Tedy, do doby, než přijde někdo s ostrým špendlíkem.

Tak co, kam patříte vy? Nestojí vaše psaní za nic, nebo jste mistři, se kterými by se ani Oscar Wilde nemohl měřit? Nebo se nacházíte na té zlaté střední cestě?

Nebo snad máte na celou tu věc se sebevědomím úplně jiný názor?