neděle 16. března 2014

Co prosím?

Tahle povídka (která je, jak si ostatně můžete všimnout, po dlouhé době zase jednou hetero, čistě jen aby se neřeklo, že to zanedbávám) je dokonalým příkladem postupu 'netuším, co chci napsat, ale začnu psát a ono to prostě nějak dopadne'. Mimochodem, jak jste si mohli už párkrát všimnout, to je můj zdaleka nejoblíbenější pracovní postup. Všechno jde tak nějak líp, když člověk nemá plán...
Ehm, jo. Zkrátka, povídka na TT 'Ohlušující ticho'. Tak si ji užijte... =)



Ticho, které po mém oznámení nastalo, bylo absolutní. Byl to ten druh ticha, které je hlasitější než většina zvuků, ticho, které tlačí na ušní bubínky, které ohlušuje. Byl to ten druh ticha, které vás přiměje panikařit.
A trvalo mnoho dlouhých vteřin.
„Co prosím?“ ozvalo se nakonec, v momentě, kdy jsem se už skoro chtěla rozeběhnout a proskočit oknem.
Kousla jsem se do rtu a zadívala se přímo do modrých očí svého přítele.
„No...“ zamumlala jsem.
„No?“ zopakoval po mně a prsty si prohrábl krátké tmavé vlasy. „NO?“
„Podívej se na to takhle. Byl bys snad radši, kdybych ti řekla, že jsem si po dvou letech našeho vztahu uvědomila, že jsem lesbička a chci spát se svojí nejlepší kamarádkou?“
Obočí nakrčil tak, že se obě téměř setkala uprostřed jeho čela, a důkladně si mě prohlédl, jako by mě snad viděl poprvé v životě.
„Promiň, ty chlapy moc neznáš, co?“ ušklíbl se.
„Idiote.“
„Ale řeknu ti to upřímně, kdybys mi snad chtěla oznámit ještě tohle, i když pokud možno ve verzi, že jsi bi, nech si to na zítra, ano? Dneska bych si to asi nedokázal správně užít.“
Zvedla jsem ruku a otevřenou dlaní ho strčila do hrudníku. Se smíchem mírně ucouvl, ale já se nebavila.
„Jsi fakt vůl,“ frkla jsem. „Tohle je vážný.“
„Nepovídej. Já bych si nevšiml,“ vzdychl. „Tak promiň, že si radši dělám legraci, než abych tu stál a panikařil. Krom toho, mám pocit, že to zvládáš za nás oba.“
„Někdo to dělat musí. A mimochodem, před chvílí ses taky netvářil zrovna klidně. Spíš jako by ti právě řekli, že zrušili Doctora.“
„Kuš!“ vyhrkl a jeho oči náhle byly o značný kus větší. „To jsou věci, o kterých se nežertuje! Není to legrace a není to vhodný přirovnání!“
„Ale jo, je. Teď se totiž tváříš úplně stejně,“ konstatovala jsem.
„Fajn. Možná jo,“ přiznal. „Ale v tom prvním případě to bylo hlavně prvotním šokem. Ne tím, že bych z toho snad... nějak nadmíru šílel. Jen mi musíš dát chvíli, abych si to v hlavě srovnal. A zatím si s dovolením budu dělat legraci.“
„A klidně i bez dovolení, co?“ vzdychla jsem.
„S dovolením to bude lepší.“
Posadila jsem se na gauč a založila si ruce na prsou.
„A nemohl bys mi radši říct, co budeme dělat?“
„Vypadám, jako že to vím?“ naklonil hlavu. „Ale sedět a panikařit se mi nezdá jako ten nejlepší nápad.“
„Bezva. Až vymyslíš něco lepšího, budu se tím řídit. Ale zatím S DOVOLENÍM-“
„Budeš panikařit. Chápu,“ kývl a posadil se vedle mě.
Naklonila jsem se, hlavu položila na jeho rameno a tiše vzdychla.
„Víš, vždycky jsem chtěla, aby mi dali lepší místo. Ale rozhodně ne sto kiláků odsud. A rozhodně ne měsíc po tom, co jsme se nastěhovali do společnýho bytu.“
„Jo. Já vím. Neboj,“ zamumlal a objal mě kolem pasu. „Copak nemůžeš říct ne?“
„Ale jasně, že můžu. Samozřejmě. Šéfka mě přirozeně informovala o tom, že ROZHODNĚ můžu říct NE. Ale bohužel, moje pracovní místo tady brzo nebude k dispozici, protože pobočka se zmenšuje, a vlastně bych měla bejt ráda, že mi nabídli nový a lepší místo, když mě mohli rovnou vyhodit, takže...“
„Takže v praxi nemůžeš říct ne, pokud nechceš skončit.“
„Přesně tak.“
„Myslím, že pomalu začínám panikařit.“
„Tak vítej v klubu,“ ušklíbla jsem se. „Už jsi vymyslel, co budeme dělat?“
„Vypadá to, že nemáme moc na výběr. Jen s jedním platem byt rozhodně neutáhneme.“
„Našla bych si jinou práci. Snad.“
„Jo, ale myslel jsem, že tuhle máš ráda, ne?“ zeptal se tiše.
„Tuhle. Tady. Co když tamtu tam mít nebudu?“ odvětila jsem. „Co když to budu nesnášet?“
„A co když ji budeš milovat ještě víc?“
Přitáhla jsem si kolena k bradě a opřela se o něj plnou vahou. Nijak neprotestoval.
„Bydlíme tu teprve měsíc.“
„Správně. Teprve měsíc. To znamená, že to ještě není domov. Hele, ještě jsme to tu pořádně nezařídili. Dokonce jsme ještě ani všechno nevybalili. A nevyhodili krabice, to je důležitý. Při troše štěstí najdu i návod k nábytku, abysme věděli, jak ho zase rozložit a odstěhovat jinam.“
Zvedla jsem hlavu a nevěřícně si ho prohlédla.
„A to myslíš vážně? Ty bys byl ochotnej odstěhovat se sto kilometrů daleko? Když tady máme rodiny a přátele a oblíbený restaurace a-“
„Změna je život, ne?“ zaculil se.
„Ale ty bys přece taky musel odejít z práce. Hledat novou. A ten problém s penězma bysme měli skoro stejnej, jako kdybych já byla na pracáku,“ protestovala jsem.
„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou. „Makám rukama. Neztratím se tak snadno jako vy administrativní typy. Můžu dělat dělníka, skladníka... Nebude tak těžký něco najít.“
„Takže ty...“ zamračila jsem se.
„Ber to takhle,“ pokrčil rameny a nevinně se usmál. „Vždycky můžeš otěhotnět a jít na mateřskou. Čtyřiadvacet, už na to máš věk, nezdá se ti?“
Jestli jsem myslela, že ticho poté, co jsem mu oznámila, že bychom se měli stěhovat, bylo ohlušující, nebylo to nic proti tomu, které nastalo teď. Tohle ticho nebylo tvořeno absencí zvuků, ale přímo jakýmsi antizvukem, ze kterého člověku skoro začalo znít v uších...
A ten stupidní úsměv z jeho tváře nemizel.
„Fajn,“ řekla jsem nakonec. „Tak já dojdu pro notebook a začneme hledat byt, co ty na to?“

3 komentáře:

  1. Roztomile milé :-)
    Kdyby náhlý šoky takhle v klidu častěji řešili lidi i v reálu, žilo by se nám blaze ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Prijemna povidka:-) a my se opet budeme tesit na gay ci lesbicke povidky:-)

    P. a K.

    OdpovědětVymazat
  3. Jee, to bolo super. :) Už od začiatku som bola poriadne zvedavá, čo budú mať za problém... a bolo zlaté, ako sa k tomu postavil.:)

    OdpovědětVymazat