Proč máme rádi záporáky?

Je to vlastně docela zajímavý fenomén. Je jedno, jestli mluvíme o filmech, seriálech nebo knížkách, ve všech se obvykle vyskytují (nebo by se aspoň měly vyskytovat) jak kladné, tak záporné postavy. Čím to je, že tolik lidí dá přednost těm hrdinům, co, ehm... řekněme... nejsou tak docela hrdinští? Kde se bere to kouzlo záporáků, které jim dodává až neodolatelnou přitažlivost? Zkrátka, proč se tak často stane, že chudák hrdina může jen tiše plakat v koutě, zatímco padouch se hřeje ve světle virtuálních reflektorů?

Samozřejmě netvrdím, že se toto pravidlo vztahuje na úplně všechny záporné postavy. Kdepak, ani náhodou. Těch, kterým byste na potkání s chutí usekli hlavu, je totiž přinejmenším stejně tolik jako těch, kterým byste se chtěli dostat do kalhot. Tak kde je ta hranice? Jaká vlastnost vás nutí přehodnotit veškeré své morální postoje a s klidem přejít třeba i desítky vražd, které daný nehrdina spáchal?

(„Promiň, ale teď na něco narážíš?“ „Co? Já? Ne, kdepak, to bych si nedovolila. Rozhodně ne. Vůbec jsem nemyslela New York. Vlastně jsem uvažovala o vlastní postavě. Ty víš, kterou myslím.“ „Hm... Není čirou náhodou zrzavá?“ „Čirou náhodou.“ „Dobře. Takže rozhodně NE New York, ano?“ „Rozhodně ne, Múzáčku...“)

Abych pravdu řekla, na žádnou z těch otázek nedokážu poskytnout skutečně uspokojivou odpověď. Přiznávám, že dokonce ani jako autor, co za sebou má psaní už pár poměrně výrazných záporných postav, prostě nedokážu říct, co udělá ze záporáka na zabití záporáka na... ehm... poněkud jiné, ale podobně nepřístupné aktivity. I když mám jisté podezření, že s tím má co do činění jak sex-appeal dotyčné postavy, tak i prapůvod její motivace. Zkrátka, když vás to, co prožila a co ji přimělo stát se postavou zápornou, přiměje cítit víc sympatií než antipatií, má postava (a autor, jistě) vyhráno.

(„Mluvíme tu o lítosti?“ „Hele, ty se dneska nějak chytáš všeho, co napíšu, co?“ „Narážela jsi teď OPĚT na dotyčnou zrzavou postavu?“ „Samozřejmě. Přece vím, drahoušku, že ty o lítost ubohých smrtelníků nestojíš...“)

Ale důvodů, proč se nám záporáci zamlouvají, je nepochybně víc. Oni v sobě prostě mají něco zvláštního. Něco, co na vás z filmového plátna, televize nebo stránek knížky dýchne, načež vy s překvapením zjistíte, že v žádném případě nechcete, aby se tomu zmetkovi něco stalo, i když za to, co provedl, byste mu nejradši jednu vrazili. Tedy, obrazně řečeno, jelikož je tu jistá šance, že byste mu ve skutečnosti bez váhání padli k nohám.

Jaké vlastností tedy má většina padouchů, které řadíme do kolonky 'jo, toho miluju', když tedy pomineme jistou pohlednost? V prvé řadě většinou holdují ironii a sarkasmu, bývají cyničtí, mnohdy až poněkud krutí. Dalo by se říct, že jsou poměrně zásadoví, ačkoliv jejich zásady se od zásad většinové populace radikálně odlišují. A nechybí jim odhodlání, samozřejmě, protože pokud je vaším cílem vyhladit celou lidskou/upíří/libovolnou jinou rasu, musíte si vážně dokázat jít za svým. A nevím, jak u vás, ale naprostá vyšinutost je u mě vždycky velkým plus. Nevím proč, šílenci mě prostě svým způsobem neskutečně fascinují.

(„Tak poslyš, tohle pomalu přestává být-“ „Kuš. Neskákej mi pořád do řeči. Zlobivá Múza. Sedni. Teda, klekni.“ „Čím jsem si jen tohle zasloužil...“)

Zkrátka, ti nejlepší padouši jsou zpravidla rozvrácené a psychicky narušené výjimečné osobnosti, které nějakým způsobem vyčnívají nad většinovou populací. (Což vůbec není zároveň i definicí klasického dekadentního hrdiny, ani trochu ne. A aby bylo jasno, nepsala jsem teď pár dní referát o dekadenci...)

Ale jen tak mezi řečí, všimli jste si, že vlastnosti, které jsem zmiňovala, mohou k větší oblibě pomoci i postavě kladné, respektive stojící na straně dobra? Buďte k sobě upřímní, když vedle sebe máte relativního slušňáka, co se většinou rozhodne správně, mluví víceméně bez užití sprostých slov a je to zkrátka někdo, komu byste svěřili hlídání mladšího sourozence, a kluka, co už skoro hraničí s definicí hajzlíka, vyjadřuje se většinou pomocí ironie občas proložené sprostým slovem a nesvěřili byste mu ani akvárko s rybičkami, koho si vyberete? Upřímně?

Já osobně dávám hlas hajzlíkovi.

(„Zejména když má dlouhé blond vlasy, zálibu v dlouhých černých kabátech a obecně metalovém stylu, temnou minulost a špičaté zuby, co?“ „Ty si fakt nedáš pokoj. Ale jo. Přesně o tomhle typu mluvím.“)

Možná je to tím, že přece jen patřím k něžnějšímu pohlaví. Možná je to tím, že ženy zkrátka na ty špatné kluky (potažmo holky) letí. Ale já s klidem říkám, že záporákům vždy zas a znovu podléhám, ať už mi přijdou vážně přitažliví (ano, tím myslím Lokiho), nebo mě prostě jen fascinují z toho psychologického hlediska (říká vám něco jméno Master?).

A jak jste na tom vy? Taky padouchy tak milujete? Nebo zásadně patříte k těm, co vážně vždycky fandí hrdinům? A v čem podle vás spočívá ta záporácká přitažlivost?