Ztráta motivace snadno a rychle

Předem říkám, že tohle je úplně obvyklej stěžující si a mírně fňukající a sebelítostivej článek, takže pokud proti takovým něco máte, tak tohle asi radši ani neotvírejte. Ale pokud se rádi vyžíváte v cizím neštěstí a čtete pičování o ničem, tak jen kidně pokračujte. Protože tohle si užijete.

Víte, já vás nechci z ničeho obviňovat, nechci si na vás vylívat zlost, nic takovýho. A rozhodně vás nechci k ničemu nutit, to ani omylem. Prostě si jen stěžuju, jasno? A ani na to tak docela nutně nemusíte reagovat. Skoro ani nečekám, že budete, protože... No, asi přikročíme k tý stížnosti, co?

Já vím, že poslední měsíce šla moje aktivita docela slušně dolů. Ono je to docela jasný, přece jen jsem začala školu a prostě nemám tolik času, co jsem měla, a nemůžu tolik psát nový články a obecně o těch článcích nějak významně uvažovat. Proto mě ani nenapadá zase tolik těch týkajících se psaní. Prostě na to nemám čas a myšlenky. Ale snažím se, ne, že ne. Snažím se, jak jen to je v mých silách, a značně na úkor svýho prozatím šuplíkovýho psaní. Aktuální knížku mám rozepsanou někdy od září a ještě nejsem snad ani v polovině. A ráda bych podotkla, že to není nijak zvlášť dlouhá knížka.

O to víc mě štve, že když už se teda rozhodnu, že dneska s Ginger zase nepohnu a napíšu radši něco na blog, efekt je stejnej, jako bych nenapsala nic. Jde to tu zkrátka do háje. Ano, nejspíš je to moje vina, že sem poslední dobou chodí tak málo lidí. Možná kdybych měla čas a nervy na obcházení ostatních blogů, na čtení článků a na komentování, možná by ke mně někdy někdo zase zabloudil. Ale nezabloudí. Teda, jo, dobře, pár duší se tu ukáže, ale s tím, co jsem měla dřív, se to prostě a jednoduše nedá srovnat. A přiznávám, že mi to docela leze na mozek. A moje motivace velice rychle letí ke dnu.

Vážně nevím, co s tím dělat. Upřímně, třeba vůbec nechápu, kam se poděli lidi, co dřív četli Patrika a Lukáše, protože poslední dobou to vypadá, že se snad všichni někam vypařili. Jako by jejich hříšné duše pohltily plameny pekelné, nebo něco na ten způsob. Najednou je nečte snad ani třetina lidí, co dřív, a říkám to upřímně, poslední dobou mám co dělat, abych se vůbec přiměla napsat tu kapitolu, co mám ve čtvrtek hodit. Minule jsem ji psala ve středu večer, a i s tím jsem měla co dělat. Zkrátka mě to nebaví, když to nikoho nezajímá. A abych se přiznala, už se fakt nemůžu dočkat, až to skončí, protože toho mám vážně plný kecky. Nevím, jestli je to z toho snad nějak vidět, ale... Prostě to nechápu. Nerozumím tomu, co se změnilo, že kluci z vrcholu popularity spadli skoro na samotný dno. Skoro si říkám, že jsem měla skončit včas.

A upřímně, podobný pocity se týkají i tohohle blogu. Možná je to zase jen pitomý období, ale nemůžu si pomoct, zkrátka mě to nebaví. Pokaždý, když zveřejním novej článek nebo povídku, těším se na komentáře. Čekám na komentáře. Čekám... a čekám. A pak se teda pár dočkám, ale... No, asi jsem prostě jen zmlsaná tím, co jsem mívala dřív. Skoro si teď občas říkám, jestli jsem přece jen neudělala chybu, když jsem odešla z blog.cz. Tam jsem měla přece jen nějakou moźnost se propagovat, kdežto tady... Fakt nevím, co s tím. A nebaví mě to.

Já vím, to jsem už říkala.

Jen opakuju, účelem tohohle článku není donutit vás k tomu, abyste jakožto čtenáři začali bejt aktivnější. Já jsem kvůli škole taky čtenář docela na zabití, nepřelouskám ani polovinu článků, co bych chtěla. Hlavně, že už dokážu přečíst za den knížku na světovou literaturu. Jen jsem si prostě chtěla tak nějak... postěžovat, vylít srdíčko, dostat ze sebe negativní pocity, znáte to.

A teď mě omluvte. Jdu napsat kapitolu Patrika a Lukáše na čtvrtek, protože když to neudělám dneska, už to skoro zaručeně nestihnu...