Divný sny

Ale ale, že bych se vracela zpátky ke svojí zvyklosti publikovat povídky na TT uprostřed nedělní noci? Ehm, ale na tohle mám fakt dobrou výmluvu. Věděli jste, že v televizi dávali Dvě věže, viďte? U těch se prostě nedá zrovna intenzivně psát. I když je to váš nejméně milovaný díl vaší nejmilovanější trilogie.

Ale nakonec jsem to dala dohromady. Povídku inspirovanou tématem Lapač snů. Je to docela krátká věcička, prostě taková epizodka, jak jste u mě ostatně zvyklí. Tak snad se vám bude líbit... =)

 

Vzdychl jsem, když zavřel oči. Moje prsty bloudily v jeho plavých vlasech, bezmyšlenkovitě, zatímco jsem zvedl hlavu a pokoušel se zase soustředit na seriál v televizi. Ne, že by mi to šlo. Koneckonců, posledních deset minut jsem strávil tichým rozhovorem se svým usínajícím drahouškem. Rozhovorem, který začal i skončil naprosto stejně jako většina rozhovorů, co jsme na tohle téma v posledních týdnech vedli.
„Aby bylo jasno...“ zamumlal tiše blonďák. „Já nespím.“
„To je poprvé,“ ušklíbl jsem se.
Dobře, tak ta diskuse neskončila úplně stejně jako ty ostatní za poslední dobu.
„Přiznávám, nemám k tomu daleko,“ pousmál se. „Ale zatím jsem vzhůru. Lásko...“
„Co bys rád?“ pozvedl jsem obočí. „Protože upřímně nemyslím, že si teď řekneš o sex. Ten jsme neměli... nějakou dobu.“
„Ehm...“ kousl se do rtu.
„Chápu. Jsi unavenej,“ pokrčil jsem rameny. „Ale mezi náma, k ochlazení sexuálních potřeb dochází spíš tehdy, když se k sobě dva lidi nastěhují, ne když spolu chodí tři měsíce a bydlet se spolu ještě ani nechystají.“
„Co jsi, nějakej pitomej psycholog?“ frkl. „No jo, já vím, máš pravdu. A mezi náma, vážně si cením toho, že se mi ještě ozýváš, když jsem polovinu našeho vztahu naprosto nepoužitelnej.“
„No, co na to říct?“ Točil jsem jeden pramínek jeho vlasů na prst. „Prostě jsem se rozhodl, že se mi zamlouváš natolik, že se tě nehodlám vzdát, i když jsi nepoužitelnej. Jednoduše počkám, až zase použitelnej budeš.“
„I když nevíš, kdy to bude?“
„Samozřejmě.“
Úsměv, který mi věnoval, byl plný vděčnosti.
„Slibuju, že brzo už nebudu mít tolik práce,“ řekl a zase zavřel oči. „Možná se pak i vyspím. Možná přestanu mít ty šílený a divný sny, co mě nenechají odpočinout si. Až přestanu bejt tak strašně vystresovanej...“
„To doufám, že se vyspíš. Přestává to bejt vtipný, že jsi čilej jen tehdy, když strávíš noc tady. A po tý další obvykle čilej nebejváš,“ neodpustil jsem si. „I když, ta další se taky už dávno neodehrála.“
„Já vím. Já vím, promiň. Slibuju, maximálně dva týdny. Kdybych se aspoň vyspal, možná bych byl čilej i tu první noc.“
„Jenže to ti nedovolí ty divný sny.“
„Přesně.“
„Nepřemýšlel jsi o prášcích na spaní? Třeba by ti stačily nějaký slabý...“ nadhodil jsem. Ne, že by to bylo poprvé. A ne, že bych předem neznal odpověď.
„Když si vezmu prášek na spaní, tak ráno nevstanu do práce,“ zavrtěl hlavou.
„Ale zas na druhou stranu, když nevstaneš do práce, ten stres skončí o dost dřív.“
„Jo. Protože mě vyhodí.“
„Promiň,“ vzdychl jsem a zase zabořil prsty do jeho vlasů. „Klidně si ještě zdřímni. Budou teprve čtyři. Domů musíš jít až za pár hodin.“
„Mhm,“ zamumlal. „Fajn. jestli ti nebude vadit, že spím na tvým klíně.“
„Už mi to někdy vadilo?“
„Hm, jo. Předevčírem.“
„Lásko, to jsem ale chvíli předtím, než jsi usnul, vypil kafe a skleničku vody.“
„Já vím. Jen si dělám... srandu...“
I když usnul, úsměv na jeho tváři zůstal.

„Ehm... A tohle je co?“ zeptal se.
„Ticho. Neruš. Jinak si přitluču prst,“ zamumlal jsem. Kousl jsem se do rtu a snažil se soustředit.
„Víš, kdybys mi řekl, na co mi přitloukáš nad postel hřebík, možná bych ho přitloukl já.“
„Tajemství.“
„No, jak si přeješ.“
O pár krátkých úderů kladívkem později jsem vítězoslavně vykřikl.
„Jo! Jsem prostě dobrej!“
„Doufám, že jsi ho nechtěl dát nad střed postele,“ ozvalo se za mnou. „Protože v tom případě jsi o pěknejch pár cenťáků-“
„Ticho tam!“ frkl jsem. „To není podstatný. Podstatný je, že pro tebe mám dárek.“
„Dárek?“
Seskočil jsem z postele, našel svůj batoh a vytáhl z něj dárkovou taštičku.
„Jo, kotě. Dárek.“
Váhavě ode mě taštičku převzal a ještě váhavěji se podíval dovnitř. Vzápětí srazil obočí a vytáhl...
„Lapač snů?“ zeptal se. „Ale no tak. Vážně? Ty na tohle věříš? Myslíš, že všechny ty moje divný sny se vyřeší touhle pitomostí?“
„Za zkoušku nic nedáš, ne?“ usmál jsem se.
„Já ne. Ty jsi dal. A asi ne zrovna málo.“
„Nic, co by mě finančně položilo,“ zaculil jsem se. „Vážně. Chci, abys to aspoň zkusil.“
„Ale... Musel jsi kupovat zrovna DUHOVEJ?“ ušklíbl se.
„Z principu... Musel,“ kývl jsem. „Viď, že to hned nezavrhneš? Když už jsem si dal práci a přitloukl ten hřebík?“
„No, zkusit to můžu,“ povzdychl si. „Ale abych se přiznal, zrovna moc tomu nevěřím...“

Ani ne o čtyřiadvacet hodin později stál před mými dveřmi.
Když jsem otevřel, okamžitě jsem měl na svých rtech ty jeho, a jako bonus mi jeho ruce prakticky vzápětí zabloudily pod tričko.
„Ehm...“ dostal jsem ze sebe, když jsem se na moment dokázal odtrhnout. „Hádám, že ten lapač zabral a divný sny přestaly.“
„Mlč,“ zavrčel. „Vážně. Mlč. Jinak se žádný vynahrazování pár týdnů abstinence konat nebude.“
„Mlčím,“ ušklíbl jsem se.
Postrčil mě směrem do bytu a zabouchl za námi dveře.
„Hodnej kluk,“ zamumlal. „Přísahám, já tak nesnáším, když máš pravdu...“