sobota 29. března 2014

Jako bych cestoval časem

Ahojky. Jak se vede? Chyběla jsem vám? Ehm, jo, chápu. No nic, nevadí. Jen tu pro vás zase jednou mám jednu nenápadnou krátkou (a teplou povídku), tentokrát inspirovanou TT 'Cestování časem'. Je to docela moje klasika, tak doufám, že proti tomu nic nemáte. Mně se totiž docela líbí... =)
A mimochodem, ráda bych, abyste ocenili, že jsem dokázala sepsat povídku na téma cestování časem, aniž bych v ní jen jedinkrát zmínila Doctora. To si zaslouží potlesk, no ne? =D


„Ale no tak. Nebuď dramatickej a vylez z tý ložnice.“
„V žádným případě. Nevylezu z ní minimálně pár týdnů. Možná měsíců.“
„Kotě, nepřeháněj. Určitě to není tak strašný, jak si to představuješ.“
„Máš pravdu. Je to totiž asi tisíckrát horší. To jen můj mozek se snaží tu hrůzu potlačit. A já jsem mu za to vděčnej, mimochodem, protože i tohle je dost děsivý!“
„Musím vůbec říkat, že bych to možná tak trochu taky rád viděl, než ti to budu moct buď potvrdit, nebo vyvrátit?“
„Ty jsi ještě nepochopil, že to uvidíš jen přes moji mrtvolu?“
„No, jestli z tý ložnice VÁŽNĚ nehodláš pár měsíců vyjít, tak k tý mrtvole asi úspěšně směřujeme, co?“
Pár vteřin se zpoza dveří ozývalo maximálně tak zarputilé mlčení. Na moment jsem myslel, že jsem vyhrál, když vtom...
„Fajn. Ale až mě najdete, budu mít kolem hlavy omotanej šátek. A to, že ho sundáte, budu považovat za znesvěcení svýho těla!“
„Ty to můžeš považovat za cokoliv, ale bude to vcelku jedno, když budeš, ehm... mrtvola, jak jsi sám řekl.“
„Napíšu to do závěti. Nesundávat šátek!“
„Hezkej pokus, ale hádám, že závěť se čte až nějakou chvíli po pohřbu,“ ušklíbl jsem se. „Krom toho, jakej šátek máš na mysli, ten svůj oblíbenej růžovej? Už vidím, jak pohřebákům vysvětluju, že ti ho v žádným případě nemají sundavat, až tě budou dávat do rakve. Hele, ale uvědomuješ si, že šátek a kvádro k sobě moc nejdou, viď? Nebo chceš bejt radši pohřbenej třeba v upnutým černým tričku a úzkejch bílejch kalhotách, aby to k sobě aspoň trochu šlo? Víš, že by ten šátek byl takovej oživující prvek...“
„Tobě se hodně líbí poslouchat svůj hlas, co?“
„Ach, ano,“ zavzdychal jsem. „Můj vlastní hlas mě, lásko, přímo nesnesitelně VZRUŠUJE.“
„Výborně. Aspoň vím, že až se ti příště nebude chtít zvednout, nemám si to brát osobně.“
„Tak moment. Jaký PŘÍŠTĚ?!“
Zpoza dveří se ozvalo zahihňání.
„Za to se přece nemusíš stydět. V tvým věku je to normální. Vždyť kolik ti je, skoro padesát?“
„PĚTATŘICET,“ zavrčel jsem. „Ale neboj, chápu, že jsi zapomněl. V tvým věku je to normální.“
„Hej! Jsem o rok mladší než ty!“ vykřikl dotčeně. „A vypadám mladší minimálně o pět let!“
„Jo, tvůj účes tomu značně napomáhá. Ty naprosto boží polodlouhý vlnitý neupravený blond vlasy, ve kterejch si tak libuje spousta mladejch kluků...“
Nekolikavteřinové zděšené ticho, které nastalo, bylo vzápětí následované jednoduchým prohlášením.
„Bože, já tě nenávidím.“
„Ale no tak...“ vzdychl jsem. „Vážně, vždyť co ti mohla na hlavě vytvořit, aby to byla taková katastrofa?“
Než jsem se vzpamatoval, klíč v zámku cvakl a dveře se otevřely.
„Třeba tohle.“
Zíral jsem na jeho vlasy, které jeho vlasy ani minimálně nepřipomínaly. Přirozená blond barva byla pryč, stejně jako většina délky. Všechno, co na jeho hlavě zůstalo, bylo několik centimetrů náhle HNĚDÝCH vlasů, nagelovaných do pečlivého manažerského účesu.
Podle pohledu, který mi můj drahoušek věnoval, jsem zjevně musel mimoděk zakňučet. Pozvednuté obočí pokládalo zcela jasnou otázku.
„Víš...“ polkl jsem. „Mám pocit, jako bych se vrátil v čase.“
„Do devadesátejch let?“ frkl.
„Ne. Ne tak docela,“ kousl jsem se do rtu. „Spíš... do začátku tisíciletí. Do doby, kdy ti bylo přibližně... dvaadvacet. Víš, tehdy, jak jsme se potkali. Jak jsi byl pořád zoufale přesvědčenej, že jsi heterák, a ještě zoufalejc ses o tom snažil přesvědčit mě. Což bylo divný, zejména když vezmeme v úvahu, že tehdy ses taky... barvil. Jo, a že ses mě o tom snažil přesvědčovat hlavně ve chvílích, kdy jsi pode mnou docela hlasitě sténal.“
„Ty fakt miluješ svůj hlas,“ vzdychl.
„Jako bys mě neznal, lásko,“ zaculil jsem se. „Ale... Není to tak strašný.“
„Není to tak strašný?“ pozvedl obočí, které teď bylo podezřele světlejší než vlasy. „Broučku, 'není to tak strašný' jsi naposledy řekl, když nám tvoje ségra pyšně ukazovala ten svůj katastrofální novej obývák.“
„Ehm...“ kousl jsem se do rtu.
„Takže je to naprostá tragédie,“ přikývl.
„Promiň.“
Zabořil si prsty do vlasů, tak, jak to ve stresu vždycky dělal, a zaskučel, když se z nich vynořily dřív než obvykle. Mnohem dřív.
Bolestně jsem si uvědomil, co mě bude čekat při sexu.
„Uškrtím ji,“ zamumlal. „Vlastně se divím, že jsem to ještě neudělal. Asi to bylo tím šokem. Když jsem se viděl v zrcadle... Jo, docela jsi to vystihnul. Jako bych cestoval časem. HODNĚ daleko zpátky a do doby, do který jsem se vracet fakt nechtěl. Teda, když pomineme ten sex tehdy, protože ten byl boží.“
„No, musel jsem tě tehdy nějak zlákat na naši stranu,“ zaculil jsem se.
„Bastarde,“ frkl.
„A obávám se, že uškrtit ji nemůžeš. Přece jen, je to tvoje neteř.“
„Ach, jistě,“ zavrčel. „Neteř. Jo, to byl ten argument, kterým mě máma přesvědčila. Je to neteř, je to rodina, musíš jí pomoct, potřebuje to do školy...“
„Já ti říkal, ať na to neskočíš,“ naklonil jsem hlavu a zvedl ruku, abych ho mohl pohladit po tváři. „Ale vážně. Není to TAK strašný. Sluší ti to. Je to nezvyk, ale... No, koneckonců, takovýhle vlasy jsi měl i tehdy, když jsem se do tebe zamiloval, takže...“
„Ale byl bys radši, abych si to nechal dorůst zpátky do původní podoby, co?“
„Ano, prosím!“
Zasmál se a objal mě kolem pasu.
„Dám těm vlasům tak... dva tejdny. Pak si dojdu ke kadeřnici, ať mi z toho aspoň zase udělá nějakou přirozenou blond.“
„Já tě k tomu nechci nutit,“ vzdychl jsem. „Nemysli si, že se mi takhle nelíbíš. Jen jako andělskej blonďák se mi líbíš víc.“
„Já vím,“ mrkl. „Ale mimochodem, jestli k tobě moje milovaná neteřinka přijde s prosbou, jestli by se nemohla pocvičit na tvejch vlasech...“
„Bez obav. Ani omylem se nedám.“
„Hodnej kluk.“
Sklonil jsem se a políbil ho nejdřív do vlasů, pak na rty.
„Víš, napadla mě jedna taková hříšná myšlenka,“ svěřil jsem mu. „Co si ještě tak trochu zacestovat časem?“
„Zacestovat...“ zamračil se, než se na jeho tváři objevilo nadšené porozumění. Vzápětí nasadil naprosto nevinný výraz a nervózně se kousl do rtu. „Ale...“ kuňkl. „Ale já fakt nejsem teplej. Nikdy jsem nebyl. Nikdy jsem to tak necejtil. Občas si řeknu, že je nějakej kluk hezkej, ale to neznamená, že bych byl gay, ne?“
Široce jsem se zaculil a postrčil ho směrem do ložnice.
„Dej mi dvacet minut,“ zamumlal jsem. „Pak si o tom promluvíme znova. Pokud toho teda budeš schopen...“

5 komentářů:

  1. *s hlasitým kňučením schovává své milované (mastné) vlásky a utíká daleko od všech přítomných neteří*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. *je ráda, že nemá ani jednu neteř* =D

      Vymazat
  2. Ano, Tvá klasika, která:
    - začíná scénou, kdy je jeden z páru na chodbě a přemlouvá toho druhého, aby vylezl ven...
    - ...ale to se má stát jen přes mrtvolu jedince vevnitř,
    - který záhadně uvěří argumentům druhé strany
    - a nakonec se dozví, že ta věc, které se bál není tak strašná
    - a samozřejmě to skončí sexem.

    Takhle je hodně tvých povídek.
    Ale pokaždé do nich dáš něco nového, nečekaného. Jako bys trumfovala sama sebe.
    Zbožňuju hledání rozdílů a hodnocení uvnitř mé hlavy, která část je zase lepší, než minule. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatraceně, budu si na tu zápletku muset vážně začít dávat pozor... =D

      Vymazat
  3. Moc pěkná povídka, která nám opět zpříjemnila mračný den :-) Děkujeme a těšíme se na další!

    P. a K.

    OdpovědětVymazat