Deník fiktivní postavy - Múza

I když je tenhle článek pod štítkem 'Rozhovory s Múzou', musím se přiznat, že to není tak docela rozhovor. Vlastně to není ani trochu rozhovor. Je to moje zpracování úkolu 'deník fiktivní postavy', co jsme dostali na Tvůrčím psaní. Musím přiznat, že dokud se Maťa nezeptala, jestli o Múzovi budu psát, vůbec mě nenapadl a rozhodovala jsem se mezi pár svými postavami, i když jsem neměla ani to nejmenší tušení, kterou vybrat a o čem psát. Ale s Múzou to bylo dost jednoduchý. (Což je u něj tak trochu zázrak, ale neříkejte mu, že jsem to řekla.)

Tak co, chce si někdo udělat menší exkurzi do hlavy mého drahého Múzáčka a poznat, jak těžké to se mnou má? Tak se pusťte do čtení... =)

8. března 2014 (sobota)
Jestli Múzy něco nemají rády, jsou to dny, kdy na nás naši autoři nemají čas. Nejsou doma, barví si vlasy, čtou si povinnou četbu, zkrátka dělají cokoliv, co jim jednak bere čas na psaní, druhak nijak nestimuluje jejich mozky a nepřihrává jim nápady. Teda, respektive nestimuluje NAŠE mozky a nenutí NÁS přihrávat jim nápady. Mě, jmenovitě.
Přísahám, nemůžu se dočkat momentu, kdy dorazí domů. Poslední dobou na to psaní kvůli škole už tak kašle, že to hezký není, a teď si ještě na víkend odjede? Skvělý, prostě skvělý. Kdyby aspoň četla něco zajímavýho, něco, co by podporovalo moji obrazotvornost, ale ne. Přísahám, odpočítávám hodiny, minuty, VTEŘINY do jejího návratu. A jestli na mě zejtra nebude mít čas, asi budu vraždit...

9. března 2014 (neděle)
Život Múzy je někdy vážně peklo. K jeho největším nevýhodám patří například to, že i když chcete vraždit, i když vyhrožujete vražděním, ve skutečnosti prostě vraždit nemůžete. Vůbec nikoho, a už vůbec ne svoji autorku. Protože když ji zabijete, dostanete na starost nějakou NOVOU autorku nebo autora, budete si ho zase muset pomalinku vychovávat... Ne, to poslední, co chcete, je přijít o poměrně slušně vycvičenou spisovatelku. I když, vycvičenou...
Kdyby BYLA vycvičená, tak celej večer neleží v další knížce, když má psát. A nezajímá mě, že je to povinná četba a že na její přečtení má sotva tak šestatřicet hodin, prostě... Má psát. Vždycky večer píše. Jsem zvyklej na to, že píše. Chci, aby psala. A ona nic. A ta knížka je výmluva, jen blbá výmluva. Já vím, že je.
No dobře, vím, že není. Ale stejně...
No nic. Aspoň že tahle bude možná o něco víc stimulující. Vlastně se tváří docela zajímavě, ehm. Aspoň s pár prvkama toho, co obvykle píšeme, aleluja. Ale zatím se taky nezdá, že by se z toho dala posbírat kdovíjak skvělá inspirace, to ne...

10. března 2014 (pondělí)
Znuděná Múza je velice, velice nebezpečná Múza. Kdyby to snad někdo nevěděl. A já se poslední dobou zatraceně nudím.
Ta knížka je sice místy i docela vtipná (zejména když přijde na píchání... jehlou), ale pořád nestimuluje moji představivost ani zdaleka tolik, jak bych si představoval. Klika, že dneska ji snad stihne dočíst. Teda, až ji propustím, ehm.
Přiznávám, že jsem dneska byl docela dost hajzlík. Nejdřív jsem jí do hlavy nasadil myšlenku, že když se nebude víc snažit, nikdo ji nebude číst (ano, je to podpásovka, ale efektivní, a to je jediný podstatný), a pak jsem jí přihodil nápad, co ji od tý knížky aspoň na hodinku a půl odlákal. Skoro se až divím, že to bylo tak rychlý. Po zkušenostech posledních týdnů je tak bleskový psaní docela zázrak. I když, jistou roli nejspíš hrálo to, že ji výjimečně moc lidí nerušilo na facebooku ani ICQ. Aleluja. Přísahám, tuhle moderní techniku byl Múzám taky čert dlužnej.
Každopádně... Myslím, že dneska si nakonec docela zasloužila propuštění. Tak ji asi nechám jít a tu knížku dočíst, aby se neřeklo...

11. března 2014 (úterý)
Přísahám, už nikdy ji nenechám před spaním dočítat něco takovýho. Nikdy. Ani omylem. Ne když budu vědět, že ráno brzo vstává. Na tohle nejsem stavěnej a nemám na to nervy. Ne, že bych musel vstávat s ní, samozřejmě. Kdepak, to není v povinnostech Múzy, bejt vzhůru ve stejnou dobu jako její autor. Ale řekněme, že když se autor dlouho do noci převaluje v posteli a přes nepříjemný pocity vyvolaný povinnou četbou nemůže spát, ráno se sotva vyplazí z postele, odpoledne se doplazí domů a psaní tak nějak jednoduše odmítne, pěkně to naštve.
Teda, nakonec jsem ji donutil napsat aspoň něco málo, ale prostě to nebylo ono. Ale jasně, nebudu tlačit. Co na tom, že moje hlava nejspíš brzo exploduje, že ano. Múzí mozek rozprsknutý na stěně, to je fajn dekadentní dekorace. Dekadence je cool.
Ehm, kruci. Kdy to zase změnila moji podobu na tohohle šílence?

12. března 2014 (středa)
Přísahám, budu ji muset držet hodně daleko od všech internetovejch obchodů s knížkama. Zejména v době, kdy tam mají víc jak padesátiprocentní slevy. Musím předejít tomu, že si zase za sto dvacet korun objedná nějakou šílenou pětisetstránkovou bichli s titěrnejma písmenkama jen proto, že se jí zalíbí obálka. Dneska ta knížka přišla. Naštěstí se ji moje milovaná autorka nerozhodla rozečíst hned, jelikož objektivně usoudila, že na to prostě a jednoduše nemá čas. Stačí, že dneska vyhlásila na povinnou četbu embargo a přečetla si krátkou knížku, která podpořila její strach ze soch andělů...
Každopádně, dneska jsme ZASE moc nepracovali. Tenhle deník začíná bejt zoufale monotónní. Jo, a dokonce si dovolila bejt na mě drzá. Teda, já vím, u toho jejího seriálu ji rušit nesmím, notabene když vybuchlo Slunce a Zemi zbejvá pětadvacet minut života, ale na moji obhajobu, měl jsem na sobě koženou bundu, když jsem ji rušil. Ale jí to stejně bylo málo. Ta moje kopie na obrazovce se jí zjevně zamlouvá víc.
Asi si zažádám o autorku, co nechce měnit můj vzhled třikrát denně. Začínám z toho bejt kapku schizofrenní...

13. března 2014 (čtvrtek)
Zajímalo by mě, jestli autor dostane novou Múzu, když o svoji původní za tragických okolností přijde. Třeba když dotyčná Múza bude zoufalstvím mlátit hlavou o zeď tak dlouho, dokud nepadne na podlahu buď mrtvá, nebo přinejmenším v bezvědomí. Jo, bezvědomí se mi zdá jako velice lákavá možnost.
Momentálně s láskou vzpomínám na to, jak moje milovaná autorka nechodila do školy. To volno, celý večery a velký části nocí strávený psaním, tisíce a tisíce znaků denně... Teď jsem rád, když z ní vyždímu tak tři tisíce. Pět tisíc denně, dřívější minimální standard, je teď úspěch, na jehož oslavu bych měl pomalu bouchnout šampaňský. A když se vrátí ze školy naštvaná a ještě s bolavou hlavou...
Přísahám, ještě jeden takhle nepsací den a zkusím, jestli víc vydrží moje hlava, nebo stěna. Protože nějaký to bezvědomí zní mnohem zajímavějc než tohle zoufalý nicnedělání...

14. března 2014 (pátek)
Já vím, že ji baví hrát Sims, ale JÁ se u toho rozhodně ani zdaleka tak nebavím. Já se u toho dokonce příšerně nudím. A ona si z toho nic nedělá. A ještě má tu drzost argumentovat tím, že kdybych nebyl Múza na baterky, tak jí do hlavy nasadím takovej nápad, že bude muset okamžitě přestat hrát a bude mít potřebu jít psát. Ale vzhledem k tomu, že se to nestalo...
No, jen ať počká. Já jí ukážu, kdo je tu Múza na baterky. O víkendu se nezastaví. Ať se ani neodváží pomyslet na to, že by se u toho počítače nějak pobavila. Zdá se mi totiž, že jsme se už podezřele dlouho nevěnovali nejmenované zrzce...