úterý 5. listopadu 2013

Kam na ty nápady chodíš?

Možná je to trochu domýšlivé říkat, ale tuhle otázku dostávám tady na blogu docela často. Většinou na ni odpovídám jednoduchým 'to já ne, to Múza'. A měli byste vědět, že ta věta není jen nějakou výmluvou, případně projevem počínající schizofrenie. Je to krutá pravda.


Asi se to někomu zdá neskutečné, ale já vážně nesedím na zadku a pracně nepřemýšlím o tom, co psát. Tedy, jistě, většinou sedím na zadku, pravda, ale zpravidla se zabývám něčím úplně jiným, když prostě... pink. Námět udeří jako blesk z čistého nebe. Můžete tomu říkat 'polibek Múzy', já tomu říkám 'zákeřně se usmívající Múzí zmetek, co se mě klidně a bezelstně ptá, jestli se mi NÁHODOU nezdá, že mám poslední dobou nějak málo práce'. Ehm, uznávám, že polibek Múzy je poněkud kratší a praktičtější označení.

(A mimochodem, můj Múza při zmínce o zákeřném úsměvu vůbec náhle nenabral podobu Lokiho. Rozhodně ne. Měl by snad? Kurva, jak má s tímhle člověk psát...)

Jak říkám, možná se vám to zdá neskutečné, že někomu nápady přistanou v hlavě jen tak. Možná se vám to zdá dokonce nefér. Možná, že by prostě musíte sedět a soustředit se, a teprve ve chvíli, kdy vážně zatlačíte na pilu, Múza se slituje a něco vám pošle. Ale víte co?

Já myslím, že to dělat nemusíte.

Víte, mám neodbytný pocit, že ne zrovna málo internetových spisovatelů (pisálků, autorů, whatever) se soustředí až moc. Nesnaží se nápady vnímat, snaží se je vymyslet. Jsou tak ponoření do vlastního vnitřního světa, že nejsou schopni vnímat ten kolem sebe. A to je ta největší chyba, jaké se můžou dopustit.

Protože nápady k nám většinou nepřijdou zevnitř, ale zvenčí. Múzy pracují s tím, co vidíme, nebo co jsme třeba docela nedávno viděli. Protože někdy ten nápad nepřijde hned, ale klidně až po několika dnech, když se získaný podnět tak nějak rozleží v mozku a rozvine se v ten vymodlený a oslavovaný námět. Musíte mu k tomu ovšem dát příležitost. A může se vám zdát, že Múza udeřila zničehonic, ale není to pravda. Má k tomu zatraceně dobrý důvod. Prakticky vždycky.

(Jen doufám, že má dobrý důvod i pro posílání nápadů v době, kdy jsem ve sprše, protože jinak si o něm začnu myslet ošklivé věci.)

Další věc, na které spousta lidí ztroskotá, je to, že jim nápad, co právě dorazil, nepřijde dost dobrý. Není příliš rozvinutý, je to jediná, obyčejná věta, útržek rozhovoru, prostě jen krajně neurčitá myšlenka, která neslibuje větší zpracování. Dotyčný spisovatel zavrtí hlavou, myšlenku zahodí a nezabývá se jí dál. Vůbec jí nedá šanci se rozvinout a nabrat jasnější obrysy, které už hodny zpracování budou. Zakážou si ji a hledají nějakou jinou, a je jim jedno, že jedna z těch podměrečných by mohla být ta pravá, kdyby ji nechali dorůst. Budou říkat, že nemají nápady, ale přitom jich většinu sami zabijí hned v zárodku.

Námět na Patrika a Lukáše mě napadl... ani vlastně nevím jak. Prostě jsem uvažovala o popularitě dialogovek, o tom, že by nebylo od věci mít na blogu něco na pokračování... Pak se vynořila myšlenka na fáze vztahu, na dva spolubydlící, co jsou každý jiný, na otravného zrzka... A najednou jsem je měla před očima, jen tak. První kapitoly se už psaly skoro samy. (Malá perlička ze zákulisí: Víte, že když jsem si je zapisovala do sešitku na náměty, první verze Patrikova jména byla Gabriel? Ale pak jsem usoudila, že se to k němu za prvé nehodí, a za druhé jsem to jméno už využila jinde, takže... Ano. Tak vznikl Paťulka.)

Nápad na Upířinu ke mně přišel, když jsem četla recenzi na nějakou knížku s rádobyneschopným upírem. Kolečka cvakla, a základní námět byl na světě. Upíři bez drtivé většiny nadpřirozených schopností, hlavní hrdina s orientací válečku na nudle, otravná puberťačka, která nadpřirozené schopnosti očekává, což způsobí, že hlavní hrdina bude mírně otrávený... První kapitoly do sebe začaly zapadat jako dílky puzzle. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem napsanou skoro celou první stránku. A mimochodem, víte co? Původní jednoduchý námět je ani ne desetina toho konečného výsledku. Už po pár kapitolách se přede mnou totiž začaly otevírat nové scény, nové možnosti... A já jen psala to, co mi Múza diktoval.

Nápady na povídky jsou už vůbec kapitola sama pro sebe. Když píšu něco kratšího, vážně se nebojím vycházet z jedné věty, jednoho dialogu, jediného útržku scény. Je dobrodružství začít psát a pořádně netušit, jak to dopadne, no ne? A upřímně, moje nejlepší povídky vznikaly z toho, že jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem skoro vůbec nevěděla, co psát chci, a nechala jsem se jen řídit Múzou.

A přesně to byste měli udělat vy. Nechat se řídit svou Múzou. Koukat se kolem sebe a vnímat. Dávat jí šanci vstřebávat podněty a tvořit z nich vaši inspiraci.

Víte, je jedno, odkud ten nápad dorazí. Může to být scéna ve filmu nebo seriálu, diskuse s přáteli, věta v časopisu nebo knížce, obrázek na internetu. Ale vězte, že když už ve vaší hlavě je, vaše Múza ví, proč ho tam poslala. Tak ji nezklamte tím, že se na něj vykašlete. Protože když to uděláte, ta domýšlivá mrcha se taky může urazit.

A vězte, že je dost dobře možné, že pak vás donutí klečet, než vám zase nějaký další, byť sebeobyčejnější námět přihraje.

„To byla nějaká blbá narážka, má drahá spisovatelko?“
„Co? Ne. Fakt ne. Sakra. Ehm...“
„Podvědomí je mrcha, co?“
„Tak trochu.“
„Hm... Proč jen ti nějak nemůžu uvěřit?“
„Netuším. A změň se laskavě zpátky do svý normální podoby, ano? Tohle mě rozčiluje.“
„Rozčiluje? Ani trochu neinspiruje?“
„Múzo...“
„Ale mně se takhle docela líbí. Fakt bych tak chvíli-“
„MÚZO!“
„Ale takhle mám hezčí úsměv!“
„Ježišikriste, čím jsem si tohle zasloužila...“

10 komentářů:

  1. Tvoj Múza má úsmev Lokiho? A to sa ešte sťažuješ? Vážne? :D

    OdpovědětVymazat
  2. Joj, číst tvé články zvedá náladu, fakt že jo, a to vždycky.
    "Plánujete sebevraždu? Čtěte Arvari, a váš život se stane šťastnějším!" :D
    Podobně tedy taky nechápu, co si stěžuješ, že se múzák přepodobňuje do Lokiho. Já si myslím, že mít tak hyperaktivního diktátora je lepší, než aby to byla apatická mrcha :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, hyperaktivní diktátor bude skvělá Múza... Hele, můj Múza BYL hyperaktivní diktátor i předtím, než si změnil obličej! =D Ale jsem ráda, že moje články umí zlepšit náladu... =)

      Vymazat
  3. Pokud se múzák přepodobňuje do Lokiho, je to OK, můj dělá to stejné s Jokerem.
    V tuhle chvíli lítá nadšeně vzduchem, metá kotouly a opakuje tvoje "moje nejlepší povídky vznikaly z toho, že jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem skoro vůbec nevěděla, co psát chci, a nechala jsem se jen řídit Múzou - zkusíme to takyyyyy!"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen to zkuste, ona je to docela zajímavá metoda, a ty výsledky fakt nebejvaj špatný. =) A je to docela dobrodružný, nikdy nevíš, co dostaneš. =D

      Vymazat
  4. Moje múza je nevyzpytatelná. Přijde si kdy chce a když jí nejvíc potřebuju, tak vůbec nic, žádný nápady.. Ale tenhle článek je vážně inspirující, moc se mi líbí, jak jsi to celé sepsala, protože máš ve všem pravdu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak říkám, nápady nejsou kupodivu to nejhlavnější. =D A když na to přijde, je vážně nejdůležitější se jim nebránit...

      Vymazat
  5. Já to mám bohužel (bohudík?) tak, že se mi třeba jednou za měsíc v hlavě vytvoří kompletní nápad na novou knížku. S celým novým dějem, hlavní zápletkou, i následným vyvrcholením, ba i závěrem.
    Začnu to psát jak zběsilá, jsem z toho hrozně nadšená, ale stejně časem přestanu... Nějak zapomenu, ten námět už se mi nezdá tak dobrý, jak byl a už nějak nemám chuť.
    Chtěla bych zkusit se k tomu někdy vrátit. Zkusit se do toho zase ponořit. (Což mi připomíná, že mi jedno takové dílko v dokumentech leží... Uvidíme, co z toho vyleze.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, myslím, že o tomhle jsem psala v Píšeme knížku. Důležitý je vytrvat, i když pomine ta prvotní vlna nadšení. Je to těžký, ale nesmíš se nechat zviklat. Ale možná to přijde až s věkem, mně taky hrozně trvalo, než jsem něco fakt dopsala...

      Vymazat