Chytrá, šikovná, nejlepší

Jo, je to vážně pravda. Ještě pořád žiju, dýchám... I když tady se to nějak neprojevuje. Za což se vám všem hluboce omlouvám. Ale prostě mám momentálně co se týče psaní brutální krizi, nemůžu se k tomu donutit, a když už se donutím, tak to za nic nestojí. Možná se to časem zlepší. Možná taky ne. Jako malou (kurva malou) jiskřičku naděje tu máte jednu hodně krátkou povídku, k jejímuž napsání jsem se snažila přimět "jen" asi dva dny. Slušnej výkon na to, jak krátká je. Ale snad se vám bude aspoň trochu zamlouvat...

Malá reorganizace

Heh. Tuhle úplně bezpředmětnou minipovídku sem házím už asi dva dny. Den mi trvalo, než jsem se vůbec obtěžovala ji zkopírovat z editoru, a další, než jsem se obtěžovala napsat k ní úvod. Tomu se říká pracovní morálka. No, ono taky není moc o co stát, když se na to podíváte, ale... Lepší než to nekonečný mlčení, ne? :D

Hodný kluk

Ještě pořád na ty zázraky věříte? Tak v tom pokračujte. Momentálně je toho na mě sice ještě pořád trochu moc, nemluvě o tom, že když už přece jen píšu, věnuju se i jiným věcem (článek o tom, co momentálně chystám, na čem pracuju a jak se obecně mám, by měl dorazit v nejbližší budoucnosti), ale dneska večer mě zase jednou osvítilo (respektive mi Múza přihrál nápad, líbat mě údajně nehodlá), a tak jsem během asi dvou hodin dala dohromady tuhle kratičkou povídku. Pravda, nevěnovala jsem jí zrovna hodně času, to uznávám. Ale na druhou stranu se mi líbí, že z toho zase po delší době vyšlo něco relativně krátkýho a... syrovýho? Dá se to tak říct?

Tak přeju hezký počtení a doufám, že se vám to bude líbit... :)

Pohnuté minulosti

Že nevěříte na zázraky? Tak pozor, vážení, měli byste začít, protože vidíte správně. Já jsem zase tady, po víc jak měsíční pauze, a ano, nesu po té době jednu povídku. Vzhledem k tomu, že můj nemožný pokus o fantasy se vám minule docela zamlouval, nesu vám tentokrát jeho volné (jakože velmi volné) pokračování. Nebudu se snažit vysvětlit, proč jsem se takovou dobu neozvala. Ano, souviselo to s bakalářkou. Tu mám sice už víc jak týden odevzdanou, ale dostat se zpátky do psaní mi nějak trvalo, takže... Prostě povídku nesu až teď, no. :D A nevím, jak to bude s další aktivitou, jelikož se akutně musím začít učit na státnice, ale... No, při troše štěstí se tu zas něco objeví. A při troše štěstí vás nebudu zase otravovat touhle dvojicí... :D

Neposlouchají

Protože mi očividně tak nějak přeskakuje. Protože nějak nemám náladu psát věci, co jsem dřív psávala. Protože jsem měla nějakou depresivní náladu a tohle mě prostě, no, napadlo. Protože jsem chtěla zase po dlouhé době něco napsat, i když nečekám, že to zlomí moji tvůrčí krizi. Prostě jsem chtěla zase jednou zkusit něco trochu jiného. A už jsem se zmínila, že mi tak nějak přeskakuje?

Upozornění: Tohle není zrovna hezká povídka...

Náhodné setkání

Jen abyste věděli, hodit sem tuhle věc mě stálo hodně přemáhání. Víte, jak jsem nedávno psala o tom, že jsem sesmolila něco-jako-fantasy povídku, i když jsem vždycky byla přesvědčená, že fantasy psát neumím, neumím vymýšlet jména, světy... A tak? A upřímně, tohle asi není nic, co by stálo za přečtení. I pro mě je to spíš úvod a seznámení se s postavami než co jiného. Ale časem se snad dohrabu k tomu, abych vytvořila něco, co za to stojí. Chci říct, V HLAVĚ už pár námětů na povídky s těmihle hrdiny mám. Jen se musím donutit to sesmolit, což, no, by mohlo nějakou chvíli trvat. Prozatím můžete zkusit aspoň tohle. A dejte mi vědět, jak se vám to líbí. Tentokrát budu za vae komentáře extra vděčná, protože jinak si tu asi ohlodám všechny nehty. A to by byla škoda, mám je teď docela pěkně nalakovaný... :D

Láska si žádá oběti

Ha. A teď jste zase jednou v šoku, nemám pravdu? Ale jo, vidíte dobře, moc dobře. Vážně jsem to já, vážně jsem napsala něco na tenhle blog (no, vlastně na libovolnej blog, vlastně jsem napsala, no, cokoliv, což je skoro zázrak). Sice je to jen taková mikropovídečka, ale bohužel, momentálně se asi bohužel na nic lepšího nezmůžu. Je to škoda, ale je to tak. Bohužel prostě nějak nemám nápady, ani čas, ani náladu na psaní. Ale když teď jeden přišel, tak jsem teda něco sesmolila, aby se neřeklo... :)

Bezejmenný ex

Ehm... Já už se sem skoro i bojím něco psát, věříte? Je mi dost trapně, že na tenhle blog tak nehorázným způsobem kašlu, ale prostě nějak nemám moc času, a když je čas, tak pro změnu není nálada nebo inspirace... Zkrátka je to všechno na pytel. Ale abyste neřekli, že to tu zase tak zanedbávám (nebo spíš abych to zanedbávání zamaskovala), donutila jsem se přece jen dát dohromady nějakou tu povídku. Malé postrčení od Múzy taky nepochybně pomohlo. Takže, no, tady to máte, a já upřímně doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat... :D

Závislosti

Vidíte to? No vidíte? Povídka! Včera jsem na facebooku říkala, že na ní pracuju, no, a už je tady. Teda, tím bych se asi neměla moc chlubit, protože dřív jsem něco takovýho vysekla za večer, zatímco teď na tom pracuju večery tři, ale... No, snaha se cení, a nějak se do toho psaní musím dostat zpátky, no ne? Takže tady je jedna nepříliš dlouhá rádoby povídka, tentokrát neinspirovaná žádným tématem, ae prostě jen... sepsaná na základě inspirace vlastní. Tak snad se vám bude aspoň trošku zamlouvat... :)

Need for Speed

Zdravíčko. Tohle jste nečekali, co? No, já taky ne. Je tu zase jednou po době jedna povídka. Je značne mizerná, nebo aspoň mně tak připadá. Rozhodně to není to, co jsem chtěla. No, tak to dopadá, když vyjdete ze cviku a marně se do něj snažíte zase dostat. I když si říkám, jestli to vůbec má ještě cenu. Ehm, depresivní kecy stranou. Prostě si užijte čtení, třeba se vám to bude zamlouvat... :)

Někdy ti fakt závidím

Začněte věřit na zázraky. I když jsem před pár dny říkala, jak se mi nechce do psaní, Múza mi přece jen nakonec přihrál jeden nápad (no, on s ním spíš otravoval tak dlouho, dokud jsem se nevzdala a nenapsala to), o němž jsem usoudila, že by ho šlo zpracovat. Tentokrát to nebude ani tak o lesbičkách nebo gayích nebo heterosexuálech, bude to o jedné romantické orientaci (jo, romantická a sexuální orientace se může lišit, asi bych o tom fakt měla napsat článek, co?), o které jsem já sama ještě docela nedávno neměla ani tušení. Tahle věc ani nemá pořádnou zápletku, berte to spíš jako... menší seznámení s problematikou aromantiků...

Proč se prostě, já nevím...

Po dlouhé době tu pro vás mám zase jednu povídku. Byla inspirována tématem týdne 'Nikdy', které sice platilo v minulém týdnu, ale, no, tak to holt dopadá, když někdo nemá motivaci ke psaní povídek. Musím přiznat, že poslední dobou mě to vůbec nebaví, přijde mi to všechno na jedno brdo... A tak. Snad je to jen fáze, která přejde, protože už mě to začíná docela slušně otravovat, abych pravdu řekla. Ale hádám, že jste sem nepřišli číst moje kecy, co? Takže zatím, co já trčím ve Vizovicích, vy si můžete přečíst tuhle povídku. A aby bylo jasno, mám internet v mobilu. Takže já budu vědět, že jste komentovali, a rozhodně mě to potěší... :D

René

Když jsem viděla téma 'Kolotoč lží', říkala jsem si, že je docela vtipný, že jsem na něco v tom stylu už psala povídku minulý týden. Ale vzhledem k tomu, že jsem sem chtěla něco napsat a hledala námět, rozhodla jsem se pokusit inspirovat ještě jednou. Tentokrát z toho vypadlo něco v mnohem uvolněnějším a optimističtějším duchu, vlastně něco, co absolutně nemůžete brát vážně. Někdo z vás možná hlavní hrdiny pozná, jelikož jste tu s nimi už taky párkrát měli čest. Jedná se totiž o ústřední (čistě přátelskou) dvojici ze zatím nezveřejněného minidílka s krycím názvem Bisexuálka... ;)

Neponižuj se

Nebudete tomu věřit, ale jsem tu zase jednou s relativně normální povídkou. Yay! (Note to self - Přestat používat 'yay' pro vyjádření nadšení.) Tak jinak. To je radosti na Starém Bělidle, co? Nutno říct, že tahle povídka je normální vážně jen relativně. Slíbila jsem totiž jisté nejmenované Ladě, že jí zase jednou napíšu něco se dvěma slečnami, načež mi bylo sděleno přání, aby to bylo něco vážnějšího. No, pokusila jsem se. Absolutně spokojená nejsem, ale... No, co už, tak snad to aspoň jednoho člověka trochu potěší. =) (Pokud tedy nepropadne depresi, jako se to málem při psaní povedlo mně...)

Vstávej a dej se dohromady

No jo, tak jsem zase jednou tady, zase jednou uprostřed noci (ale bez obav, plánuju co nevidět zaplout do postele), zase jednou s tentokrát jen nepatrně teplou povídkou. Tentokrát je to věc na téma týdne 'Ale mě to nezajímá!', které mě, i když jsem to původně nečekala, nakonec inspirovalo k tomu, abych přece jen něco sepsala. Hlavního hrdinu tohohle krátkého dílka asi někteří už důvěrně znají, protože to není nikdo jiný než můj oblíbený Radeček. (Jen tak mezi řečí, s jeho dotiskem to vypadá optimisticky, chci ho udělat, ale nejdřív musím omrknout svoje úspory.)

Takže... No, asi víte, do čeho jdete, když to rozklikáváte. Je to prostě Radek... =D

Světlo na konci...

Jak jste pochopili z nedávného (no, relativně dávného) gify ilustrovaného článku, poslední dobou prostě nestíhám. Nevím, co dělat dřív, práce jako by mi spíš přibývalo, prostě je to k ničemu. Třeba celý pondělí jsem strávila učením se na zkoušku. Tu jsem teda dala, ale neměla jsem daleko k rozkošné bílé košilce s rukávy, co se zavazujou na zádech. Pak referát, referát, seminárka... Teď bych zrovna měla na jedný taky makat, ale místo toho vám sem házím povídku, an kterou jsem si výjimečně udělala čas. Je ještě na minulý TT, 'Světlo na konci lednice', který mě zaujalo, ale prostě jsem na něj neměla čas nic napsat. Tak to teď napravuju. Je to jen docela krátký a docela beze smyslu, ale lepší než nic, ne? Ne?

Jen se smějte

No, tak jsem tady zase. Vzhledem k tomu, že tahle dějová linka sklidila poměrně úspěch, mám tu pro vás ještě tu jednu povinnou část, kterou jsem minule víceméně slíbila. Tohle je ovšem vážně poslední povídka s touhle trojicí kluků. No, na devětadevadesát procent poslední. Možná pětadevadesát. Ehm... No dobře, prostě uvidíme, co s tím ještě provedeme. Každopádně mezitím si tuhle povídku, přirozeně podle tématu 'Jen se smějte' (poslední dobou mi vážně jde originální pojmenovávání!) hezky užijte. Snad se vám bude líbit. =)

A jen tak mezi řečí, dneska mám tak nějak narozeniny. A ano, komentáře považuji za vhodný dárek... =D

Mučení povoleno

Nevím, jak se tohle stalo. Vlastně to ani nebylo v plánu. Nějakým způsobem se z toho ale plán stal, když se u povídky z minulého týdne objevilo až neskutečně moc komentářů dovolávajících se pokračování. Lidi, potěšili jste mě, a to vážně hodně. Děkuju moc. =) A protože jste potěšili vy mě, rozhodla jsem se vám to nějak oplatit. Takže jsem se chytila tématu 'Mučení povoleno' a to pokračování nějak sesmolila. A když bude zájem, můžu dát dohromady ještě jedno. Vrátka na to jsem si totiž nenechala pootevřený, ale otevřela jsem je dokořán a ještě je zapřela klínem, aby se náhodou nezabouchly... =D

I ty, Brute?

Aleluja, konečně jsem se zase jednou přinutila napsat něco na Téma týdne. Skoro jsem už ani nedoufala, že se do toho ještě někdy pustím. Ale téma 'I ty, Brute?' je prostě něco pro mě, protože, no, přesně to je jedna z mých oblíbených reakčních 'hlášek', takže... Jo, no. Každopádně, tohle začalo jako docela vážná povídka... A pak se to zase nějak zvrhlo. Házím to na to, že se mi v průběhu psaní zase začala vracet teplota. Jo, to jen tak mezi řečí, jsem už tři dny úplně kouzelně nachcípaná. Takže komentáře potěší ještě o něco víc než obvykle. Čímž ale vůbec nic nenaznačuju...

Ginny

Přiznávám, že tahle povídka je psaná víceméně na objednávku. To máte tak, když vám na facebooku vyskočí zpráva, ať urychleně napíšete zase nějakou lesbickou povídku (no dobře, to 'urychleně' tam nebylo, přiznávám, ale vyznělo to tak), a vy, protože jste velice hodná autorka, to chcete splnit, i když nemáte zrovna nejvíc nápadů. No, a tak prostě vezmete svoje oblíbené vlastní postavy (a zároveň oblíbené postavy osoby, co vás o tu povídku požádala) a něco dáte dohromady. Takže to nemá žádnou hlubokou myšlenku, ale líbit se to snad bude. Zkrátka a jednoduše, tahle povídka je pro Ladu. =D