Mám se skvěle, díky za optání

(aneb Ať žijí články plné nicneříkajících, ale přesto dokonale výstižných gifů)

(aneb Zastřelte mě, nejsem schopná napsat nic smysuplnýho)

(aneb Líná autorka si zase jednou stěžuje)

Ehm, ahoj. Jak se máte? Asi jste si povšimli, že poslední dny nejsem zrovna hyperaktivní. Tenhle článek je tu z větší části proto, aby vám dokázal, že za moje lenost se netýká ani zdaleka jenom blogu, ale je to tak nějak... celkovej problém. A jak jinak to udělat, než pomocí těch roztomilých pohyblivých obrázků?

Předně musím říct, že už od začátku týdne jsem absolutně mrtvá. Netuším proč, ale jsem zničehonic prostě utahaná a neschopná fungovat. Co chvíli se mi začnou klížit oči...

I když jsem během léta skoro přestala pít kafe (a přesedlala na čaj s mlíkem), teď se bez něj prostě neobejdu, ani když jdu jen na dopoledne. (Ono taky když kolega Z. přednáší tak děsně zajímavě...)

(A taky děsně k věci a všechno umí krásně vysvětlit. Jen nějak nedokáže pochopit, že NE, nikdy jsme nic souvisejícího se staročeštinou neprobírali, takže by možná nebylo od věci VZÍT TO OD ZAČÁTKU)

Nemluvě o tom, že se semestr nějak podezřele přehoupl do druhé poloviny (vážně, kam v zimním ten čas mizí, vysvětlí mi to někdo?) a na mě se začalo valit trochu moc referátů a úkolů najednou. O četbě ani nemluvě.

Vážně, občas se tak podívám k tomu stohu knížek, co musím co možná nejvíc přelouskat... A není to hezký pohled.

Čas od času i otevřu diář. No fakt.

A každý další týden a úkol, co překonám, je pro mě skutečným úspěchem.

To, že už teď v sobotu končí osmá řada Doctora Who, mi na psychické pohodě zrovna nepřidává. Vážně, vždyť je to jako včera, co jsem celý den div neposkakovala, že už dneska, už DNESKA bude nová řada, co jsem poprvé koukala na novou úvodní sekvenci...

A teď je zase konec? Jen tak? Zničehonic? Teda, já vím, svým způsobem se toho závěru nemůžu dočkat, a navíc, můžu si tu řadu kdykoliv znova pustit, a taky to udělám, ale... KONEC? Ale jo, já to zvládnu. Rozhodně. Bez problému.

Ale byla to zatraceně dobrá řada, to zase jo. Hlavně některé scény jsou naprosto nezapomenutelné, ehm.

No, jak jste asi pochopili, kdybych se snad dlouho neozývala, tak mi prostě jen tak trochu přeskočilo. Budu ráda, když se za mnou stavíte na návštěvu v Bohnicích...