Já nechtěla!

 Hřejivá výzva: Úkol č. 7 - On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.

Nápad na tenhle úkol výzvy jsem dostala už někdy před dvěma týdny. A i když mě to šokuje, za celou tu dobu jsem si ten plán nerozmyslela. No, a dneska jsem se konečně dostala k tomu, abych tohle Múzí pošťouchnutí i sepsala. A musím nekriticky říct, že výsledek se mi fakt docela líbí... =D

„Sakra. Pardon. Já nechtěla!“
Přehnaně vysoký blonďák se zmateně otočil. Jeho pohled putoval dolů, dolů, až padl na drobnou (skoro o dvě hlavy menší) krátkovlasou brunetku, která do něj právě vrazila silou rozjetého tanku.
„V pohodě,“ usmál se. „Nic se nestalo.“
„Ne, vážně, moc se omlouvám. Nekoukám na cestu, rozhlížím se, abych našla... Aha. Už jsem našla. Promiň, že otravuju, ale... Jak moc nutně teď potřebuješ toho Krysaře?“
„Co prosím?“ zamrkal.
„Krysaře,“ kývla hlavou směrem ke knize, kterou svíral v ruce. „Jak moc nutně ho potřebuješ?“
„Ééé... Proč?“
„Protože se obávám, že tohle je poslední výtisk, co tady v knihovně mají,“ kousla se do rtu. „A já ho potřebuju... dost nutně.“
„Aha.“
Brunetka se zhluboka nadechla.
„Promiň. Samozřejmě bych neotravovala naprosto cizího kluka, kdyby to nebylo TAK akutní. Ale musím ho během víkendu přečíst, v pondělí ho ve škole budeme rozebírat, a spolužačka, co ho má půjčenýho z knihovny, mi dneska oznámila, že ho přečíst nestihla, takže mi ho nepůjčí, protože ho musí dočíst sama, což znamená, že si ho musím půjčit z knihovny, ale poslední výtisk je... pořád ve tvojí ruce. Ehm.“
„Víš, že jsi příšerně ukecaná?“ usmál se.
„Jo, už jsem to párkrát slyšela,“ kývla. „Tak co? Budeš můj hrdina a zachráníš mi život? Slibuju, že tu knížku v pondělí odnesu do knihovny a ty si ji budeš moct půjčit. Pěkně prosím, prstíčkem hrabu?“
„No, jo,“ odkašlal si. „Problém je v tom, že já už... si ji jaksi půjčil. Vlastně jsem už na odchodu, jen jsem se tady ještě... zastavil u regálu, protože jsem měl pocit, že jsem zahlídnul knížku, o který mluvila ségra...“
„Ach. Tak,“ sklonila hlavu. „Tak... To asi nic. Teda, nepředpokládám, že bys ji chtěl jít zase vrátit, takže... No nic, poradím si jinak. Zapomeň na to.“
A otočila se k odchodu.
Blonďák si povzdychl.
„No tak počkej,“ řekl, načež brunetka provedla okamžité čelem vzad. „Možná bysme to mohli nějak vyřešit.“
„Vyřešit?“ naklonila hlavu.
„Když mi slíbíš, že tý knížce neublížíš a vrátíš mi ji v naprostým pořádku, abych tady neměl problémy, že se jí něco stalo... Můžu ti ji půjčit. Teď hned. A v pondělí se můžeme někde sejít a ty mi ji vrátíš. Samozřejmě, že budu potřebovat pojistku. Jmenovitě tvoje telefonní číslo. Nebo jméno na facebooku.“
Zvedla ruku a váhavě se podrbala za uchem.
„Ehm... Jo. To by šlo, ale... Asi bych ti měla něco říct.“
„Ve skutečnosti tu knížku musíš přečíst až na DALŠÍ pondělí?“
„Ne tak docela.“ Olízla si rty. „Promiň, ale... Jsem na holky. A venku před knihovnou na mě čeká přítelkyně. Promiň.“
Na tváři se mu objevil výraz mírného překvapení. Několik vteřin váhal, ale pak jen pokýval.
„V tom případě si ale to kafe platíš sama. A stejně budu potřebovat to číslo.“
„Fakt?“ rozzářila se. „Ty mi toho Krysaře vážně půjčíš?“
„Samozřejmě,“ kývl a bez okolků jí dotyčnou knihu strčil do ruky. „A pojď. Knihovnice se na nás už divně kouká. Číslo mi můžeš nadiktovat cestou ven.“

Když vyšli na ulici, blondýnka, která už nějakou chvíli netrpělivě přecházela sem a tam po chodníku poblíž dveří, vytřeštila oči a polkla. Pak se okamžitě otočila a rozeběhla se (jakkoli to muselo být na vysokých podpatcích nešikovné) ulicí pryč.
„Ehm...“ pozvedl blonďák ukazováček. „Nech mě hádat. Tvoje přítelkyně.“
„Ano,“ kývla zaraženě brunetka. „A vůbec nechápu, proč tohle udělala.“
„To bude nejspíš moje vina,“ ušklíbl se.
„Tvoje vina? Jak by to mohla bejt tvoje vina?“
„Protože je to moje ségra.“
Brunetčina čelist poklesla o dobré tři centimetry.
„Hele...“ kousla se do rtu. „Nebudeš ty Ondra?“
„Shodou okolností.“
Brunetka kývla.
„Na moji obhajobu... Já jí říkala, že by vám to měla říct.“
„V pohodě,“ zasmál se tiše. „Všichni máme takový... matný tušení. Vlastně ani nejsem v šoku, že se potvrdilo.“
„Dobře. Moc dobře.“
„No nic,“ pokrčil rameny. „Aspoň mi snáz vrátíš tu knížku. Teda, pokud ségra někde nevletí pod auto. Nebo to s ní nesekne. Ještě v životě jsem ji neviděl běžet TAKHLE rychle...“