Asi vás to zrovna dvakrát nenadchne, ale ano, tohle je zase jeden z těch článků, kdy si budu stěžovat prakticky na všechno, a mezi stížnostmi se budu marně snažit ospravedlnit fakt, že na tenhle blog už tak dlouho tak příšerně kašlu. Protože já VÍM, že na něj kašlu. A to vědomí je na tom asi nejhorší. Tedy hned vedle vědomí, že byly časy, kdy jsem si říkala, že přesně tohle se mi nikdy, prostě nikdy, nemůže stát.
Faktem je, že ono se to kašlání vlastně netýká zdaleka jen blogu. Dobře, to je možná ještě horší. Ono se totiž týká psaní celkově. Kde je ta doba, kdy jsem vysekla pět normostránek za den, a někdy i to mi přišlo jako žalostně málo! Ta doba, kdy jsem večer prostě začala psát a psala. A měla nápady. A druhej den jsem byla schopná psát dál a pokračovat v příběhu.
Teď jsem prostě absolutně zaseklá. Možná je to tím stresem kolem školy a bakalářky (na kterou jsem, mimochodem, taky nehrábla už hodnou chvíli). Možná to mě blokuje. Vědomí, že bych místo nějaký blbý povídky měla psát radši tu, který mě pronásleduje v okamžiku, kdy se jednou za čas přece jen k něčemu vybičuju. Dokonce už ani těma fanfikcema nezabíjím čas, což je hodně, hodně zlý. Dokonce už je ani nečtu, což je snad ještě horší. Prostě sedím před počítačem a blbě čumím. A to je všechno.
Poslední dobou se tím vážně dokonale vytáčím. Hlavně když mi pak dojde, co všechno jsem mohla za tu dobu, kterou jsem u počítače strávila bezcílným klikáním, udělat. Želbohu metoda 'vůbec ten krám nezapínej' by mi těžko pomohla, vzhledem k tomu, že psaní jak bakalářky, tak povídek se odehrává přesně na tom krámu. Metoda 'vypni internet' už vůbec, protože zapnout ho je otázka stisknutí dvou tlačítek. A programy, co mají povzbudit soustředění třeba tím, že se roztáhnou přes celou obrazovku a zamknou všechno ostatní do doby, než napíšete požadovaný počet slov/znaků? Jo, ty jsou rozkošný, ale želbohu jaksi neumí český uvozovky, což je u tvůrčího psaní zcela zásadní problém...
Průšvih je, že i když se tím vytáčím, prostě s tím nedokážu vůbec nic udělat. Pokusila jsem se rozepsat hned několik delších věcí, potenciálních novel/románů, a většinu z toho nejspíš zase budu muset smazat, protože jsem s tím sekla před takovou dobou, že nejen, že to už nemám zájem psát, ale především bych si ty začátky musela zase pěkně přečíst, protože vůbec nemám tušení, o čem to bylo, nedejbože jakým stylem jsem to vlastně psala. Ale co, žádná škoda. Prostě ty nápady přehodnotím a rozpracuju znova. Časem. Možná.
Vlastně se dá říct, že můj nejodvážnější pocit za poslední dobu byla docela krátká povídka, v níž jsem se pokusila nenápadně naťuknout žánr, co sice miluju, ale vlastně jsem ho nikdy nepsala, a to fantasy. Je to už nějaká doba, co jsem to zkusila. Je to vlastně povídka vcelku o ničem, plán byl napsat jich několik vzájemně mírně propojených, se stejnými hlavními hrdiny. Nějak jsem se k tomu nedostala. Ale třeba ještě dostanu, protože ty náměty se mi vcelku líbily. Potíž je v tom, že na ní od tý doby sedím jak drak na pokladu. Ne snad proto, že by mi byla tak cenná a já se o ni nechtěla dělit, jako spíš proto, že se za ni poněkud stydím a děsím se toho, že by měla spatřit světlo světa. Tím, jak jsem fantasy nikdy nepsala, mám pocit, že vůbec nemám tušení, co dělám, a proto dělám všechno naprosto blbě. Vůbec se mi ji sem nechce házet, i když by konečně po nějaké době prolomila mlčení něčím dejme tomu pořádným. No, nebo byste se aspoň hezky zasmáli, že.
Celkově mám pocit, že bych si měla konečně vybrat žánr a toho se držet. Nemůžu lítat sem a tam a psát každou blbinu, co mě zrovna napadne. Nebo můžu?
Tedy, až budu zase schopná začít psát, přirozeně. Což teď nejsem. Vždyť i k tomuhle článku jsem se dokopávala snad tři dny...
Žádné komentáře:
Okomentovat