Náhodné setkání

Jen abyste věděli, hodit sem tuhle věc mě stálo hodně přemáhání. Víte, jak jsem nedávno psala o tom, že jsem sesmolila něco-jako-fantasy povídku, i když jsem vždycky byla přesvědčená, že fantasy psát neumím, neumím vymýšlet jména, světy... A tak? A upřímně, tohle asi není nic, co by stálo za přečtení. I pro mě je to spíš úvod a seznámení se s postavami než co jiného. Ale časem se snad dohrabu k tomu, abych vytvořila něco, co za to stojí. Chci říct, V HLAVĚ už pár námětů na povídky s těmihle hrdiny mám. Jen se musím donutit to sesmolit, což, no, by mohlo nějakou chvíli trvat. Prozatím můžete zkusit aspoň tohle. A dejte mi vědět, jak se vám to líbí. Tentokrát budu za vae komentáře extra vděčná, protože jinak si tu asi ohlodám všechny nehty. A to by byla škoda, mám je teď docela pěkně nalakovaný... :D

Běžela lesem. Pod do kožených bot navlečenýma nohama jí praskaly větve a šustilo listí, v uších zněl tlukot jejího vlastního zběsile bušícího srdce a hlasitý dech.

Neslyšela, jestli ji ještě pronásledují. Přes všechen ten hluk, který sama dělala, neměla šanci. Bylo jí jasné, že pokud jí jsou v patách, hlasitost jejího běhu bude přesně to, co je k ní dovede, ale ani to ji nepřimělo zastavit. Naopak, rychlost jejího úprku se ještě zvýšila. Možná když bude utíkat dost rychle, bude jedno, jak moc jim to pronásledování usnadňuje.

Umíš utíkat rychle. Umíš utíkat kurevsky rychle, říkal její mozek.

S výdrží je to ale horší, dodávaly svaly.

Nohy se jí začaly rychle podlamovat, plicím se nedostávalo vzduchu. Dívka lapala po dechu v marné snaze uběhnout ještě kus, jen na druhý kraj lesa, který byl kdovíkde, jen někam do bezpečí, jen někam... někam...

Do cesty se jí připletl vystouplý kořen. Zakopla a s překvapeným vyjeknutím se, po krátkém a nepříjemném letu vzduchem, ocitla na břiše na zemi, nos zabořený do mechu.

Několik dalších sekund přerušovaly ticho jen její pokusy popadnout dech. Žádné zvuky pronásledování, psi, dusot nohou... vůbec nic.

Kdyby toho v ten moment byla fyzicky schopná, oddechla by si.

A pak se to ozvalo. Přímo nad ní.

Nejdřív sotva slyšitelné zahihňání, které ovšem záhy přerostlo v hlasitý řehot, zcela nepochybně na její účet.

O moment později následovalo slovo v jí neznámém jazyce, které ale nepochybně bylo kletbou, a do křoví vedle ní kdosi s hlasitým žuchnutím dopadl, jen aby se vzápětí zase rozesmál.

Zaskučela a zvolna se zvedla na rukou.

„Co to kurva...“

Když pohlédla příslušným směrem, křoví se mírně otřásalo.

„Hej,“ řekla, zatímco si z krátkých vlasů vyklepávala prach a nepořádek. „Jsem ráda, že se bavíš, ať jsi kdokoliv.“

Křoví se přestalo třást. Dokonce jako by se snad i mírně zastydělo.

Větvičky se rozhrnuly a ven vykoukla hlava s dlouhými tmavými (a momentálně značně rozcuchanými) vlasy a špičatýma ušima. Na blondýnku se upřely dvě temně hnědé oči zasazené do opálené tváře.

„No, popravdě jsem se bavil víc, dokud jsem byl nahoře na stromě,“ konstatovala hlava.

„Elf?“ zamrkala dívka.

„Půlelfka?“ ušklíbl se elf.

„Gratuluju. Většina lidí ty uši snadno přehlídne.“

„To bude ten problém. Lidí. Ach, ksakru, asi jsem si narazil pozadí...“

„Nestalo by se ti to, kdyby ses nesmál cizímu neštěstí,“ neodpustila si dívka.

„Jasně, jasně,“ kývl, zatímco se škrábal ven ze křoví a na nohy. „Doran, mimochodem.“

„Zdravíčko,“ řekla. „Nepředpokládám, že by v tomhle lesíku sídlil klan, pravda?“

„Zvažoval jsem, že ti pomůžu vstát, ale myslím, že jsem si to právě rozmyslel.“

„Díky, ale zvládnu to sama.“

„No, po tom úprku bych se i divil,“ konstatoval a naklonil hlavu mírně na stranu. „Ale jak myslíš. Já si na to ovšem počkám.“

„Čekáš, že se zase pobavíš?“

„Promiň,“ pokrčil rameny. „Ale bylo to k popukání, sledovat, jak se řítíš lesem jako přerostlá zdivočelá veverka. Mimochodem, víš, že to pronásledování vzdali už mezi prvními stromy, viď? Asi mysleli, že půlelfka se v lesích vyzná a ví, co dělá. Kdyby jen tušili...“

„Jsem městská půlelfka.“

„Samozřejmě. Na polovičního elfa jsem v lese ještě nenarazil. Pořád mi nechceš říct, co jsi zač?“

„Mernia,“ vzdychla. „Jmenuju se Mernia.“

„Výborně. Vidíš, jak to jde,“ usmál se a natáhl ruku směrem k ní. „Těší mě. Pojď nahoru.“

Chytila se ho a nechala se vytáhnout na nohy. Až když víceméně bezpečně stála, důkladněji si ho prohlédla. Byl jen o něco málo vyšší než ona, a ona byla v lidské společnosti považována za velice malou. Štíhlý, ale se širokými rameny, oblečený do kožených kalhot, tmavé plátěné tuniky a kožené vesty. Čistě praktické šaty běžného lesního elfa.

Připadala si vedle něj až nepatřičně, ve svých jasně barevných městských šatech, včetně té krátké sukýnky, kterou mladé lidské dívky s takovou oblibou nosily přes své silné punčochy. Ale nezdálo se, že on by to vnímal.

„Takže,“ řekl. „Mám se ptát, co jsi provedla, nebo se mám rovnou spokojit s tím, že jsi toho statkáře prostě jen naštvala?“

Aniž by to stihly konzultovat s rozumem, její rty se zjevně samy od sebe rozhodly elfovi důvěřovat.

„Řekněme, že mu zmizel měšec s pěknými pár zlaťáky. A řekněme, že jsem doufala, že na to přijde o několik hodin později, než skutečně přišel.“

„Ach,“ zamračil se. „V tom případě bychom měli urychleně vyklidit pole, než se rozhodne, že přece jen půjde prohledat les. Omluv mě na okamžik.“

Ladně vyskočil do vzduchu, chytil se nejnižší větve stromu, z něhož před chvílí spadl, a vytáhl se na ni. Mernia ho jen nevěřícně sledovala. Taková obratnost byla vždy nad její chápání.

„A já snad řekla, že chci nebo potřebuju tvoji pomoc?“ dotázala se ho.

„No... Ne. Pro mě za mě se mnou chodit nemusíš. Já mizím částečně i kvůli tobě, protože ten tvůj sedlák by mi asi jen těžko uvěřil, že s tou krádeží jsem neměl nic společného, že? Ty si můžeš jít, kam jen tě srdce táhne. A jen pro upřesnění, z toho směru, kterým jsi právě natočená, jsi přiběhla, takže TAM bych rozhodně nehodil.“

„Jak víš, kterým směrem jsem natočená?!“

„Protože i když ty mě možná nevidíš, já tebe vidím naprosto perfektně,“ konstatoval a když seskočil ze stromu (tentokrát dopadl zcela bezpečně na obě nohy), měl na zádech luk a toulec s šípy a u pasu lehký jednoruční meč.

„Co jsi tam nahoře vlastně do prdele dělal?“ zamračila se Mernia.

„Odpočíval?“ pokrčil rameny. „Tak co, rozhodla ses? Půjdeš se mnou, nebo na vlastní pěst?“

Dívka se ušklíbla a napřímila se.

„Zvládám to na vlastní pěst už pár měsíců,“ řekla a usilovně se snažila znít hrdě. „Myslím, že to zvládnu i dál.“

„Dobře. Jak je libo,“ kývl a otočil se k odchodu. „V tom případě přeju hodně štěstí, a třeba se ještě někdy potkáme. Sbohem.“

Zamrkala. Nečekala, že to bude tak snadné. Obvykle, když někoho při svých cestách potkala, vedla s ním několikaminutovou diskusi na téma „proč budu radši cestovat sama než s tebou, ty páchnoucí idiote“. Tenhle elf zjevně nebyl výjimkou pouze v tom, že ho nebylo cítit na kilometr daleko.

Ale co, vždyť ho nepotřebuješ, pomyslela si a vyrazila přesně opačným směrem. Stihla udělat sotva pár kroků, když se kdesi po její pravé straně, na okraji lesa, začal ozývat štěkot psů.

Prudce se obrátila a poklusem vyrazila za odcházejícím elfem.

„Když o tom tak přemýšlím, možná bych pro dnešek společnost přece jen celkem ocenila,“ řekla, když ho dostihla.

„Přirozeně,“ odvětil a Mernia se snažila ignorovat jeho špatně potlačovaný smích. „Jen mi řekni, měšťačko, už jsi někdy spala v koruně stromu?“

„Už jsem někde spala KDE?!“ vyjekla.

„Budu to brát jako ne. No, nevadí. Všechno je jednou poprvé.“

„Poslyš, ne, že bych na tebe chtěla nějak tlačit, ale pokud si to neuvědomuješ, ti zkurvení psi jsou nám v patách!“

„Bez obav. Mám situaci dokonale pod kontrolou.“

„Vážně? Protože já si začínám říkat, že bych možná měla víc štěstí sama!“

„To těžko. Tím směrem, kterým ses vydala, bys brzo došla k prakticky neprostupnýmu křoví, kde by tě snadno dostali. Já, na druhou stranu, vím, že tudy se brzo dostaneme k menší říčce, která, naštěstí pro nás, teče směrem od vesnice, a navíc je dost velká na to, aby v ní šlo plavat. Umíš plavat, viď?“

„Co jestli kurva umím?!“

„Ach. No, v tom případě doufám, že se zatraceně rychle učíš.“

„Ty jsi zešílel. Ty jsi naprosto ZEŠÍLEL!“

Merniino srdce znovu začínalo prudce bušit. Štěkot psů se podezřele přibližoval.

„Možná by to chtělo trochu zvýšit tempo přesunu k řece,“ řekl Doran a přidal do kroku.

„Ne. Ne, ani omylem. Nic takovýho. Já se nehodlám utopit!“

„Ty jsi hrozně hádavá holka, co?“

Přes štěkot psů už bezpečně slyšeli hučení vody. Ani jeden netušil, jak se to stalo, ale už skoro běželi.

Netrvalo dlouho, než se octli na břehu zběsile uhánějící lesní řeky.

„Ty blázne,“ vydechla Mernia, když spatřila sílu proudu. „Ty zkurvený-“

„Podívej, máš přesně dvě možnosti. Buď teď hned skočíš do vody, nebo zkusíš štěstí proti těm psům a těm, co jdou za nimi.“

„Výborně. Tak já zkusím štěstí!“

„Jak jen si přeješ,“ kývl Doran. „V tom případě...“

Než si uvědomila, co se děje, strčil ji do vody a sám vzápětí skočil za ní. Mernia se usilovně snažila udržet nad hladinou, ale nedařilo se jí to. Ne dokud kolem svého pasu neucítila pevnou paži.

„Ty parchante,“ zakuckala se. „Ty zkurvysynu, ty-“

„Jestli si chceš zvýšit šance na přežití,“ zavrčel, „doporučoval bych ti, abys držela hubu.“

Neměla v plánu poslechnout. Naopak, už se nadechovala k drzé odpovědi. Ale než stačila cokoli říct, do úst se jí dostala voda a umlčela ji.

Doran v mysli poděkoval všem duchům za ten dar.

Měla pocit, jako by v té vodě strávili hodiny, než tok zpomalil a Doran je zvolna navedl ke břehu. Tou dobou už byli pryč z lesa, kde se setkali. Zpět na suchou zem se vyškrábali na okraji louky plné vysoké trávy. Mernia byla zmatená. Přísahala by, že místní krajinu celkem zná, ale už zase se projevila její městská přirozenost. Ve venkovském prostředí byla půlelfka naprosto ztracená. Zvedající se chladný vítr, který v ní vyvolával zimomřivý třas, její schopnosti myslet také nepomáhal.

Naštěstí Doran jako by měl v hlavě mapu. Pokynem ruky jí naznačil, aby ho následovala. Po krátkém pochodu došli na okraj malého lesíku, kde stála stará, neuměle postavená dřevěná bouda, bez oken a s těžkou kůží místo vchodu.

Mernia si něstěžovala. Ne když byla uvnitř, kam se nedostal vítr, ale jen lehký vánek, ne když Doran přinesl dřevo a v jámě vyhloubené v podlaze rozdělal malý oheň, ne když vedle ní hodil vlněnou přikrývku.

„Svleč se,“ řekl.

„Myslím, že ne, díky,“ zamumlala a natáhla se po přikrývce, jen aby zjistila, že Doran ji nohou přišlápl k podlaze.

„To nebyla otázka,“ řekl. „Buď bez obav, nehodlám se na tebe vrhnout a znásilnit tě. Věř mi, na to je mi v tuhle chvíli moc velká zima. Taková, že si ani nejsem jistý, jestli bych tě měl vůbec čím znásilnit. Takže se svleč a laskavě si dej usušit šaty, ano?“

„A-ano,“ zakoktala se a vstala. Svlékala se ovšem jen proto, že sama věděla, že to tak bude lepší. Rozhodně ne proto, že jí to on poručil.

Neptala se, čí je to chatrč a jak o ní věděl. Znala tyhle přístřešky pro potulné dobrodruhy, občas v nějaké i sama přespávala, když po ruce nebyl hostinec. Našly se v ní přikrývky (a když měl jeden štěstí, nebyly ani plné blech a vší), voda, občas něco k jídlu. I když v tuhle chvíli byla ráda i jen za střechu nad hlavou. Zejména když na střechu začaly dopadat dešťové kapky.

Když byly její šaty rozložené po podlaze, Mernia se zamotala do deky, tak blízko k ohni, jak jen to bylo možné, a lehla si na bok. Opatrně se usmála na Dorana, který měl kolem sebe přikrývku podobně důkladně obtočenou, ale prozatím zaujímal polohu vsedě.

„Co se culíš?“ zamračil se na ni.

„Jen chci říct... Děkuju,“ zamumlala. „Nejspíš jsi mi dneska zachránil život.“

„Nechci se vychloubat, ale určitě jsem ti ho zachránil. Ale není zač,“ mrkl. „Klidně spi, jestli chceš. Očividně jsi vyčerpaná. Nebo v šoku. Od chvíle, co jsi vylezla z tý vody, skoro ani neodmlouváš.“

„A najdu tě tady, až se probudím?“ zeptala se. „Nebo dávno půjdeš vlastní cestou?“

„Uvidíme. Ještě si to promyslím. Dobrou noc, Mern.“

Neprotestovala dokonce ani proti tomu hloupému zkrácení svého jména. Jejím tělem se začalo linout příjemné teplo a oči se jí rychle klížily.

Během chvíle zněl chatrčí její klidný, pomalý dech.

Doran si povzdychl.

Promýšlet? Co by si měl promýšlet? Bylo mu jasné, že tohle mladé tele vlastnímu osudu nechat nemůže.