15 – Drobečky

Jsem hodná. Házím vám sem tuhle kapitolu brzo. Házím ji sem brzo i navzdory faktu, že vím, že to nejspíš bude znamenat moji bolestivou smrt. Ale to bych vám asi neměla říkat předem...

No, jak asi víte, na příští týden jsem o slovu, na které budu psát, rozhodla já sama. Uvažovala jsem, že vám vyzvoním, co to bude, ale nakonec jsem se rozhodla, že si to nechám pro sebe. Budete mít překvápko.

O přespříštím tématu už ale zase můžete rozhodovat, takže to vesele udělejte v anketě. Teď na vašich hlasech záleží skoro víc než obvykle.

Ehm, jo, a ještě jedna věc. Tohle je poslední kapitola části 'Přátelé'. Příští kapitola nás přehoupne do jiné části 'vztahu' našich chlapců. Předpokládám, že na konci sami poznáte, o jakou půjde.

Takže... si tak nějak užijte kapitolu. Já si jdu sbírat klacky na rakev...

Bouchnutí dveří.
„Jsem doma, Paťulko!“
„No výborně. Kde ses flákal tak dlouho?“
„Na pracáku bylo hrozně moc lidí. A pak jsem potkal jednoho starýho známýho a nějak jsem se... zakecal.“
„Tak známýho. A ZAKECAL...“
„Hele, nech si ten pohled, Patriku!“
„Jakej?“
„Ten... spikleneckej a nevinnej zároveň!“
„Luky, myslím, že jsi právě popsal naprosto nemožnej výraz.“
„Není nemožnej, vidím ho přímo před sebou.“
„Tak ty ses nám ZAKECAL, Lukášku...“
„Ano, já se zakecal. Proboha.“
„Venku asi hodně fouká, co? Jsi kapku... Rozcuchanej.“
„...“
„Víš, že ty máš právě teď v obličeji výraz masovýho vraha,viď?“
„Nepovídej.“
„Ach, Luky, cítím se tak nostalgicky a sentimentálně. Jak dlouho ses na mě takhle nedíval?“
„Naposledy v pondělí, kdy jsem přijel od mámy a zjistil, že kuchyňská linka je plná drobečků, který jsi prostě nemohl uklidit, když sis ukrojil chleba a mazanec?“
„Páni. Celý tři dny bez vražednýho pohledu... Počkat, drobečky. A sakra.“
„A sakra co?“
„Nic! Naprosto nic! Nechoď k lince!“
„Patriku...“
„Vážně, opravdovej Lukáši, nemohla bejt jedna z vlastností, který se zbavíš, ta tvoje příšerná pořádkumilovnost?“
„Obávám se, že nemohla.“
„Zatraceně. Život by byl mnohem jednodušší, kdyby... Sakra, Lukáši!“
„Co blbneš?“
„Já? Co blbneš ty? Takhle se za mě připlížit! Málem jsem měl infarkt! Neřekl jsem, ať nechodíš k lince?“
„Hm. Teď už na ní beztak žádný drobečky nejsou.“
„Jistě. Všechny se válej po zemi.“
„Ale no tak. Přece jsem tě fakt tolik nevyděsil.“
„Divil by ses, jak moc. Srdce mi buší jako splašený!“
„Fakt? Ukaž.“
„Jak to myslíš, u... Ííí! Luky, máš studený ruce!“
„Ježiš, Patriku, ty pištíš jak malá holka.“
„A divíš se, když... Nééé, to lechtá!“
„Lechtá? Jak tohle může... Hm, ale tobě fakt buší srdce.“
„Jo, ale teď už z toho lechtání. Koukej dát tu ledovou pracku pryč zpod mýho trička!“
„Jsi hrozně přecitlivělej, víš to, Paťulíku? Co děláš v posteli, když ti chlap sáhne na bradavku?“
„Většinou vzdychám a sténám. Když přijde na sex, lechtivej nejsem.“
„Ach. A to jako ani když ti někdo jede prsty z hrudníku dolů na břicho...“
„ÍÍÍ!“
„Chápu.“
„To není fér. Ty si dáváš záležet na tom, aby to lechtalo!“
„To nepopírám.“
„Jsi pěkně zákeřnej, co, Lukášku?“
„Ani to nepopírám.“
„Buď hodnej a dej tu ruku... ÍÍÍ!“
„Asi mi právě rupnul ušní bubínek. Kotě, ty bys mohl z fleku dělat sirénu.“
„Díky.“
„To nebyla poklona!“
„Fakt ne?“
„Fakt ne.“
„Hm. Nevadí. Teď buď hodnej kluk, vyndej tu ruku... Tak. A řekni mi, jak bylo na pracáku?“
„Jak by mělo bejt? Přišel jsem, vyplnil papíry do evidence, papíry na podporu, nějakou chvíli mluvil s hrozně protivnou babou... Klasika.“
„Chudáčku Lukášku... Chceš zase masáž?“
„Ne, Paťulko, to je dobrý. Jsem v pohodě. Docela. Jen tyhle úřední věci strašně nesnáším.“
„To se ti nedivím. Když si vzpomenu na ten cirkus, když jsem si zařizoval živnosťák... Brrr. Už nikdy víc.“
„Kéž bych tohle mohl říct já. Ale budu tam muset už za měsíc na první schůzku. Doufám, že moje referentka nebude ještě protivnější než tahle ženská.“
„Ach, chudáčku Lukášku... Kdybych ti mohl s něčím pomoct, stačí jen říct, jasno? Koneckonců, tohle celý je moje vina.“
„Já myslel, že tohle jsme si už vyjasnili, Páťo.“
„To jo, ale... Ale já chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe. A chci, abys věděl, že kdybys snad tu práci nenašel a nedostávalo se ti peněz, tak... Tak já to nějakou chvíli utáhnu. Chci ti pomoct, jak jen budu moct.“
„Jsi zlatej, zrzounku.“
„Když to říkáš.“
„Říkám. Jsi fakt... To je tvůj mobil?“
„Hm? Ach, jasně, to je. Počkej chvíli. Nezapomeň myšlenku.“
„Kdo ti volá?“
„Hm... Vítek. To je divný... Víťo? Copak, zlato? … Ježiš, neděs mě. O co jde? … Cože? … COŽE? … Děláš si ze mě... To nemůžeš myslet vážně! … COŽE?! … ZOPAKUJ TO! … Panebože. Panebože, to není možný. … Samozřejmě, že ti to neodpustím, kurva! … Ne! Ani OMYLEM! Sbohem, Vítku!“
„Ehm, Páťo, tím mobilem bys asi neměl házet na konferenčák.“
„...“
„Co ti Vítek řekl?“
„Ty...“
„Páťo?“
„TY...“
„A kurva.“
„TY!“
„Neřekl ti...“
„TY SES VYSPAL S VÍTKEM?!“
„Takže řekl.“
„Ten starej známej, se kterým ses ZAKECAL, byl MŮJ CHLAP?!“
„Patri, já to můžu vysvětlit.“
„Neříkej mi Patri!“
„Paťulko...“
„Neříkej mi Paťulko!“
„Zrzounku...“
„NEODVAŽUJ SE KE MNĚ PŘIBLÍŽIT!“
„Patriku, přísahám, že to můžu vysvětlit.“
„Neobtěžuj se, všechno mi řekl! Přišel jsi k němu, svedl jsi ho, nechal ses od něj ošukat a pak jsi mu řekl, ať se mi to neodvažuje říkat! Jak jsi MOHL, Lukáši?!“
„Říkám, můžu to-“
„A pak si jen tak přijdeš sem a vtipkuješ a lísáš se a SAHÁŠ NA MĚ rukama, kterejma jsi chvíli předtim sahal na MÝHO PŘÍTELE!“
„Patriku, dej mi šanci-“
„Ne! Mě tvoje idiotský vysvětlení NEZAJÍMAJ!“
„Paťulko, prosím.“
„Ty psí oči na mě nefungujou, Lukáši.“
„Všímám si.“
„Tobě vůbec nedochází, co jsi udělal, co? Co jsi mi provedl?!“
„Dochází. Ale říkám ti-“
„A já ti říkám, že jsou mi tvoje vysvětlení ukradený!“
„Ale já-“
„Ty nic, Lukáši. Ty teď budeš už jen mlčet. A jen pro tvoji informaci... Ty a já jsme od týhle chvíle přestali bejt přátelé.“
„Paťulko, kotě...“
„Žádný kotě. Žádnej Paťulka. Žádný zlato. A pamatuješ, jak jsi říkal, že znepřátelit si mě asi není ten nejlepší nápad?“
„Prosím, ne...“
„Ještě UVIDÍŠ, jak MOC špatnej ve skutečnosti je!“