Introvert

Už je to nějaká chvíle, co jsem sem házela nějakou povídku, co? Poslední dobou se mi prostě nějak nedostávalo ani inspirace, ani času. Ale dneska, z větší části díky aktuálnímu TT 'Introvert', mě konečně zase jednou přepadla Múza. A tady máte výsledek. Jen taková ničím výjimečná, teplá a snad trochu roztomilá povídečka.

Snad se vám bude líbit... =)

„A jinak... Co máš tak rád?“
Začervenal se a kousl se do rtu.
„Myslíš, že tohle je vhodný místo, kde o tom mluvit?“ zeptal se a těkl očima po kavárně.
„Co?“ zamrkal jsem. „Já... Já mluvil o tvejch koníčkách. Ne o tom, jestli máš rád, když tě někdo sváže a leje ti na bradavky horkej vosk.“
„Ach. Jasně,“ odkašlal si. „No, já... Já nevím. Koukám na seriály, čtu si...“
„Ven nechodíš? Do klubů, na koncerty, nebo... Tak?“
„Ne, vlastně ne. Občas do kina, počítá se to?“ zadíval se na mě nejistě.
Vzdychl jsem a prohlédl si ho. Byl to vážně nádherný kluk. Jeden z nejhezčích, co znám. A nejlepší bylo, že nebyl prvoplánově hezký, ale prostě nějak... obyčejně přitažlivý. Světle hnědé vlasy dlouhé kousek pod uši mu v jednom kuse padaly na brýle zakrývající modrozelené oči. Měl ostré rysy a plné rty. Byl vysoký, trochu svalnatý, oblečený do úplně normálního oranžového trička a černých džínů. Skoro ani nevypadal jako gay.
Jaká škoda ho...
„Promiň,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale myslím, že tohle nepůjde.“
„Jo. To jsem už taky nějak poznal,“ přikývl. „Říkal jsem Karlovi, že si s extroverty moc nerozumím.“
„Já mu totéž říkal o introvertech,“ ušklíbl jsem se. „Teda, nic proti tobě. Zdáš se jako fajn kluk, ale...“
„Ale tebe prostě neláká představa vysedávání doma nad knížkou. Chápu,“ pousmál se. „Klid. To málokoho. A ten zbytek neláká kluk, co se bude v pětadvaceti červenat, když mu někdo složí poklonu.“
„No, to by mi zrovna až tak nevadilo...“ mrkl jsem.
„Tak to jsi jeden z mála,“ řekl a tváře mu zrudly.
V tu chvíli mi připadal zoufale rozkošný.
„Je vážně škoda, že to asi nepůjde,“ řekl jsem.
„To je. Taky vypadáš jako fajn kluk,“ zamumlal. „A docela... hezkej.“
To už získávaly červenou barvu i jeho uši.
„No, tak...“ Nadechl jsem se. „Tak si spolu vypijeme aspoň to kafe, ne?“
„Dobře...“ odpověděl tiše a pohled upřel na ubrus na stole. „Já... Promiň. Neměl jsem říkat, že jsi hezkej. Já... Já tyhle věci prostě neumím.“
„To je v pohodě. Nenuť se,“ usmál jsem se. „Vůbec to neřeš...“

Šli jsme vedle sebe ulicí a už zhruba pět minut mlčeli. Ani jsme se na sebe pořádně nepodívali. Tedy, já občas střelil opatrným pohledem po něm, a on po mně nejspíš taky, ale nikdy se nestalo, abychom se na sebe podívali přímo.
Otočil jsem se na něj až ve chvíli, kdy se zastavil.
„No... Tady bydlím.“
Prohlédl jsem si úplně obyčejný vchod úplně obyčejné bytovky.
„Fajn,“ kývl jsem. „Takže... se asi rozloučíme, co?“
„Asi,“ potvrdil.
Stál přede mnou a váhal. Zhluboka se nadechl.
„Víš, obvykle nejsem TAK beznadějnej případ. Jen jsem hrozně stydlivej, když někoho neznám,“ řekl. „Zeptej se těch pár mejch bližších přátel, všichni ti řeknou, že jsem vlastně docela normální, jen prostě nevymetám bary...“
„To je dobrý. Nemusíš se omlouvat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nebylo to TAK špatný.“
„Byl jsem tlustý dítě,“ řekl. „Byl jsem tlustej až do dvaceti. A nosím brejle.“
„Já jsem pihatej zrzek,“ zasmál jsem se. „A odjakživa příšerně vychrtlej.“
Sklonil hlavu a kousl se do rtu.
„Nedokážu si představit, že by se ti někdo smál kvůli zrzavý barvě vlasů,“ zamumlal.
„Svěřím ti tajemství. Děti nesnášej zrzky.“
Zvednul oči a ty se na okamžik setkaly s těmi mými. Od začátku rande dost možná poprvé.
„Nechápu proč. Vždyť zrzkové jsou krásný.“
V tu chvíli zrudl a vypadal, jako by se snad měl začít dusit.
Pousmál jsem se, stoupl si mírně na špičky (protože byl vážně vyšší než já) a krátce ho políbil na rty.
„Měj se,“ zamumlal jsem. „Třeba se ještě někdy uvidíme, co ty víš.“
Přísahal bych, že když jsem odcházel, slyšel jsem tiché kníknutí.
A já k němu kdovíproč taky neměl daleko.

O nějaký ten čas později jsem šel ulicí kolem malého, zapadlého knihkupectví. Nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem vcházel dovnitř. Jako by mě tam něco táhlo, něco, čemu jsem nemohl odolat...
Když jsem uviděl vysokého brýlatého bruneta za pultem, došlo mi, co to asi bylo.
Brunet vzhlédl a vytřeštil oči.
„A-ahoj,“ vypravil ze sebe. „Tak tebe bych tady vážně nečekal.“
„Já... Já tebe taky ne,“ řekl jsem. „Teda... Rozhodně ne jako prodavače.“
„Nejsem prodavač. Jsem majitel,“ konstatoval.
Přikročil jsem blíž k němu. V obchodě nebyla ani noha.
„No... A jak jsi úspěšnej?“ zeptal jsem se.
„Nenech se zmást. Lidi sem chodí. Jen ne v jedenáct dopoledne,“ ušklíbl se.
„Ach. Jasně.“ Rukama jsem se opřel o pult. „Tak... Už je to... Jak dlouho od toho našeho děsnýho rande?“
„Tři týdny,“ odpověděl.
„Tak dlouho? Fíha. A jak... Jak ses měl?“
Proč vypadal o tolik sebevědomější, když byl tady? A jak vůbec mohl introvert jako on někde prodávat a jednat s lidmi?
„Minulý úterý jsem nechal Karla, ať mi dohodí další rande. Nesmělej introvert, moc hodnej kluk.“ Opřel se lokty o pult a povzdychl si. „Škoda, že mezi náma nefungovala žádná chemie. Co ty?“
„Tři týdny, tři rande, tři kluci,“ odvětil jsem.
„Taky chyběla chemie? Nebo ti Karel zase našel příšerný introverty, o který nestojíš? Nebo jsi prostě moc náročnej?“
Zamyslel jsem se. Sám jsem si nebyl jistý, jak odpovědět. Vážně, měl jsem mu říct, jak jsem to cítil? Že se mi ani jeden z nich doopravdy nelíbil, a to jen kvůli němu? Že mi nikdo nepřišel tak rozkošný jako on, že se nikdo tak nezakoktával a nikdo se nečervenal... Vážně jsem měl říct, že...
„Prostě tě nějak nemůžu dostat z hlavy,“ řekl jsem tiše.
„C-co?“ zamrkal, a jeho tváře získaly lehce růžový odstín.
Opřel jsem se lokty tak, jak to předtím udělal on, a přímo proti němu.
„Nemůžu tě dostat z hlavy,“ zadíval jsem se mu do očí. „Nevím proč. Nejsi můj typ. Nemáme o čem mluvit. Nehodíme se k sobě. A já... Já na tebe stejně musím od toho rande myslet.“
Olízl si rty.
„Takže... v tom nejsem sám?“ zeptal se opatrně.
„Rozhodně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Srdce mi začalo tlouct rychleji. „A kdybys měl zájem... Možná bysme mohli přijít na něco, co budeme mít společnýho. Třeba... Co rád čteš?“
Napřímil se a vykročil k blízkému regálu s označením 'Fantasy'.
„Pojď. Dám ti pár knížek,“ usmál se.
„Díky,“ zaculil jsem se. „Jo, a jen tak mezi řečí... V posteli jsem rád dole.“
„Jo?“ pozvedl obočí. „To je MOC dobře.“
„Introvert, co je rád nahoře?“ zeptal jsem se.
„A kdyby jen nahoře. Taky rád svazuju a kapu horkej vosk na bradavky,“ zasmál se, ale já si nemohl nevšimnout jeho roztomile červených ušních boltců.
„Fakt?“ kousl jsem se do rtu. „Tak to asi už vím, proč se nás Karel pokusil dát dohromady.“
Zkoumavě si mě prohlédl.
„To jako vážně?“
„To jako vážně,“ kývl jsem.
„Ach. Můj. Bože.“
Nevím, kdo koho políbil první. Ale byl to jeden z nejlepších polibků, co jsem kdy zažil. A navíc mě přesvědčil, že introverty se nevyplatí podceňovat...